Kronika = většinou souvislé historické zpracování s určitou koncepcí; většinou znám autor; antická tradice – vznik za římského císařství; různé typy, i přechodné útvary.

Historie – někdy uváděna jako samostatný historiografický typ; v podstatě kronika, která je dovedena (záměrně) k vyšší umělecké úrovni (důraz na syt, jazyk, rétorické ozdůbky, někdy až na úkor obsahu, tedy historické věrohodnosti).

Typy kronik: světová, národní, klášterní, státní, oficiální…

Světová kronika – výklad vývoje lidstva (tedy jeho pro autora známé části);

návaznost na antické velké koncepce, založené většinou na střídání říší (např. Pompeius Trogus líčí vzestup a pád velkých říší – assyrské, médské, persko-makedonské a konečně římské, dějiny spojuje přenášení říší = translatio imperii).

Křesťanští autoři buď převzali toto schéma – dělí dějiny na 6 období (Origenes, Isidor Sevilský, Beda Venerabilis) nebo 4 období (Sulpicius Severus, Paulus Orosius).

Křesťanské schéma dějin završil Aurelius Augustinus († 430) v díle De civitate Dei (O obci boží) – trvalý dějinný princip je zápas obce boží a obce ďáblovy, dobra a zla; v tomto rámci se vystřídaly 4 světové monarchie, vrcholem byla říše římská nikoli proto, že k ní Augustin patřil nýbrž s ohledem na výkupnou smrt Kristovu. Jeho výklad má teleologický charakter – směřuje k určitému cíli: očekává příchod Antikrista, jeho porážku a poslední soud. Augustinovo schéma bylo přijato křesťanskými autory jako předloha, kterou dále rozvíjeli a aplikovali na vlastní výklad dějin.

 Regino z Prümu (viz 2. lekce) napsal takovou světovou kroniku, která nakonec přechází na lokální dějiny. I takové případy obvyklé: pro autorovu současnost bylo těžké udělat si představu o celkovém vývoji.

Otto Friessinský/ Ota z Freisingu (1112–1158) – opat v Morimondu (cisterc.), biskup ve Freisingu, později beatifikován – blahoslavený; světová kronika sepsaná ve 12. stol., dále napsal Gesta Friderici (o činech Fridricha Barbarossy). Kronika je k dispozici v českém překladu: Historie aneb O dvou obcích (překlad P. Černuška – J. Malá – J. Nechutová, předmluva J. Nechutová – M. Wihoda, Praha, Argo, 2017, 460 s.).

 

Národní kronika – vypsání dějin jednoho národa, kmene či dynastie. Úvodem často navazuje na obecný rámec světové kroniky, ale zajímá se hlavně o původ národa/kmene (origo gentis), líčí jeho příchod do „vlasti“. Počátky často vysvětlovány pověstmi (převzaté, nebo autorské).

Přehled autorů „národních kronik“:

(Ostro)goti: Cassiodorus (6. st.), Jordanes (6. st.)

Frankové: Řehoř Tourský (6. st.), tzv. Fredegar (7. st.)

Visigoti, Vandalové a Svévové: Isidor Sevilský (6./7. st.)

Anglosasové: Beda Venerabilis (7./8. st.)

Langobardi: Paulus Diaconus (8. st.)

Sasové: Widukind Korvejský (10. st.)

Češi: Kosmas (11./12. st.)

Poláci: Gallus Anonymus (11./12. st.), Vincent Kadlubek

Východní Slované: Nestor (11./12. st.)

Dánové: Saxo Gramaticus (okolo 1200)