Text k opakování

Nikdy nebylo chráněno před záměnou svobody a zajišťováním sebezáchovy. Suspenze pojmu, lhostejno, zda k ní došlo ve jménu pokroku či kultury, které se již dlouho tajně dorozumívaly proti pravdě, vyklidila pole lži. Ve světě, který verifikoval jen protokolární věty, a myšlení, degradované na pouhý výkon velkých myslitelù, uchovával jako zastaralé fráze, již nelze rozlišit lež od pravdy, neutralizované jako kulturní statek.

     Rozpoznat panství i v samotném myšlení jako neusmířenou přírodu by však mohlo zmírnit onu nutnost, jejíž věčnost jako ústupek reakcionářskému common sense ukvapeně potvrdil sám socialismus. Socialismus určil pro veškerou budoucnost nutnost jako základnu a zcela idealisticky depravoval ducha jako nejvyšší vrcholek, protože se příliš křečovitě držel dědictví buržoazní filosofie. Tak by zùstal vztah nutnosti k říši svobody pouze kvantitativní, mechanický a příroda, chápaná jako něco zcela cizího, jako v nejranější mytologii, by se stala totalitární a spolu se socialismem by absorbovala svobodu. S opuštěním myšlení, které se ve své zvěcnělé podobě jakožto matematika, stroj či organizace mstí na lidech, kteří na ně zapomněli, se osvícenství zříká svého uskutečnění. Tím, že podrobilo disciplíně vše jednotlivé, ponechalo pojmově nereflektovanému celku svobodu vlomit se jakožto panství nad věcmi do bytí a vědomí lidí. Převracející skutečná praxe však závisí na nepoddajnosti teorie vùči nevědomé lhostejnosti, s níž společnost nechává myšlení zatvrdnout. Materiální předpoklady naplnění osvícenství - uvolněná technika jako taková - není hrozbou jeho naplnění. To tvrdí sociologové, kteří opět pomýšlejí na nějaký protilék a na to, jak se stát jeho pánem, kdyby šlo o protilék kolektivního rázu.[1] Vinna je souvislost společenského zaslepení. Mytický vědecký respekt národù před daným, které přesto neustále vytvářejí, se nakonec sám stává pozitivním faktem - pevností tak mohutnou, že se i revoluční představivost sama před sebou stydí za svùj utopismus a degeneruje v povolnou dùvěřivost vùči objektivní tendenci dějin. Jako orgán takového přizpùsobení, jako pouhá konstrukce prostředkù je osvícenství tak destruktivní, jak to o něm prohlašují jeho romantičtí nepřátelé. Samo k sobě dospěje teprve tehdy, až se zřekne i posledních stop souhlasu s objektivní tendencí dějin a odváží se překonat falešné absolutno - princip slepého panství. Duch takové nepoddajné teorie by dokázal obrátit mentalitu nelítostného pokroku k jeho cíli. Jeho herold Bacon snil o mnoha věcech, „jež si nemohou koupit ani králové se všemi svými poklady, které neposlouchají jejich příkazy, o nichž jejich zvědové a donašeči nic nevyzvěděli“. Tyto věci, jak si přál, připadly buržoazii, osvíceným dědicùm králù. Tím, že buržoazní hospodářství zmnohonásobilo moc prostřednictvím tržního zprostředkování, zmnohonásobilo i jeho věci a síly tak, že k jejich spravování už není třeba králù ani buržoazie: už je zapotřebí všech. Lidé se na moci věcí učí, jak se nakonec zbavit moci. Osvícenství se naplňuje a dosahuje svého cíle, když se nejbližší praktické účely odhalují jako ty nejvzdálenější, jichž se konečně dosáhlo, a na země, „o nichž jejich zvědové a donašeči nic nevyzvěděli“, totiž na přírodu zneuznanou panskou vědou, si lidé rozpomenou jako na země pùvodu. Dnes, kdy se Baconova utopie, že „budeme v praxi rozkazovat přírodě“, v planetárním měřítku naplnila, se objevuje podstata podrobujícího tlaku, který Bacon připisoval neovládnuté přírodě. Bylo to panství samo. K jeho zrušení je vědění, v němž podle Bacona bezpochyby spočívá „převaha člověka“, nyní schopno dospět. Vzhledem k takové možnosti se však osvícenství sloužící přítomnosti mění v totální masový podvod.

 

Přel. M.Hauser a M.Váňa