dr. Havrdová - 3. kapitola
3. Kompetence supervizora, kompetence supervizantů a vzájemný vztah
Kompetence supervizora
Supervizor a supervizanti společně tvoří dobrou supervizi ve skupině. Jak upozorňuje Brigid Proctor (2000) je iluzí se domnívat, že supervizor se může zbavit zodpovědnosti za řízení skupiny v supervizi, a že ve svém respektu a empatii vůči supervizantům je má nechat, aby si sami našli takovou formu práce, která bude všem vyhovovat. Taková iluze naráží na skutečnost, že supervize je obvykle časově omezená. Má-li naplnit potřeby různorodých supervizantů, kteří se ve skupině sešli, je nutné relativně rychle vytvořit pracovní spojenectví. Utvořené spojenectví sjednotí členy skupiny natolik, aby ve zranitelném a křehkém procesu skupinové práce udrželi dojednaný záměr a došli ve vymezeném čase k cíli – tedy posunuli se ve směru dobré praxe.Tento celkem náročný úkol není možné splnit bez dobrého vedení.
Role supervizora jako vedoucího je tím výraznější, čím musí být typ skupiny ve smyslu Proktorové (viz výše) autoritativnější, čím jsou členové skupiny méně zkušení a čím víc se vzájemně liší ve svých výchozích zkušenostech a kultuře práce.
Vytvořením jasných dohod, vzájemné důvěry a společného stylu je úloha supervizora jako vedoucího postupně méně výrazná, je nahrazována zvyky a rituály, pohybuje se v relativně jasných mezích a různí členové skupiny postupně přebírají některé kompetence lídra na sebe (např. hlídání času, ochrana osobního prostoru pro každého apod.)
První kompetence supervizora ve skupinové supervizi je tedy spojena s manažerskými dovednostmi. Supervizor zodpovídá za dojednání rámcového kontraktu pro celý proces supervize, za dojednání dohody o agendě každého sezení a za naplnění dohod ve stanoveném čase při respektování pravidel a principů skupinové dynamiky. S touto kompetencí jsou spojeny manažerské dovednosti jako je facilitace skupinového vyjednávání a uzavření dohod- tedy jasná a zřetelná formulace konsensu a dále podporování procesu (rychlost resp.pomalost, udržení směru) při dosahování cílů obsažených v dohodě. Je nutné si uvědomit, že existují situace, kdy uskutečnění dohod v rámci daného kontextu (organizace, složení skupiny, zájmu a očekávání členů skupiny) není realisticky možné. Právě z faktu, že supervizor má v této věci odpovědnost plyne, že musí odmítnout uzavřít dohodu, o níž se domnívá na základě své zkušenosti, že není realizovatelná. Tak může předejít zklamání supervizantů, příp zadavatelů supervize, a promrhání času, peněz a citových investic se zahájením supervize vždy spojených.
Další kompetence supervizora je spojena s ochranou zájmů a sebeúcty členů skupiny. Supervizor má být vnímavý vůči rozložení moci ve skupině a vyvažovat obvyklou nerovnováhu v prosazování se různých členů skupiny. Supervizor musí být dále vnímavý vůči hranicím ve vztazích mezi členy skupiny a vůči sobě samému a chránit sebeúctu všech zúčastněných.
Příklad: Eva S. byla pozvána vedoucí sociální organizace, aby zahájila skupinovou supervizi, na níž by se účastnili zaměstnanci jí vedené organizace. Motivy vedoucí byly zřejmé- šlo o prokázání, že pracovníci mají externí supervizi, z důvodu naplnění standardů kvality.Bez toho by organizace nezískala dotace z MPSV na svůj provoz. Přáním ze strany vedoucí bylo, aby supervize byla zaměřena na případy. Protože potřebovala ušetřit výdaje za supervizi, spojila se se dvěma dalšími organizacemi podobného zaměření v regionu. Dohromady šlo přibližně o 18 pracovníků, jejichž počet byl ale značně proměnlivý-docházelo totiž ke značným personálním změnám ve všech organizacích a účast na supervizi měla být dobrovolná. Část pracovníků měla vždy mezi sebou vztahy společného týmu, ostatní pracovali jednotlivě. Zúčastněné organizace si tak trochu konkurovaly, protože se ucházely o dotace na svou činnost ze stejných, omezených zdrojů. Ačkoli Eva potřebovala jednak peníze, jednak vhodnou supervizní skupinu pro účely studia supervize, po zvážení těchto okolností supervizi odmítla. Obávala se, že je přítomno příliš mnoho faktorů ohrožujících bezpečí skupinového procesu, než aby mohla podobný závazek přijmout.
Cvičení: Promyslete, které faktory v uvedené situaci by pravděpodobně ohrožovaly skupinový proces a jak?
Další kompetence supervizora spočívají v dobré znalosti řemesla skupinové supervize. Ty jsou spojeny s úkoly supervizora, o nichž jsme hovořili v předchozí části.
Se zodpovědností supervizora souvisí konečně významné osobní a etické ohledy, které získává prací na sobě a zkušeností v procesu přípravy- úroveň jeho sebepoznání, reflexe vlastních silných a slabých stránek, toho, jaký druh supervize mu odpovídá, co může supervizantům nabídnout. Ačkoli nelze nikdy zcela předvídat, jak se budou potřeby supervizantů projevovat a jaký druh témat bude třeba řešit, ve fázi kontrahování si supervizor se zadavatelem tyto potřeby ujasňují a supervizor zadavatele otevřeně informuje o svých možnostech a svém zaměření (své „nabídce“). Otevřenost ze strany supervizora je součástí jeho odpovědnosti za proces.
Supervizor musí být poctivý a pravdivý ve vztahu k procesu supervize, k supervizorovi i ke členům skupiny, hlídat a respektovat svá omezení a své hranice a chránit sám sebe, právě tak jako intimitu a sebeúctu druhých.
Na odpovědnosti supervizora není výsledek supervize. Supervizor „vytváří“ uvedené podmínky, vytyčuje a ohraničuje pole, v němž se supervize odehraje, nabízí možnosti, facilituje proces, hlídá hranice. Výsledek však v rukou supervizora není, nemůže tedy být za něj odpovědný.
Kompetence supervizanta
Základními kompetencemi supervizanta, které si může osvojit na základě zkušenosti se supervizí je, aby si připravil a co nejlépe zformuloval své potřeby a očekávání od supervize, ujasnil si své téma na každé sezení supervize, aktivně pracoval na naplnění svých potřeb s pomocí supervizora během supervize, sám otevíral případné konflikty, nespokojenost, bezradnost, angažoval se na tématech druhých, přispíval k podmínkám účinné reflexe u sebe i druhých (viz hrdina v supervizi). Z dalších předpokladů na straně supervizanta jmenujme tyto- aby byl otevřený podnětům, které v průběhu supervize přicházejí zevnitř i zvenku, aby byl iniciativní a aktivní v rozvíjení a zpracování těchto podnětů, aby byl stejně jako supervizor poctivý a pravdivý ve vztahu k procesu supervize, k supervizorovi i ke členům skupiny, aby hlídal a respektoval svá omezení a své hranice a chránil sám sebe, právě tak jako intimitu a sebeúctu druhých.
Vidíme tedy, že kompetence supervizanta jsou rozsáhlé a v něčem podobné kompetencím supervizora. Jak supervizor tak supervizanti procházejí náročnými situacemi vzájemného hodnocení, ukazováním slabých míst, konflikty v loayalitě vůči organizacím, klientům a ostatním účastníkům skupiny. Supervizanti, kteří nemají zkušenosti se supervizí, do ní potřebují být supervizorem uváděni jak ve fázi přípravy supervize, tak v počátečních sezeních supervize. Nejen roli supervizora,ale i roli supervizanta je třeba se učit, zacvičovat se do ní.
Vzájemný vztah supervizora a supervizantů
Jako každý vztah mezi lidmi, také vztah v supervizi má svůj aspekt prostých lidských sympatií či nesympatií, zájmu o druhého, zvědavosti, obav, ostražitosti aj. Na tento základ se lépe či hůře připojuje vztah pracovního spojenectví, který je podmínkou společné práce v supervizi. Supervizor má formální či neformální autoritu a vztah k němu je už tím ovlivněn ze strany každého supervizanta jinými přenosovými vazbami.
Obtíže ve vztazích mezi supervizorem a supervizanty jsou pochopitelně časté- zacházení s nimi je především záležitostí supervize supervize.Každý teoretický směr bude mít tendenci konkrétní situaci ve vztazích chápat jinak a zacházet s ní také jinak. Pro začínajícího supervizora je důležité, aby byl vůči supervizantům co možná poctivý, na jedné straně nepředstíral co nedovede, na druhé straně však supervizanty příliš nezatěžoval svým nejistotami, aby jim nebral prostor. Vztahy mezi supervizorem a supervizanty by neměly být poznačeny vzájemnou neúctou, zpředmětňováním, účelovostí, lhostejností, nedostatkem vcítění pro situaci druhého. Asymetrie ve vztahu by měla být překonávána kolegialitou.Významný je etický aspekt supervize, související s uchováním důvěrnosti informací, nekřížením rolí a zájmů (např.supervizor se přátelí s vedoucím organizace, supervizor má blízký vztah k jednomu z účastníků supervize) a otázkami předsudků ( ve vztahu k pohlaví, kultuře, vyznávaným hodnotám a preferencím supervizora).Ve vztazích může docházet k celé škále disharmonií od pouhé diference názorů, přes složité přenosové reakce, příp paralelní procesy.
Příklad:
Ana A. je tak trochu „romská máma“. Několik let pracovala s Romy, naučila se romsky a má vztah úcty a lásky k romské kultuře. Při supervizi skupiny studentů sociální práce se dostala do skutečného napětí vůči dvěma chlapcům, kteří si začali počínat vzdorovitě a napadat její autoritu ve skupině.V supervizi své supervize si uvědomila, že chlapci si takto začali počínat přibližně od čtvrtého supervizního setkání-před tím s nimi žádné obtíže neměla. Na třetím setkání prezentoval jeden z nich případ romské rodiny, se kterou pracuje.Způsob jak o své práci vypovídal vyvolal v Aně nesouhlas a vnitřní rozhořčení, kterému se jen stěží bránila. Snažila se uklidnit a mezitím vyzvala k odezvě členy skupiny. Druhý z chlapců se připojil k prvému v podobném tónu plném despektu.Ana své názory neprojevila, situaci sice jakž tak „vydýchala“, v supervizi supervize si však uvědomila, že její postoj k oběma chlapcům se změnil a do jejího vztahu k nim se vloudil odstín odsudku podobný odsudku chlapců vůči romské rodině. Pochopila také, že tento odstín vztahu ze strany supervizora má silný dopad, zejména když supervizant nechápe jeho důvody. Chlapci se tedy mohli cítit ohroženi a pravděpodobně reagují obraným protiútokem. Zda je interpretace přiléhavá se ukáže, až Ana svůj vztah k chlapcům poctivě vyjasní.
Vztah mezi supervizorem a supervizanty ve skupinové supervizi je obecně pro zdar supervize tím významnější, čím je skupina v supervizi méně zkušená. Tomu nasvědčuje výsledek našeho výzkumu, v němž se ukázalo, že skupiny a týmy kde probíhá supervize již delší dobu obvykle vnímají dobrou supervizi jako výsledek dobře dojednaného kontraktu spíš než jako výsledek výběru dobrého supervizora.Vztah k supervizorovi by v žádném případě neměl skupinu odvádět od úkolu, na němž chce pracovat, a to ani v dobrém, ani ve špatném slova smyslu. Výhodou je, když se skupina může podílet na výběru supervizora, a tak předejít obtížím, plynoucím z lidsky nekompatibilního vzájemného vztahu nebo z velkých rozdílů v kultuře vzájemného jednání (potřeba blízkosti vs.potřeba odstupu, emoční vřelost vs. emoční mírnost, míra autonomie vs. angažovanost pro druhého, způsob oblékání, rytmus, hlasitost, používaný jazyk aj.).
Je dobrým znamením pro vztah je-li časem prohlubována důvěra a úcta mezi supervizorem a supervizanty. Cyklický model supervize (Page, Wosket,2001) a další modely supervize pocházející zejména z prostředí psychoterapie či poradenství považují navázání kvalitního lidského vztahu za podmínku sine qua non úspěšné supervize. Autoři z oblastí sociální práce (Atherton, Bourne, Proktorová ) o lidských aspektech vztahu tolik nehovoří, zdůrazňují spíš zajištění bezpečí ve vzájemném vztahu v rámci kontextu a upozorňují na některé obtížné situace (např. převzetí supervize po předchozím supervizorovi). Samozřejmě je nutné myslet také na různé psychopatologické či osobnostní obtíže supervizantů, které mohou během supervize vyvstat. Nicméně vzhledem k tomu, že se v supervizní skupině jedná o pracovníky pomáhajících profesí, supervizor může vycházet z toho, že jde v podstatě o zdravé autonomní jedince, kteří jsou schopni vykonávat náročné povolání. Závažnější přenosové reakce lze očekávat buď na začátku supervize nebo opět až při dlouhodobém poskytování supervize stejným supervizorem. Zpravidla se nedoporučuje pracovat v jednom supervizním vztahu déle než tři roky, a to též kvůli ztrátě inspirace ze vzájemného učení na obou stranách.