Lekce: "Klasici"

Na začátku lekce o sociální změně jsme si řekli, že sociologie jako věda se rodí až ve chvíli, kdy vznikají problémy, které může zkoumat a kdy přestává být nosný dosud převažující systém výkladu světa a jeho uspořádání (=náboženství). V překotném procesu změn přerodu tradiční a moderní společnosti tedy vzniká poptávka po pochopení těchto změn na jiném než náboženském základě. A protože je řeč o Evropě doby po-osvícenské, je, z dnešního pohledu logickou, odpovědí na tuto poptávku vznik další moderní vědy - sociologie.

Zakladatel sociologie Auguste Comte si stýská nad tím, že se rozpadl řád, podobně jako konzervativec Burke. Ale nejen konzervativci a profet nového náboženství humanity založeného na jednotě „pokroku a řádu“ Comte vidí, že se svět radikálně a bezprecedentně změnil: vědí to mladí Marx a Engels, kteří v Komunistickém manifestu uvidí s přesvědčivou jasností, že „třetí stav“, buržoazie, vstupuje na sociální pole jako nový, nesmírně silný hráč, vědí to ale také všichni, kdo jsou ochotni vnímat, že „evropská kultura, její morální a duchovní ideje, její řemesla i její zpěvy a literatura, hluboce zakořeněné v rytmu venkova, posloupnosti ročních období, proměně přirozených elementů a spočívající na hlubokém vztahu člověka k půdě“ (Nisbet 1967: 29) je otřesena v samých základech. I hledá se cesta – a duch osvícenství nesený ideou Rozumu a Pokroku dá vzniknout nové vědě. Sociologie nevzniká proto, že v dosavadní dělbě vědecké práce bylo „volné místo“, ale proto, že se zhroutil tradiční řád a nastal sociální chaos, z něhož nutno najít východisko.

Petrusek, M. (2004). Od řádu k chaosu a zase zpátky: O paradigmatických proměnách sociologie v běhu času v Jiří Kabele, Martin Potůček, Irena Prázová a Arnošt Veselý (eds.), Rozvoj české společnosti v Evropské unii. 1. díl Sociologie. Prognostika a správa. Praha: Matfyzpress.

Je důležité na tomto místě zdůraznit, že přerod tradiční společnosti ve společnost moderní znamená mimo jiné zcela zásadní proměnu reality i způsobu myšlení. Tato proměna se odráží mimo jiné v jazyce:

Tím se ale nutně mění „myšlenkové paradigma“ – dominantními pojmy v oblasti uvažování o společnosti se napříště stanou termíny, jimiž bude tradiční „ortodoxní konsensus“ vytlačen – a na dlouhou dobu. Jsou to pojmy industrialismus, průmysl, demokracie, třída, střední vrstvy, ideologie, humanita, racionalismus, atomizace, masy, komercializace, komodifikace, proletariát, kolektivismus, rovnost, sociální spravedlnost, liberální hodnoty, scientismus, utilitarismus, byrokracie, konzervativní hodnoty, „odkouzlení světa“ (sekularizace) a krize (volně dle Nisbet, o.c.: 23). Žádný z těchto pojmů tradiční společnost (a její ideologie) neznala (ona neznala ani pojem „ideologie“), protože jim nic v „sociální realitě“ prostě neodpovídalo. Jazyk kromě jiných vlastností (jež tak znamenitě vystihli myslitelé od de Saussura, Wittgensteina, Reichenbacha či Neuratha až k Derridovi a Kristevě) má také tu vlastnost, že nevytváří pojmy příliš nadbytečné – jestliže jim dlouhodobě nic neodpovídá (nemají „referenta“ řečeno s neopozitivisty) nebo jestliže jim vůbec nic neodpovídá, jazyk je prostě odmítne. Na „nových pojmech“, jež odpovídaly změněnému světu, vznikla nová věda, věda o přechodu tradiční společnosti k moderní (od chaosu k řádu) a od společnosti industriální k postindustriální či postmoderní (od řádu k chaosu).

(ibidem)

Sedláček, J. (1994). K logice dějin sociologie in A. Kabátek (ed.). Sociologické texty I (s. 7–28). Praha: Karolinum / str. 8