ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1799–1837), báseň z r. 1823
Изыде сеятель сеяти семена своя
Свободы сеятель пустынный,
Я вышел рано, до звезды;
Рукою чистой и безвинной
В порабощëнные бразды
Бросал живительное семя —
Но потерял я только время,
Благие мысли и труды...
Паситесь, мирные народы!
Вас не разбудит чести клич.
К чему стадам дары свободы?
Их должно резать или стричь.
Наследство их из рода в роды
Ярмо с гремушками да бич.
Vyšel rozsévač, aby zasil símě své...
Vyšel jsem dřív než hvězda ranní
svobodu v poušti rozsévat,
z čistého srdce, z duše rád
úhorům v zotročené pláni
životodárné sémě dát —
nadarmo jsem však mrhal prací,
námahou, časem, inspirací...
Paste se tedy klidně dál!
Hlas cti vás nevyburcoval.
Nestojíť stáda o svobodu!
Stříhej a řež je, bij a nič,
dědictvím jejich z rodu k rodu
je chomout s rolničkou a bič.
(přel. Emanuel Frynta, citováno podle vydání z roku 1975)
При жизни Пушкина не печаталось. Написано в ноябре 1823 г. Стихотворение вызвано поражением революции в Испании (1823), подавленной французскими войсками. Эпиграф — из Евангелия от Матфея, гл. 13, ст. 3:
2. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu.
3. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat.
4. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
5. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.
6. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
7. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.
8. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.
9. Kdo má uši, slyš!“
10. Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“
11. On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno.
12. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
13. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou.
14. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte.
15. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘
16. Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší.