Přečtěte si a promýšlejte následující text:

Ano, co je dionysské? - V této knize stojí na to odpověď, - mluví tu vědoucí,
zasvěcenec a učeň svého boha Snad bych teď hovořil opatrněji a méně výřečně o tak
obtížné psychologické záhadě jako je vznik tragédie u Řeků. Základní otázkou je
poměr řeckého člověka k bolesti, jeho stupeň sensibility - zůstal ten poměr
nezměněn? Či se převrátil? -, základní je tedy ona otázka, zda silnější touha po
kráse, po slavnostech, po svátcích, po nových obřadech vyrůstala vždy z nedostatku,
ze stesku, z bolesti? Neb dáno tomu, že by to byla pravda - a Perikles (či
Thukydides) nám to ve velké pohřební řeči naznačuje -: odkud tedy as prýštila
žádost opačná, která co do doby je starší, totiž touha po ohyzdnosti, odkud vyvěrala
dobrá přísná vůle staršího Hellena k pesimismu, k tragickému mythu, k obrazu
všech hrůz, všeho zla, záhad, ničivosti, neblahého a osudného prazákladu věcí -
odkud, zkrátka, pocházela tragédie? Snad z rozkoše, ze síly, z překypujícího zdraví,
z překypující náplně? A jaký tedy - otázka pro fysiology - je význam onoho šílení,
z něhož vyrůstalo umění jak tragické tak komické - totiž význam šílení
dionysského? Jak? Není snad šílenství vždy jen znakem dekadence, zrůdnosti a
pozdní, opožděné kultury? Byly by snad také - otázka pro psychiatry - neurosy
zdraví!

Autor: F. Nietzsche (Zrození tragédie)