Opakování
K prohloubení problematiky a k opakování slouží následující text:
Bacon pěstuje „une idole d'échelle“.[1] Formální logika byla velkou školou sjednocování. Nabídla osvícencùm schéma počitatelnosti světa. Mytologizující přirovnání idejí k číslùm v Platónových posledních spisech vyjadřuje touhu veškeré demytologizace: číslo se stalo kánonem osvícenství. Tytéž rovnice ovládají buržoazní spravedlnost a směnu zboží. „Není pravidlo, že když nestejné přičteš ke stejnému, vyjde nestejné, zásadou jak spravedlnosti, tak matematiky? A neexistuje opravdový soulad mezi komutativní a distributivní spravedlností[2] na straně jedné, a mezi geometrickými a aritmetickými proporcemi na straně druhé?“[3] Buržoazní společnost je ovládána ekvivalentem. Rùznorodé činí srovnatelným tím, že je redukuje na abstraktní veličiny. Co není vyjádřeno v číslech, tedy nakonec v jednotce, to se pro osvícenství stává zdáním a moderní positivismus to odkazuje do básnictví. Jednota zùstává heslem od Parmenida až po Russella. To vybízí ke zrušení bohù a kvalit.
Avšak mýty, které padají za oběť osvícenství, již samy byly jeho vlastním produktem. Ve vědecké kalkulaci dění se anuluje ten výklad, který o dění podalo myšlení mytické. Mýtus chtěl přinášet zprávy, pojmenovávat, vyslovovat pùvod, tím však znázorňovat, zachycovat, vysvětlovat. Se zaznamenáváním a shromaž_ováním mýtù tato tendence zesílila. Vyprávění se velmi rychle změnilo v nauku. Každý rituál v sobě zahrnuje představu dění jako určitého procesu, který má být ovlivněn kouzlem. Tento teoretický prvek rituálu se osamostatnil už v těch nejranějších národních eposech. Mýty, ještě než se dostaly do rukou tragikù, jsou již ve znamení oné disciplíny a moci, kterou Bacon velebí jako cíl. Na místo lokálních duchù a démonù nastoupilo nebe a jeho hierarchie, na místo zaklínacích praktik kouzelníka a kmene nastoupila dobře odstupňovaná oběť a práce nesvobodných, zprostředkovaná příkazem. Olympská božstva již nejsou bezprostředně identická se živly – určují jejich význam. U Homéra Zeus vládne nad denní oblohou, Apollón řídí Slunce, Hélios a Éós jsou již přehrány do alegorie. Bozi se oddělují od látek jako jejich souhrnný pojem. Bytí se od nynějška rozpadá na logos, který se s pokrokem filosofie smršťuje na monadu, na pouhý vztažný bod, a na masu všech věcí a tvorù venku. Jeden jediný rozdíl mezi vlastní existencí a realitou pohlcuje všechny ostatní. Bez ohledu na rozdíly se svět podřizuje člověku. V tom se olympské náboženství shoduje s židovskými dějinami stvoření: „Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“[4] „Ó Die, otče Die, Tvé je panství nebeské a Ty přehlížíš díla lidí, zpupná i oprávněná, též i zvířat divokost, a na srdci leží Ti spravedlivost.“[5] „Neboť je to tak, že jeden pyká hned, druhý později; i kdyby však měl někdo uniknout a hrozící osud bohù by jej nedosáhl, nakonec se tento osud s jistotou naplní a za čin musí pykat nevinní, ať jsou to jeho děti či pozdější pokolení.“[6] Před bohy obstojí jen ten, kdo se beze zbytku podřídí. Probuzení subjektu se vykupuje uznáním moci jako principu všech vztahù. Vzhledem k jednotě takového rozumu klesá oddělení boha a člověka k oné irelevanci, na niž rozum už od nejstarší kritiky Homéra bez rozpakù poukazoval přímo. Jako vládci nad přírodou se tvořící bùh a pořádající duch sobě rovnají. Pravá podobnost s Bohem spočívá u člověka v suverenitě nad pozemskou existencí, v pohledu pána, v nařizování.
[1] J. De Maistre, Les Soirées de Saint-Pétersbourg. 5 iéme entretien, in: Oeuvres complétes, IV, Lyon 1891, str. 256. [Idol žebøíku. – Pozn. pøekl.]
[2] Komutativní je spravedlnost spoèívající ve vzájemné výmìnì vìcí služeb..., kdežto distributivní je ta spravedlnost, která každému pøidìluje urèitý díl nìjakého statku. – Pozn. pøekl.
K prohloubení problematiky a k opakování slouží následující text:
Bacon pěstuje „une idole d'échelle“.[1] Formální logika byla velkou školou sjednocování. Nabídla osvícencùm schéma počitatelnosti světa. Mytologizující přirovnání idejí k číslùm v Platónových posledních spisech vyjadřuje touhu veškeré demytologizace: číslo se stalo kánonem osvícenství. Tytéž rovnice ovládají buržoazní spravedlnost a směnu zboží. „Není pravidlo, že když nestejné přičteš ke stejnému, vyjde nestejné, zásadou jak spravedlnosti, tak matematiky? A neexistuje opravdový soulad mezi komutativní a distributivní spravedlností[2] na straně jedné, a mezi geometrickými a aritmetickými proporcemi na straně druhé?“[3] Buržoazní společnost je ovládána ekvivalentem. Rùznorodé činí srovnatelným tím, že je redukuje na abstraktní veličiny. Co není vyjádřeno v číslech, tedy nakonec v jednotce, to se pro osvícenství stává zdáním a moderní positivismus to odkazuje do básnictví. Jednota zùstává heslem od Parmenida až po Russella. To vybízí ke zrušení bohù a kvalit.
Avšak mýty, které padají za oběť osvícenství, již samy byly jeho vlastním produktem. Ve vědecké kalkulaci dění se anuluje ten výklad, který o dění podalo myšlení mytické. Mýtus chtěl přinášet zprávy, pojmenovávat, vyslovovat pùvod, tím však znázorňovat, zachycovat, vysvětlovat. Se zaznamenáváním a shromaž_ováním mýtù tato tendence zesílila. Vyprávění se velmi rychle změnilo v nauku. Každý rituál v sobě zahrnuje představu dění jako určitého procesu, který má být ovlivněn kouzlem. Tento teoretický prvek rituálu se osamostatnil už v těch nejranějších národních eposech. Mýty, ještě než se dostaly do rukou tragikù, jsou již ve znamení oné disciplíny a moci, kterou Bacon velebí jako cíl. Na místo lokálních duchù a démonù nastoupilo nebe a jeho hierarchie, na místo zaklínacích praktik kouzelníka a kmene nastoupila dobře odstupňovaná oběť a práce nesvobodných, zprostředkovaná příkazem. Olympská božstva již nejsou bezprostředně identická se živly – určují jejich význam. U Homéra Zeus vládne nad denní oblohou, Apollón řídí Slunce, Hélios a Éós jsou již přehrány do alegorie. Bozi se oddělují od látek jako jejich souhrnný pojem. Bytí se od nynějška rozpadá na logos, který se s pokrokem filosofie smršťuje na monadu, na pouhý vztažný bod, a na masu všech věcí a tvorù venku. Jeden jediný rozdíl mezi vlastní existencí a realitou pohlcuje všechny ostatní. Bez ohledu na rozdíly se svět podřizuje člověku. V tom se olympské náboženství shoduje s židovskými dějinami stvoření: „Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“[4] „Ó Die, otče Die, Tvé je panství nebeské a Ty přehlížíš díla lidí, zpupná i oprávněná, též i zvířat divokost, a na srdci leží Ti spravedlivost.“[5] „Neboť je to tak, že jeden pyká hned, druhý později; i kdyby však měl někdo uniknout a hrozící osud bohù by jej nedosáhl, nakonec se tento osud s jistotou naplní a za čin musí pykat nevinní, ať jsou to jeho děti či pozdější pokolení.“[6] Před bohy obstojí jen ten, kdo se beze zbytku podřídí. Probuzení subjektu se vykupuje uznáním moci jako principu všech vztahù. Vzhledem k jednotě takového rozumu klesá oddělení boha a člověka k oné irelevanci, na niž rozum už od nejstarší kritiky Homéra bez rozpakù poukazoval přímo. Jako vládci nad přírodou se tvořící bùh a pořádající duch sobě rovnají. Pravá podobnost s Bohem spočívá u člověka v suverenitě nad pozemskou existencí, v pohledu pána, v nařizování.
[1] J. De Maistre, Les Soirées de Saint-Pétersbourg. 5 iéme entretien, in: Oeuvres complétes, IV, Lyon 1891, str. 256. [Idol žebøíku. – Pozn. pøekl.]
[2] Komutativní je spravedlnost spoèívající ve vzájemné výmìnì vìcí služeb..., kdežto distributivní je ta spravedlnost, která každému pøidìluje urèitý díl nìjakého statku. – Pozn. pøekl.