Opakování
Friedrich Wilhelm Nietzsche
Kauza Wagner
Skladatel Richard Wagner (1813–1883) figuroval v Nietzschově životě po velmi dlouhou dobu a jeho vliv je dodnes čitelný nejen na myslitelově soukromí, nýbrž i na filosofické tvorbě. Mladý filolog se začal vážněji zajímat o Wagnera v první polovině sedmdesátých let, zřejmě hnán potřebou nalézt „spojence“ pro své přetěžké plány s civilizací.
Znechucení stávající kulturou (především v rodném Německu) jej nutilo nalézt alternativu. Proto na svá bedra již v raném mládí přijal gargantuovský úkol – předsevzetí poskytnout budoucímu lidstvu novou kulturu, „kulturu budoucnosti“, kulturu podle Nietzscheho. A jelikož údělem vizionářů je nespokojit se s málem, byl Nietzsche rozhodnut vytvořit vzor pro novou kulturu v co nejširším spektru, včetně hudby. Jeho rané skladební pokusy bohužel nebyly úspěšné, tudíž s ustupujícím dětstvím muselo přijít vystřízlivění.
Nietzsche poprvé navštívil Wagnera roku 1869 v Tribschenu, kde skladatel přebýval se ženou. Wagner si mladého profesora filologie rychle získal. Jak již bylo Nietzschovým zvykem, k novému příteli přilnul silně a bezmezně. Shodou okolností se Wagner narodil ve stejném roce jako Friedrichův předčasně zesnulý otec, proto v něm emotivní myslitel podvědomě shledával jistou náhražku kýžené otcovské podpory. Důvodů pro pevné sblížení bylo samozřejmě mnohem více; podle jistých zdrojů našel Nietzsche hluboké zalíbení také ve Wagnerově mladé a talentované manželce Cosimě, dceři slavného skladatele Liszta. Jakékoliv věrohodné důkazy o intimním vztahu oněch dvou však chybí. Nejhlavnějším motivem přátelství byl ovšem vzájemný obdiv k dílům. Wagner se vyjadřoval velmi pochvalně o Nietzschově Zrození tragédie z ducha hudby, sám filosof pak ve skladateli spatřoval onoho „spasitele německé hudby“, jímž se v dětství a raném mládí toužil stát sám.
Nyní se dostáváme k bodu, kdy Wagner začíná přímo ovlivňovat Nietzschovu tvorbu. Na podporu Wagnerovy snahy o vytvoření národního divadla umění v Bayreuthu sepsal filosof esej Richard Wagner v Bayreuthu. Jejím obsahem je převážně oslavování „wagnerianismu“ jakožto cesty ke znovunastolení zářné kultury na rovni antiky, pochopitelně na půdě Německa. V kontextu s řadou předchozích i pozdějších děl je tehdejší optimismus ve prospěch rodné vlasti téměř paradoxní.
Nietzsche věřil, že Wagner jakožto zapřísáhlý revolucionář – politikou počínaje a sexuálním životem konče – může vnést do umění ony „dionýské emoce v hávu apollónské vznešenosti“, které sám definoval ve Zrození tragédie. Naneštěstí se mýlil. Nebyl to „otec“ Wagner, kdo měl nakonec zasít nepokoj a převrat do kulturních témat, nýbrž Nietzsche sám.
V srpnu 1876 se Bayreuthské divadlo stalo místem premiéry Wagnerova stěžejního díla, Prstenu Nibelungů. Při jeho zhlédnutí zažil Nietzsche šok. Jeho přítel se zde znenadání odhalil jako skrytý moralista, konvenční proněmecký vlastenec, člověk čerpající z křesťanských principů, a tudíž nehodný všech poct, které mu filosof ve dvou výše zmíněných dílech složil. Jelikož Friedrich Nietzsche zakládal všechna pevná přátelství na názorové spřízněnosti, byl jeho soulad s Wagnerem v troskách. Následujícího roku se propast
mezi oběma velikány ještě prohloubila, když světlo světa spatřil Wagnerův Parsifal. Skladatel v něm nepokrytě použil náboženskou symboliku a jako prostředek ke spáse světa zde představil Kristovu krev. Každému je jistě jasné, jakou reakci toto dílo muselo vyvolat v očích Friedricha „Antikrista“ Nietzscheho…
Přátelství se z této krize už nikdy nevymanilo. V následujících pracích Nietzsche Wagnera často kritizuje, osočuje jej za jeho „pobožnůstkářství“ a všeobecně ho zahrnuje jako dekadenta. Přesto však není možno tvrdit, že by jejich další vztah byl negativní na všech úrovních.
Počáteční vzor Schopenhauer
Za svého studijního pobytu v Lipsku objevil Nietzsche v jednom antikvariátě knihu Svět jako vůle a představa německého idealistického filosofa Arthura Schopenhauera (1788 – 1860). Od počátku byl zvídavý filolog fascinován jeho racionálně střízlivým ateismem. Ateismem, který Nietzsche tolik postrádal ve svém rodinném prostředí. Ateismem, jenž mu byl vždy blízký a působil na Nietzscheho jako nejlogičtější výklad života a světa. Schopenhauerovo dílo sálalo popřením života, pesimismem a rezignací, v čemž mladý Nietzsche spatřoval odraz vlastních myšlenek. Doufal, že v Schopenhauerovi konečně nalézá svůj vytoužený vzor žijícího otce, který chápe jeho smýšlení, poněvadž smýšlí obdobně.
Schopenhauer, stejně jako před ním Kant (1724 – 1804), rozlišoval mezi světem v jeho skutečné podobě („noumenon“) a světem, jak se jeví („fenomén“). Pojítkem je v tomto případě společný princip, jímž pro Schopenhauera byla vůle k životu – vůle vedoucí veškerý život ke snaze o sebezachování a neustálé přetrvání. Nietzsche obdivoval mimo jiné Schopenhauerův náhled na sekundární význam intelektu, který odmítal konvenční ryze optimistický pohled na vývoj.
Nakonec to však byl právě pesimismus a Schopenhauerova vůle jakožto „věc o sobě“, v níž lze uchopit celou skutečnost v jednom systému, co Nietzscheho vrhlo na vlastní dráhu pryč od Schopenhauera. Nietzsche tento bytostný pesimismus odmítl, a ačkoliv si z něj uchoval jemu již dříve blízký kriticismus a ateismus, byl nadále rozhodnut hlásat filosofii potvrzení a obhájení života a fyzična o sobě. (Tento optimismus u Nietzscheho nejsnáze nalezneme v Zarathustrovi a Radostné vědě.)
Otazníky kolem Elisabeth Försterové-Nietzschové
Nietzschova sestra hrála v jeho životě bezesporu klíčovou roli, domnívám se však, že
sestřina úloha za myslitelova života je v mnoha ohledech přeceňována a zveličována.
O to větší význam je jí ovšem nutno připsat v době po géniově smrti.
Když 25.srpna Friedrich W. Nietzsche ve Výmaru zemřel, stala se Elisabeth Försterová-Nietzschová jedinou dědičkou jeho prací. O svého bratra předtím pečovala pět let, od chvíle, kdy se vrátila z Paraguaye.
Elisabeth byla náruživou německou vlastenkou. To se stalo jedním z hlavních důvodů, proč se s bratrem za jeho vědomé existence názorově rozcházela. Dokud měl Nietzsche svou tvorbu ve vlastních rukou, nijak se netajil svým „protiněmeckým“ zaujetím. Německou kulturu mnohokrát prohlásil za „stádní“ a „úpadkovou“, dokonce se v dopisech jasně vyjadřoval ve prospěch Židů:
„Židé jsou nepochybně nejsilnější, nejhouževnatější a nejčistší rasa soudobé Evropy.“
Roku 1882 došlo mezi nimi k prudké roztržce, jejíž následky se nikdy plně nezhojily. Naopak, neshody mezi sourozenci se ještě vystupňovaly poté, co se Elisabeth Nietzschová provdala za antisemitského agitátora Bernharda Förstera. 1886 se pár odstěhoval do Paraguaye, kde založili kolonii s příznačným názvem „Nueva Germania“. Projekt byl ale veden zcela neprofesionálně, proto zanedlouho finančně zkolaboval. Bernhard Förster reagoval sebevraždou. 1895, šest let po manželově smrti, se Elisabeth vrátila do Německa, aby se chopila péče o tehdy již zcela nesamostatného bratra.
Jelikož byl Friedrich jednou provždy bezbranný vůči jakékoliv manipulaci, měla sestra otevřenou cestu ke konečnému splnění svých snů o začlenění bratrovy filosofie do vznikající německé imperiální politiky. Sama poté dohlížela na vydávání jeho archivů.
Elizabeth vždy toužila stát se onou učednicí a následovnicí, po níž bratr tolik toužil. On však chápal, že sestra na takový úkol není dostatečně intelektuálně vybavena, a proto ji odmítal. V průběhu dvacátého století bylo již řečeno mnoho ohledně Nietzschova intimního vztahu se sestrou, jisté je ale jedno: byla to spíše ona, kdo vždy k bratrovi vzhlížel a toužil po jeho náklonnosti. V předchozí kapitole jsem vylíčil, jak její intriky silnou měrou poškodily Friedrichův vztah s Lou Salomé, proto se domnívám, že tato událost slouží jako dostatečný důkaz Elisabetiny připoutanosti a dosti možná až chorobné žárlivosti na kohokoliv, kdo by se s bratrem příliš sblížil.
Je to právě Nietzschova sestra, kdo nese plnou zodpovědnost za naprosté zjednodušení a zkreslení jeho myšlenek, které pak navzdory filosofovu kosmopolitnímu naturelu zdánlivě posloužily jako páteř nacistické ideologie. Elisabeth Försterová-Nietzschová těsně před smrtí roku 1935 poděkovala Vůdci za „čest, kterou bratrovi laskavě prokázal“…
Friedrich Nietzsche.
Jen málokterý myslitel v nedávné historii dokázal proniknout tak hluboko do zákoutí pokryteckosti evropské kultury, středověkým křesťanstvím počínaje a nastupující demokracií 19. století konče. Nietzsche je osobností, která by v současném světě napjala praštící řetězy norem až k roztržení, neboť jeho filosofie vyplňuje každou skulinku, kterou demokratická společnost ponechává pro kritiku sebe samé.
Pro úvodní oživení Nietzschova pohledu na demokracii a s ní spjaté hodnoty uvádím tento nad jiné výstižný výňatek z knihy Mimo dobro a zlo (dle mého soudu Nietzschovo obsahově nejzdařilejší a nejkomplexnější dílo vůbec), hlava pátá, para 203:
„My, kteří jsme jiné víry – my, kteří demokratické hnutí považujeme nejen za upadlou formu politické organizace, nýbrž i za upadlou, totiž umenšující formu člověka, za zprůměrnění a snížení jeho hodnoty: kam se musíme zaměřit my se svými nadějemi? – K novým filosofům, jiné volby není; k duchům sdostatek silným a původním, aby podnítili protikladná hodnocení a přehodnotili, obrátili „věčné hodnoty“; k lidem vyslaným napřed, k lidem budoucnosti, kteří v přítomnosti zavážou uzel nutnosti, jenž nasměruje vůli několika tisíciletí do nových drah. Učit člověka jeho vlastní budoucnosti jako vůli člověka,
…tolik sám Nietzsche k otázce směřování lidstva jako celku a úlohy demokratických hodnot v tomto procesu. Jak vidno, velký myslitel se k současným obecně uznávaným normám stavěl krajně odmítavě. Mimo jiné je namístě si povšimnout, že již třicet let před samotným zrodem fašismu v Itálii si byl Nietzsche vědom hrozby onoho „zvrhnutí velkých věcí do ubohosti“ (viz. pasáž (…)na druhé straně nutnost takových vůdců, hrozné nebezpečí, že by mohli nepřijít nebo se nevydařit a zvrhnout – to jsou naše vlastní starosti(…)).
Proto hodlám v následujících kapitolách této části nastínit nedostatky křesťansko-demokratických hodnot z pohledu nietzschovské filosofie. Vždyť právě rozdílnosti a rozpory mezi lidmi jsou jedním z pohonů společenského vývoje. Slovy Nietzscheho samotného, z díla Lidské, příliš lidské: „Odlišné povahy jsou nanejvýš důležité vždy, když se má dosáhnout pokroku.“ Společenská morálka
Nietzsche byl jedním z mála, ne-li prvním myslitelem moderní doby vůbec, který otevřeně a zcela srozumitelně definoval existenci tisíců morálek, jež následně rozdělil do dvou základních proudů odlišujících se už nikoliv polaritou, nýbrž kvalitou. Žádné dobro či zlo (jak vlastně praví sám název díla z roku 1883), nadále už jen vznešenost proti nízkosti, tedy morálka panská v konfrontaci s morálkou otrockou.
Při hodnocení morálnosti podle Nietzschových měřítek nezáleží na činech samotných, nýbrž na vznešenosti charakteru jejich původce. Jinak řečeno, vznešený člověk neztrácí svou „panskou morálnost“, pokud na základě vážných důvodů vykoná čin hodnocený současnými kritérii jako nemorální. Nietzsche jako příklad uvádí hodnoty aristokratického řádu. Pochopitelně, že vznešeným se člověk nerodí jen kvůli rodokmenu, důležitý je vzorec chování, schopnosti a charakter (pozor, kvalita charakteru v Nietzschově pohledu není odvislá od stejných měřítek jako při obvyklém hodnocení!) (viz. dílo Duševní aristokratismus, první část).
„Vznešený typ člověka považuje sám sebe za toho, kdo určuje hodnoty.“ – tak pravil jednou sám myslitel.
Soudobá společnost by z tohoto hodnocení nevyšla příliš valně. Ačkoliv si to mnozí neuvědomují, současnost je etapou otrocké morálky, neboli morálky stádního zvířete.
Už sama demokracie, ačkoliv to možná nezní příliš populárně, je na těchto principech založena. Konání v zájmu většiny (jak by řekl Nietzsche – v zájmu stáda – což si ovšem já říci netroufám) je základním pilířem demokratické společnosti. Dále pak současné chápání samotného slova „morálka“ nepotřebuje žádné adjektivum, což je rovněž příznakem jednostranného smýšlení bez možnosti jiných alternativ.
.
Pod pojmem morální je za stávajícího řádu hodnot rozuměno: spravedlivý, ohleduplný, empatický, solidární. Proč tyto vlastnosti tolik oceňujeme na druhých? Je to snad proto, že si skutečně vážíme jejich moudrosti? Nikoliv; tyto vlastnosti jsou v našem vlastním okolí tolik ceněny proto, že jejich nositel sám sebe oslabuje v zájmu ostatních, tedy i v zájmu našem, bez ohledu na fakt, zda jsme toho hodni! Takové plýtvání vlastní energií a zdroji musí být jistě blahoslaveno ze strany slabých, avšak čím jiným jsou tito slabí, když ne oněmi Nietzschovými „otroky“? Tudíž jak jinak lze nazvat současnou morální normu, když právě těmto slabým vychází vstříc?
Moc a vůle
Nietzscheho návaznosti na Schopenhauera byl pojem Vůle. Zatímco však Schopenhauer shledával jako „hnací motor“ společnosti vůli k životu (přestože život sám byl z pohledu jeho pesimismu v mnoha ohledech bezcílný), Nietzsche nalezl nové spojení tohoto slova a jeho nový význam pro chod společnosti. Vůli k moci.
FWN soudí, že vůle k moci má ještě podstatnější vliv na chování jedinců a směřování celých civilizací než vůle k životu. Život sám je bezcenný, dokud ten, kdo jej žije, nestvoří nějaké hodnoty, jež po něm zůstanou, jinak řečeno neprosadí svou moc nad okolím. Vědomí o této skutečnosti je součástí našeho já, proto v konání každého jedince můžeme tuto snahu zcela patrně zaznamenat – od nejnižších vrstev až po národní elity. Touha zapsat se je obsažena v umělecké tvorbě, shromažďování absurdně rozsáhlých majetků, vědecké a jiné tvůrčí aktivitě, stejně jako asi nejpatrněji v politickém dění (ačkoliv právě zde demokratický režim jakékoliv zásadnější zapsání do dějin téměř vylučuje…). Jak jsem již podotkl, nejedná se zdaleka jen o záležitost prominentních vrstev.
Zatímco průměrný člověk zůstává vždy alespoň částečně spoután v okovech animálních pudů, člověk vyšších hodnot a cílů touží po skutečné moci, moci nad duševnem. Aby jí však dosáhl a stal se oním „tvůrcem hodnot budoucnosti“, musí ponejprv prokázat, že již více není jen dvounohým zvířetem: musí si osvojit vůli k moci nad sebou samým.
Právě naopak – přestože životní úroveň od dob renesančních stoupla zhruba padesátkrát, drtivá většina společnosti i nadále utápí svůj potenciál v nejširším spektru drog či duševních tlumičů. Vzrostl průměr vzdělanosti, to ano – ale má to snad nějaký dopad na hierarchii zájmů? Ne příliš. Lidstvo je nadále stejným uzlíčkem zmítajících se pudů, jakým bylo v minulosti. Změnily se prostředky, změnila se technická úroveň, s jejíž pomocí dosahujeme svého pohodlí. Odpadla dokonce i spoutanost náboženským poblouzněním. Avšak výsledek? Pouze nová vlna sofistikovanějšího hedonismu.
Dnešní „dobrovolná propaganda“ hlásá sice dosažení nepoměrně větší svobody pro všechny, zeptejme se však vlastního rozumu: co je to svoboda? Je snad svobodou myšlena možnost volně utápět svůj čas v bezúčelném šílenství spotřebního života?
Nezbývá než konstatovat, že možnost dosáhnout vůle k moci nemá téměř pražádnou návaznost na hmotnou úroveň společnosti. Ti, kteří touží po ovládnutí sebe sama, mají ve svobodné společnosti jistě více prostředků, ovšem procentuální poměr těchto duševně zralých jedinců se tím nijak nezvyšuje. Je skutečně vzácností, když se zrodí člověk jdoucí jasně za nejvyšším cílem, neovlivněn svody okolí; ať už svody směrem k požitkářství, nebo naopak směrem k morálně populistické omezenosti. Sám Nietzsche se ohledně četnosti výskytu „pravých lidí“ vyjadřuje silně skepticky, především pro množství podmínek, které jim sám klade do cesty, aby tito mohli být uznáni „mocnými“; pro příklad uvádím úvodní pasáž z knihy Antikrist, původně zamýšlené jako součást rozsáhlejšího celku s názvem Přehodnocení všech hodnot:
„Co je dobré? – Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samu.
Co je špatné? – Všechno, co pochází ze slabosti.
Co je štěstí? – Cítit, že moc vzrůstá – že překonáváme překážku.
Nikoli spokojenost, nýbrž více moci; nikoli mír vůbec, nýbrž válku;
nikoli ctnost, nýbrž zdatnost (ctnost v renesančním stylu virtú, ctnost bez moralinu).
Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.
Co je škodlivější než jakákoliv neřest? – Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými – křesťanství… (…)
Pravda a náboženství
Už samotný Nietzschův individualismus v kombinaci s jeho odmítáním Sokrata nás vede ke zřetelné názorové sblíženosti s athénskými sofisty. Konkrétně Prótagorův známý výrok o „člověku jsoucím měrou všech věcí“ z úvodu jeho spisu Alétheia rozhodně není nepodobný Nietzschovým pasážím o „Nejvyšším člověku jako zákonodárci budoucnosti“, viz. stejnojmenná kapitola na konci první části knihy Duševní aristokratismus.
Nietzsche zde popisuje, že existují v zásadě dva typy filosofů: jedni, kteří chtějí prozkoumat principy a pravdy světa, ať už za použití logiky či morálky; a druzí, kteří tyto hodnoty sami určují a vytvářejí.
Tím zcela jasně definuje pravdu jako cosi, co lze s dostatkem odvahy a osobní hrdosti určit a poručit v platnost na základě vlastního úsudku. Není zde žádná vyšší síla, která by tyto pravdy určila, pouze lidský duch sám o sobě. K obdobným závěrům došel o mnoho dříve i Prótagorás, dokonce byl za své ateistické názory stíhán soudně. (Respektive, Prótagorás se nevyslovil přímo proti víře v boží existenci; prohlásil pouze, že bohy nelze dokázat ni vyvrátit, a tudíž není možno určit jejich vlastnosti. Takové tvrzení však způsobilo v polyteistických Athénách pozdvižení srovnatelných rozměrů…)
Další pohled na Nietzschův postoj k pravdě nalézáme mezi jeho výroky na politická témata: „Pravda není sama o sobě žádná síla. Buď si musí získat na svou stranu moc, nebo jinou stranu, která moc má. Jinak bude hynout zas a zas.“
Názor FWN na křesťanství, jakožto nejautoritativnější náboženství světa, je jistě všem obecně znám. Svým odporem proti křesťanům se nikdy netajil, žaloval je především z tolikrát zmiňovaného „umenšování velkých lidí, zprůměrnění hodnot a popírání života z důvodu prachsprosté závisti vůči všemu zdravému a silnému“. O to víc může znít překvapivě následující výňatek z Mimo dobro a zlo, hlava třetí, para 61: Nietzsche zde ospravedlňuje náboženství jakožto přijatelnou cestu k cílům, jež lidstvu vytyčili schopní.
„Filosof, jak my mu rozumíme, my svobodní duchové, jako člověk nejobsáhlejší odpovědnosti, kterou jeho svědomí přejímá za celkový vývoj člověka: tento filosof bude používat náboženství ke svému šlechtitelskému a výchovnému dílu, stejně jako použije existující politické a hospodářské podmínky. Vybírající, pěstící – to vždy znamená právě tak ničící jako tvůrčí a formující – vliv, který může být vykonáván za pomoci náboženství, je podle druhu lidí, kteří jsou vystaveni jeho kouzlu a ochraně, vždy několikerý a rozdílný. Pro silné, nezávislé, k rozkazování připravené a předurčené, v nichž se ztělesnil rozum a umění vládnoucí rasy, je náboženství jen dalším prostředkem, jak překonávat odpor, aby bylo možno vládnout: jako pouto, které společně váže vládce a poddané, prozrazujíc svědomí poddaných, jejichž nejskrytější a nejniternější nitro, jež by rádo uniklo poslušnosti, a vydávajíc je panovníkům; může být náboženství použito dokonce jako prostředku, jak si zajistit klid od hluku a námahy hrubšího vládnutí a čistotu od nevyhnutelné špíny veškerého provozování politiky.
Friedrich Wilhelm Nietzsche
Kauza Wagner
Skladatel Richard Wagner (1813–1883) figuroval v Nietzschově životě po velmi dlouhou dobu a jeho vliv je dodnes čitelný nejen na myslitelově soukromí, nýbrž i na filosofické tvorbě. Mladý filolog se začal vážněji zajímat o Wagnera v první polovině sedmdesátých let, zřejmě hnán potřebou nalézt „spojence“ pro své přetěžké plány s civilizací.
Znechucení stávající kulturou (především v rodném Německu) jej nutilo nalézt alternativu. Proto na svá bedra již v raném mládí přijal gargantuovský úkol – předsevzetí poskytnout budoucímu lidstvu novou kulturu, „kulturu budoucnosti“, kulturu podle Nietzscheho. A jelikož údělem vizionářů je nespokojit se s málem, byl Nietzsche rozhodnut vytvořit vzor pro novou kulturu v co nejširším spektru, včetně hudby. Jeho rané skladební pokusy bohužel nebyly úspěšné, tudíž s ustupujícím dětstvím muselo přijít vystřízlivění.
Nietzsche poprvé navštívil Wagnera roku 1869 v Tribschenu, kde skladatel přebýval se ženou. Wagner si mladého profesora filologie rychle získal. Jak již bylo Nietzschovým zvykem, k novému příteli přilnul silně a bezmezně. Shodou okolností se Wagner narodil ve stejném roce jako Friedrichův předčasně zesnulý otec, proto v něm emotivní myslitel podvědomě shledával jistou náhražku kýžené otcovské podpory. Důvodů pro pevné sblížení bylo samozřejmě mnohem více; podle jistých zdrojů našel Nietzsche hluboké zalíbení také ve Wagnerově mladé a talentované manželce Cosimě, dceři slavného skladatele Liszta. Jakékoliv věrohodné důkazy o intimním vztahu oněch dvou však chybí. Nejhlavnějším motivem přátelství byl ovšem vzájemný obdiv k dílům. Wagner se vyjadřoval velmi pochvalně o Nietzschově Zrození tragédie z ducha hudby, sám filosof pak ve skladateli spatřoval onoho „spasitele německé hudby“, jímž se v dětství a raném mládí toužil stát sám.
Nyní se dostáváme k bodu, kdy Wagner začíná přímo ovlivňovat Nietzschovu tvorbu. Na podporu Wagnerovy snahy o vytvoření národního divadla umění v Bayreuthu sepsal filosof esej Richard Wagner v Bayreuthu. Jejím obsahem je převážně oslavování „wagnerianismu“ jakožto cesty ke znovunastolení zářné kultury na rovni antiky, pochopitelně na půdě Německa. V kontextu s řadou předchozích i pozdějších děl je tehdejší optimismus ve prospěch rodné vlasti téměř paradoxní.
Nietzsche věřil, že Wagner jakožto zapřísáhlý revolucionář – politikou počínaje a sexuálním životem konče – může vnést do umění ony „dionýské emoce v hávu apollónské vznešenosti“, které sám definoval ve Zrození tragédie. Naneštěstí se mýlil. Nebyl to „otec“ Wagner, kdo měl nakonec zasít nepokoj a převrat do kulturních témat, nýbrž Nietzsche sám.
V srpnu 1876 se Bayreuthské divadlo stalo místem premiéry Wagnerova stěžejního díla, Prstenu Nibelungů. Při jeho zhlédnutí zažil Nietzsche šok. Jeho přítel se zde znenadání odhalil jako skrytý moralista, konvenční proněmecký vlastenec, člověk čerpající z křesťanských principů, a tudíž nehodný všech poct, které mu filosof ve dvou výše zmíněných dílech složil. Jelikož Friedrich Nietzsche zakládal všechna pevná přátelství na názorové spřízněnosti, byl jeho soulad s Wagnerem v troskách. Následujícího roku se propast
mezi oběma velikány ještě prohloubila, když světlo světa spatřil Wagnerův Parsifal. Skladatel v něm nepokrytě použil náboženskou symboliku a jako prostředek ke spáse světa zde představil Kristovu krev. Každému je jistě jasné, jakou reakci toto dílo muselo vyvolat v očích Friedricha „Antikrista“ Nietzscheho…
Přátelství se z této krize už nikdy nevymanilo. V následujících pracích Nietzsche Wagnera často kritizuje, osočuje jej za jeho „pobožnůstkářství“ a všeobecně ho zahrnuje jako dekadenta. Přesto však není možno tvrdit, že by jejich další vztah byl negativní na všech úrovních.
Počáteční vzor Schopenhauer
Za svého studijního pobytu v Lipsku objevil Nietzsche v jednom antikvariátě knihu Svět jako vůle a představa německého idealistického filosofa Arthura Schopenhauera (1788 – 1860). Od počátku byl zvídavý filolog fascinován jeho racionálně střízlivým ateismem. Ateismem, který Nietzsche tolik postrádal ve svém rodinném prostředí. Ateismem, jenž mu byl vždy blízký a působil na Nietzscheho jako nejlogičtější výklad života a světa. Schopenhauerovo dílo sálalo popřením života, pesimismem a rezignací, v čemž mladý Nietzsche spatřoval odraz vlastních myšlenek. Doufal, že v Schopenhauerovi konečně nalézá svůj vytoužený vzor žijícího otce, který chápe jeho smýšlení, poněvadž smýšlí obdobně.
Schopenhauer, stejně jako před ním Kant (1724 – 1804), rozlišoval mezi světem v jeho skutečné podobě („noumenon“) a světem, jak se jeví („fenomén“). Pojítkem je v tomto případě společný princip, jímž pro Schopenhauera byla vůle k životu – vůle vedoucí veškerý život ke snaze o sebezachování a neustálé přetrvání. Nietzsche obdivoval mimo jiné Schopenhauerův náhled na sekundární význam intelektu, který odmítal konvenční ryze optimistický pohled na vývoj.
Nakonec to však byl právě pesimismus a Schopenhauerova vůle jakožto „věc o sobě“, v níž lze uchopit celou skutečnost v jednom systému, co Nietzscheho vrhlo na vlastní dráhu pryč od Schopenhauera. Nietzsche tento bytostný pesimismus odmítl, a ačkoliv si z něj uchoval jemu již dříve blízký kriticismus a ateismus, byl nadále rozhodnut hlásat filosofii potvrzení a obhájení života a fyzična o sobě. (Tento optimismus u Nietzscheho nejsnáze nalezneme v Zarathustrovi a Radostné vědě.)
Otazníky kolem Elisabeth Försterové-Nietzschové
Nietzschova sestra hrála v jeho životě bezesporu klíčovou roli, domnívám se však, že
sestřina úloha za myslitelova života je v mnoha ohledech přeceňována a zveličována.
O to větší význam je jí ovšem nutno připsat v době po géniově smrti.
Když 25.srpna Friedrich W. Nietzsche ve Výmaru zemřel, stala se Elisabeth Försterová-Nietzschová jedinou dědičkou jeho prací. O svého bratra předtím pečovala pět let, od chvíle, kdy se vrátila z Paraguaye.
Elisabeth byla náruživou německou vlastenkou. To se stalo jedním z hlavních důvodů, proč se s bratrem za jeho vědomé existence názorově rozcházela. Dokud měl Nietzsche svou tvorbu ve vlastních rukou, nijak se netajil svým „protiněmeckým“ zaujetím. Německou kulturu mnohokrát prohlásil za „stádní“ a „úpadkovou“, dokonce se v dopisech jasně vyjadřoval ve prospěch Židů:
„Židé jsou nepochybně nejsilnější, nejhouževnatější a nejčistší rasa soudobé Evropy.“
Roku 1882 došlo mezi nimi k prudké roztržce, jejíž následky se nikdy plně nezhojily. Naopak, neshody mezi sourozenci se ještě vystupňovaly poté, co se Elisabeth Nietzschová provdala za antisemitského agitátora Bernharda Förstera. 1886 se pár odstěhoval do Paraguaye, kde založili kolonii s příznačným názvem „Nueva Germania“. Projekt byl ale veden zcela neprofesionálně, proto zanedlouho finančně zkolaboval. Bernhard Förster reagoval sebevraždou. 1895, šest let po manželově smrti, se Elisabeth vrátila do Německa, aby se chopila péče o tehdy již zcela nesamostatného bratra.
Jelikož byl Friedrich jednou provždy bezbranný vůči jakékoliv manipulaci, měla sestra otevřenou cestu ke konečnému splnění svých snů o začlenění bratrovy filosofie do vznikající německé imperiální politiky. Sama poté dohlížela na vydávání jeho archivů.
Elizabeth vždy toužila stát se onou učednicí a následovnicí, po níž bratr tolik toužil. On však chápal, že sestra na takový úkol není dostatečně intelektuálně vybavena, a proto ji odmítal. V průběhu dvacátého století bylo již řečeno mnoho ohledně Nietzschova intimního vztahu se sestrou, jisté je ale jedno: byla to spíše ona, kdo vždy k bratrovi vzhlížel a toužil po jeho náklonnosti. V předchozí kapitole jsem vylíčil, jak její intriky silnou měrou poškodily Friedrichův vztah s Lou Salomé, proto se domnívám, že tato událost slouží jako dostatečný důkaz Elisabetiny připoutanosti a dosti možná až chorobné žárlivosti na kohokoliv, kdo by se s bratrem příliš sblížil.
Je to právě Nietzschova sestra, kdo nese plnou zodpovědnost za naprosté zjednodušení a zkreslení jeho myšlenek, které pak navzdory filosofovu kosmopolitnímu naturelu zdánlivě posloužily jako páteř nacistické ideologie. Elisabeth Försterová-Nietzschová těsně před smrtí roku 1935 poděkovala Vůdci za „čest, kterou bratrovi laskavě prokázal“…
Friedrich Nietzsche.
Jen málokterý myslitel v nedávné historii dokázal proniknout tak hluboko do zákoutí pokryteckosti evropské kultury, středověkým křesťanstvím počínaje a nastupující demokracií 19. století konče. Nietzsche je osobností, která by v současném světě napjala praštící řetězy norem až k roztržení, neboť jeho filosofie vyplňuje každou skulinku, kterou demokratická společnost ponechává pro kritiku sebe samé.
Pro úvodní oživení Nietzschova pohledu na demokracii a s ní spjaté hodnoty uvádím tento nad jiné výstižný výňatek z knihy Mimo dobro a zlo (dle mého soudu Nietzschovo obsahově nejzdařilejší a nejkomplexnější dílo vůbec), hlava pátá, para 203:
„My, kteří jsme jiné víry – my, kteří demokratické hnutí považujeme nejen za upadlou formu politické organizace, nýbrž i za upadlou, totiž umenšující formu člověka, za zprůměrnění a snížení jeho hodnoty: kam se musíme zaměřit my se svými nadějemi? – K novým filosofům, jiné volby není; k duchům sdostatek silným a původním, aby podnítili protikladná hodnocení a přehodnotili, obrátili „věčné hodnoty“; k lidem vyslaným napřed, k lidem budoucnosti, kteří v přítomnosti zavážou uzel nutnosti, jenž nasměruje vůli několika tisíciletí do nových drah. Učit člověka jeho vlastní budoucnosti jako vůli člověka,
…tolik sám Nietzsche k otázce směřování lidstva jako celku a úlohy demokratických hodnot v tomto procesu. Jak vidno, velký myslitel se k současným obecně uznávaným normám stavěl krajně odmítavě. Mimo jiné je namístě si povšimnout, že již třicet let před samotným zrodem fašismu v Itálii si byl Nietzsche vědom hrozby onoho „zvrhnutí velkých věcí do ubohosti“ (viz. pasáž (…)na druhé straně nutnost takových vůdců, hrozné nebezpečí, že by mohli nepřijít nebo se nevydařit a zvrhnout – to jsou naše vlastní starosti(…)).
Proto hodlám v následujících kapitolách této části nastínit nedostatky křesťansko-demokratických hodnot z pohledu nietzschovské filosofie. Vždyť právě rozdílnosti a rozpory mezi lidmi jsou jedním z pohonů společenského vývoje. Slovy Nietzscheho samotného, z díla Lidské, příliš lidské: „Odlišné povahy jsou nanejvýš důležité vždy, když se má dosáhnout pokroku.“ Společenská morálka
Nietzsche byl jedním z mála, ne-li prvním myslitelem moderní doby vůbec, který otevřeně a zcela srozumitelně definoval existenci tisíců morálek, jež následně rozdělil do dvou základních proudů odlišujících se už nikoliv polaritou, nýbrž kvalitou. Žádné dobro či zlo (jak vlastně praví sám název díla z roku 1883), nadále už jen vznešenost proti nízkosti, tedy morálka panská v konfrontaci s morálkou otrockou.
Při hodnocení morálnosti podle Nietzschových měřítek nezáleží na činech samotných, nýbrž na vznešenosti charakteru jejich původce. Jinak řečeno, vznešený člověk neztrácí svou „panskou morálnost“, pokud na základě vážných důvodů vykoná čin hodnocený současnými kritérii jako nemorální. Nietzsche jako příklad uvádí hodnoty aristokratického řádu. Pochopitelně, že vznešeným se člověk nerodí jen kvůli rodokmenu, důležitý je vzorec chování, schopnosti a charakter (pozor, kvalita charakteru v Nietzschově pohledu není odvislá od stejných měřítek jako při obvyklém hodnocení!) (viz. dílo Duševní aristokratismus, první část).
„Vznešený typ člověka považuje sám sebe za toho, kdo určuje hodnoty.“ – tak pravil jednou sám myslitel.
Soudobá společnost by z tohoto hodnocení nevyšla příliš valně. Ačkoliv si to mnozí neuvědomují, současnost je etapou otrocké morálky, neboli morálky stádního zvířete.
Už sama demokracie, ačkoliv to možná nezní příliš populárně, je na těchto principech založena. Konání v zájmu většiny (jak by řekl Nietzsche – v zájmu stáda – což si ovšem já říci netroufám) je základním pilířem demokratické společnosti. Dále pak současné chápání samotného slova „morálka“ nepotřebuje žádné adjektivum, což je rovněž příznakem jednostranného smýšlení bez možnosti jiných alternativ.
.
Pod pojmem morální je za stávajícího řádu hodnot rozuměno: spravedlivý, ohleduplný, empatický, solidární. Proč tyto vlastnosti tolik oceňujeme na druhých? Je to snad proto, že si skutečně vážíme jejich moudrosti? Nikoliv; tyto vlastnosti jsou v našem vlastním okolí tolik ceněny proto, že jejich nositel sám sebe oslabuje v zájmu ostatních, tedy i v zájmu našem, bez ohledu na fakt, zda jsme toho hodni! Takové plýtvání vlastní energií a zdroji musí být jistě blahoslaveno ze strany slabých, avšak čím jiným jsou tito slabí, když ne oněmi Nietzschovými „otroky“? Tudíž jak jinak lze nazvat současnou morální normu, když právě těmto slabým vychází vstříc?
Moc a vůle
Nietzscheho návaznosti na Schopenhauera byl pojem Vůle. Zatímco však Schopenhauer shledával jako „hnací motor“ společnosti vůli k životu (přestože život sám byl z pohledu jeho pesimismu v mnoha ohledech bezcílný), Nietzsche nalezl nové spojení tohoto slova a jeho nový význam pro chod společnosti. Vůli k moci.
FWN soudí, že vůle k moci má ještě podstatnější vliv na chování jedinců a směřování celých civilizací než vůle k životu. Život sám je bezcenný, dokud ten, kdo jej žije, nestvoří nějaké hodnoty, jež po něm zůstanou, jinak řečeno neprosadí svou moc nad okolím. Vědomí o této skutečnosti je součástí našeho já, proto v konání každého jedince můžeme tuto snahu zcela patrně zaznamenat – od nejnižších vrstev až po národní elity. Touha zapsat se je obsažena v umělecké tvorbě, shromažďování absurdně rozsáhlých majetků, vědecké a jiné tvůrčí aktivitě, stejně jako asi nejpatrněji v politickém dění (ačkoliv právě zde demokratický režim jakékoliv zásadnější zapsání do dějin téměř vylučuje…). Jak jsem již podotkl, nejedná se zdaleka jen o záležitost prominentních vrstev.
Zatímco průměrný člověk zůstává vždy alespoň částečně spoután v okovech animálních pudů, člověk vyšších hodnot a cílů touží po skutečné moci, moci nad duševnem. Aby jí však dosáhl a stal se oním „tvůrcem hodnot budoucnosti“, musí ponejprv prokázat, že již více není jen dvounohým zvířetem: musí si osvojit vůli k moci nad sebou samým.
Právě naopak – přestože životní úroveň od dob renesančních stoupla zhruba padesátkrát, drtivá většina společnosti i nadále utápí svůj potenciál v nejširším spektru drog či duševních tlumičů. Vzrostl průměr vzdělanosti, to ano – ale má to snad nějaký dopad na hierarchii zájmů? Ne příliš. Lidstvo je nadále stejným uzlíčkem zmítajících se pudů, jakým bylo v minulosti. Změnily se prostředky, změnila se technická úroveň, s jejíž pomocí dosahujeme svého pohodlí. Odpadla dokonce i spoutanost náboženským poblouzněním. Avšak výsledek? Pouze nová vlna sofistikovanějšího hedonismu.
Dnešní „dobrovolná propaganda“ hlásá sice dosažení nepoměrně větší svobody pro všechny, zeptejme se však vlastního rozumu: co je to svoboda? Je snad svobodou myšlena možnost volně utápět svůj čas v bezúčelném šílenství spotřebního života?
Nezbývá než konstatovat, že možnost dosáhnout vůle k moci nemá téměř pražádnou návaznost na hmotnou úroveň společnosti. Ti, kteří touží po ovládnutí sebe sama, mají ve svobodné společnosti jistě více prostředků, ovšem procentuální poměr těchto duševně zralých jedinců se tím nijak nezvyšuje. Je skutečně vzácností, když se zrodí člověk jdoucí jasně za nejvyšším cílem, neovlivněn svody okolí; ať už svody směrem k požitkářství, nebo naopak směrem k morálně populistické omezenosti. Sám Nietzsche se ohledně četnosti výskytu „pravých lidí“ vyjadřuje silně skepticky, především pro množství podmínek, které jim sám klade do cesty, aby tito mohli být uznáni „mocnými“; pro příklad uvádím úvodní pasáž z knihy Antikrist, původně zamýšlené jako součást rozsáhlejšího celku s názvem Přehodnocení všech hodnot:
„Co je dobré? – Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samu.
Co je špatné? – Všechno, co pochází ze slabosti.
Co je štěstí? – Cítit, že moc vzrůstá – že překonáváme překážku.
Nikoli spokojenost, nýbrž více moci; nikoli mír vůbec, nýbrž válku;
nikoli ctnost, nýbrž zdatnost (ctnost v renesančním stylu virtú, ctnost bez moralinu).
Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.
Co je škodlivější než jakákoliv neřest? – Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými – křesťanství… (…)
Pravda a náboženství
Už samotný Nietzschův individualismus v kombinaci s jeho odmítáním Sokrata nás vede ke zřetelné názorové sblíženosti s athénskými sofisty. Konkrétně Prótagorův známý výrok o „člověku jsoucím měrou všech věcí“ z úvodu jeho spisu Alétheia rozhodně není nepodobný Nietzschovým pasážím o „Nejvyšším člověku jako zákonodárci budoucnosti“, viz. stejnojmenná kapitola na konci první části knihy Duševní aristokratismus.
Nietzsche zde popisuje, že existují v zásadě dva typy filosofů: jedni, kteří chtějí prozkoumat principy a pravdy světa, ať už za použití logiky či morálky; a druzí, kteří tyto hodnoty sami určují a vytvářejí.
Tím zcela jasně definuje pravdu jako cosi, co lze s dostatkem odvahy a osobní hrdosti určit a poručit v platnost na základě vlastního úsudku. Není zde žádná vyšší síla, která by tyto pravdy určila, pouze lidský duch sám o sobě. K obdobným závěrům došel o mnoho dříve i Prótagorás, dokonce byl za své ateistické názory stíhán soudně. (Respektive, Prótagorás se nevyslovil přímo proti víře v boží existenci; prohlásil pouze, že bohy nelze dokázat ni vyvrátit, a tudíž není možno určit jejich vlastnosti. Takové tvrzení však způsobilo v polyteistických Athénách pozdvižení srovnatelných rozměrů…)
Další pohled na Nietzschův postoj k pravdě nalézáme mezi jeho výroky na politická témata: „Pravda není sama o sobě žádná síla. Buď si musí získat na svou stranu moc, nebo jinou stranu, která moc má. Jinak bude hynout zas a zas.“
Názor FWN na křesťanství, jakožto nejautoritativnější náboženství světa, je jistě všem obecně znám. Svým odporem proti křesťanům se nikdy netajil, žaloval je především z tolikrát zmiňovaného „umenšování velkých lidí, zprůměrnění hodnot a popírání života z důvodu prachsprosté závisti vůči všemu zdravému a silnému“. O to víc může znít překvapivě následující výňatek z Mimo dobro a zlo, hlava třetí, para 61: Nietzsche zde ospravedlňuje náboženství jakožto přijatelnou cestu k cílům, jež lidstvu vytyčili schopní.
„Filosof, jak my mu rozumíme, my svobodní duchové, jako člověk nejobsáhlejší odpovědnosti, kterou jeho svědomí přejímá za celkový vývoj člověka: tento filosof bude používat náboženství ke svému šlechtitelskému a výchovnému dílu, stejně jako použije existující politické a hospodářské podmínky. Vybírající, pěstící – to vždy znamená právě tak ničící jako tvůrčí a formující – vliv, který může být vykonáván za pomoci náboženství, je podle druhu lidí, kteří jsou vystaveni jeho kouzlu a ochraně, vždy několikerý a rozdílný. Pro silné, nezávislé, k rozkazování připravené a předurčené, v nichž se ztělesnil rozum a umění vládnoucí rasy, je náboženství jen dalším prostředkem, jak překonávat odpor, aby bylo možno vládnout: jako pouto, které společně váže vládce a poddané, prozrazujíc svědomí poddaných, jejichž nejskrytější a nejniternější nitro, jež by rádo uniklo poslušnosti, a vydávajíc je panovníkům; může být náboženství použito dokonce jako prostředku, jak si zajistit klid od hluku a námahy hrubšího vládnutí a čistotu od nevyhnutelné špíny veškerého provozování politiky.