Existují názory, že s tvorbou Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837) vše začíná – on je základním kamenem ryzí ruské literatury. Ačkoliv tento názor patří jistě k myšlenkám nadneseným, obrovskou roli básníka, publicisty, dramatika, prozaika, literárního kritika a historika Puškina v rozvoji ruské literatury i spisovného ruského jazyka jen stěží můžeme popřít. Řekneme-li, že Puškin byl velmi univerzální a napsal díla všech možných literárních druhů, žánrů i soudobých stylů, kriticky smýšlející čtenář se možná bude domnívat, že je to až příliš dobré a ideální na to, aby to mohla být pravda. A přitom tento výrok není daleko od pravdy. Věnoval se lyrice, epice, próze, poezii i dramatu, kromě celovečerní komedie a velkého prozaického románu Puškin skutečně více či méně pěstoval všechny umělecké literární žánry a psal ve stylu dominujícího romantismu, doznívajícího klasicismu i nastávajícího realismu v literatuře.

Puškin patřil jako většina jeho současníků ke šlechtickému stavu. Prostředí vyšších vrstev mělo velký vliv na jeho vzhled (pradědeček pocházel z Blízkého Východu a byl dvorním „mouřenínem“ Petra Velikého) i tvorbu a hodnoty (otec měl blízko k tehdejším literátům, strýc patřil k populárním básníkům). Díky příslušnosti ke šlechtě dvanáctiletého Puškina přijali ke studiu na prestižním lyceu v Carském Selu, kde se nacházela císařská letní rezidence (zde najdeme slavnou Jantarovou komnatu). Během studií nabyl přátelství s četnými budoucími děkabristy a získal své první autorské zkušenosti.

Po zakončení studií nastoupil na dráhu státního úředníka. Pro své volnomyšlenkářství v tvorbě jej nakonec vyslali do vyhnanství. Díky přímluvě nemusel ovšem odjet na Sibiř. Pobýval tak například na Kavkaze, na Krymu i na jihu Ukrajiny v Oděse. Tady na něj kromě přírody začíná působit i síla Byronovy poezie. Toto vyhnanství mu paradoxně dost možná zachránilo život. Vyhnul se díky němu krvavě potlačenému povstání děkabristů v roce 1825, kterého by se, kdyby byl býval v Petrohradě, jako zastánce stejných ideálů a blízký přítel mnoha aktérů povstání zúčastnil.

Nakonec je mu dovoleno se z vyhnanství vrátit zpět do Petrohradu. Puškin je pak u zrodu významného časopisu Současník a po tom, co se oženil, je dokonce jmenován mladším komořím na carském dvoře (tento post, udělovaný spíše chlapcům byl pro Puškina potupou).

V autorově tvůrčím životě je velmi významný podzim roku 1830, který prožil na rodovém statku Boldino. Právě zde totiž během několika měsíců napsal a dopsal několik desítek menších i větších děl (včetně románu ve verších Evžen Oněgin, poemy Měděný jezdec a dalších).

Jak uvádíme výše, na autora silně působili lidé z jeho rodiny i společenské vrstvy, nicméně Puškin měl blízko i k běžným lidem, nesnázím jejich života, jazyku i folklóru. V dětství na něj zapůsobila především jeho chůva, patřící k nevolníkům. Zřejmě především proto nalézáme v Puškinově tvorbě i odkazy k národní historii (např. se zabýval tzv. Pugačovovým povstáním) a folklóru (adaptoval lidové pohádky).

Na sklonku života se potýkal s materiální nouzí. To způsobovaly jednak vysoké manželčiny nároky na životní styl i neustálý konflikt s carskou mocí. Právě ten se Puškinovi možná stal osudným. O Puškinovu manželku začal totiž projevovat zájem francouzský emigrant d’Anthés. Celá aféra vyústila do souboje, při němž byl Puškin smrtelně zraněn. Dodnes jsou vedeny spory, zda tato milostná aférka měla co do činění se skutečným zájmem d’Anthése o Puškinovu manželku, nebo zda se jednalo o vraždu na carskou objednávku.

Stylová charakteristika

  • bohatství obsahu i formy
  • v souladu s estetikou romantismu významné místo lásky, přátelství, přírody apod.
  • prolínání komiky a ironie se smutkem a něžností
  • ideovost poezie (volnomyšlenkářství)
  • narušení klasicistních principů dramatu (zejména porušení trojí jednoty děje, místa a času)
  • hojné autobiografické prvky
  • užití jazyka vysokého stylu i lidové hovorové mluvy
  • orientace na národ a jeho historii
Vybraná díla

K moři, Ančar, Arion, Přátelství, Ty a Vy (1825–1836)

Jako příklad zde uvádíme několik více i méně známých Puškinových básní, jejichž text najdete v sekci Materiály do výuky.

Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina (1830)

Souborem pěti povídek, vydaných pod pseudonymem v názvu, Puškin cílil na parodování různých ve své době populárních stylů a jejich typických syžetů. Povídky mají zpravidla „neuvěřitelnou“ zápletku a jsou ironické i humorné. S tímto dílem v ruské literatuře klíčí tradice tzv. malého člověka (tj. osoby nižších sociálních vrstev, typicky chudáka, mužika, obyvatele provinčních oblastí apod.).

Evžen Oněgin (1833)

Evžen Oněgin je románem ve verších se specifickou veršovou strukturou, který vypráví o mladém šlechtici, kterého dodnes vnímáme jako prototyp tzv. zbytečného člověka (více o této problematice viz v samostatném oddíle tohoto kurzu). Svou přezíravostí, neschopností žít plný život a lhostejnou krutostí způsobí svému okolí jen trápení: Taťáně Larině, dívce, která se do něj bezhlavě zamilovala, zlomí srdce; z dlouhé chvíle se dvoří její sestře, o niž má zájem jeho přítel Lenský; Lenského zabije v souboji, čímž ranní Olgu. Po letech potká v hlavním městě již vdanou Taťánu. Pro jednou se v něm vzepnou city – chce Taťánu získat. Je odmítnut, svou šanci propásl. Jako zbytečný člověk je odsouzen k samotě.