Přednáška

Neidentické nenít tedy odpojeno od pojmového systému a pojmový systém není oddělen od neidentického. Nepojmové, jednotlivé, zvláštní je sice logicky vylučováno z pojmového systému, ale je též „nastřelováno“ myšlením. Jaký je potom vztah mezi pojmem (identitou) a tím, co pojmu uniká (neidentitou)? Nejprve se podívejme na to, jak se pojmové myšlení vztahuje na neidentické.  Filosofický pojem  směřuje k předmětu, který pojímá. Filosofické poznání je neseno touhou dospět k předmětu v jeho plnosti, ale této plnosti filosofie nikdy nedosáhne, neboť by se musela upnout k bezprostřednímu.[1] Mezi filosofií a tím, co filosofie činí svým předmětem, stojí pletivo zprostředkování, které onu touhu podlamuje.[2] V nejhlubších vodách filosofie se skrývá rozpor. Vzniká tím, že myšlení a pojmy jsou “negováním“ a „rezistencí vůči tomu, co se jim vnucuje“ jako bezprostřední.[3] Pokud mají obsah, nutně kladou své hranice – vylučují to, co zůstalo mimo jejich dosah.

Tato nesmířenost myšlenky a předmětu, tato proluka mezi nimi má dle Adorna svůj původ ve „vztahu práce ke svému  materiálu“, který je „předobrazem myšlení“.[4] Tuto myšlenku Adorno pravděpodobně přejímá od Sohn-Rethela,[5] a o zmíněném „předobrazu myšlení“ hovoří nejspíše proto, aby tuto proluku zbavil jejího apriorního rázu. Proluka mezi myšlením a předmětem není nic absolutního, neboť vzniká ze vztahu mezi prací a předmětem. Práce jako hlavní podmínka přežití lidstva v přírodě je ovšem těsně spjata s přírodou v člověku, zvláště s principem sebezáchovy. I zde je zapotřebí vidět to nejduchovnější na pozadí toho nejhrubšího.[6]

Pozice pojmového myšlení vůči neidentickému je taková: myšlení svým myšlením vylučuje to, co myslet nemůže. Zároveň však touží myslet právě to, co vylučuje. Pojmové myšlení je svou podstatou tragické, neboť to, po čem touží, myslet nemůže, má-li myslet v pojmech. Myšlení je myšlením tehdy, když pojmově identifikuje předměty, ale tím, že je identifikuje, vylučuje to, co identifikovat nemůže – živou konkrétnost, po níž touží. Tato touha uvádí myšlení do pohybu. Rozpor mezi vylučovací povahou myšlení a touhou myšlení splynout  s předměty, které zahrnuje, nelze odstranit. Bergson a Husserl jsou pro Adorna příklady toho myšlení, které podlehlo pokušení přejít na stranu bezprostředního. Tím se však „rozpustila sůl dialektiky“, a myšlení rezignovalo na myšlení, tedy na transcedenci myšlení vůči předmětu.[7]

Otázkou však je, proč pojmové myšlení nerozpoznává neidentické, když na základě své touhy by se mělo upínat k bezprostřednímu? Proč pojem neidentifikuje všechno to, co zahrnuje? Proč obecný pojem člověka brání spatřit člověka jako konkrétně existující a jedinečnou bytost? Na těchto otázkách podle našeho názoru Adornovi záleží nejvíc – je to centrální otázka celé „Negativní dialektiky“. Lze to vyjádřit i takto: proč filosofie, toužící pojmout pojímané, svou touhu nedovádí do konce? Co brání této filosofické touze, aby se naplnila? A co tuto touhu – touhu filosofie po sebepřekročení – vlastně neguje? Podle Adorna je to především pojmový fetišismus, tj. zvěcnění pojmů, a autarkie myšlení, vyvolaná principem směny. Médiem identifikace je směna mezi nestejnými entitami. Identifikace probíhá tak, že to, co je zvláštní a jednotlivé, se stává ekvivalentem pojmu. Pojmové myšlení převádí jednotlivé na společný jmenovatel prostřednictvím směny: převádí nestejné na stejné. Na základě principu směny jsou všichni lidé identičtí – jsou např. racionálními ekonomickými subjekty nebo ,autonomními a rozumnými jedinci‘ politické normativní teorie.  Takový pojem člověka je autarkní vzhledem ke konkrétním živým jednotlivcům, ale zároveň je afirmativní vzhledem k principům společenské reality. Adorno tento dvojí charakter pojmu vyjadřuje takto: „Obecnost transcendentálního subjektu je však obecnosí funkční souvislosti společnosti, celku, který je svařen z individuálních spontaneit a kvalit, ty jsou opět omezeny nivelizujícím principem směny a jako bezmocně závislé na celku virtuálně vyřazeny. Univerzální panství směnné hodnoty nad lidmi, které subjektům a priori upírá právo být subjekty, snižuje samu subjektivitu na pouhý objekt, a onen obecný princip tvrdící, že ustavuje nadvládu  subjektu, vhání do nepravdy.“[8]  

Nyní se podívejme na to, jak se neidentické vztahuje k identickému. Adorno se vyhýbá jednostrannému absolutizování jednotlivého a zvláštního, k němuž tíhne francouzský poststrukturalismus. Jak to Adorno mnohokrát zdůrazňuje, jednotlivé potřebuje ke své jedinečnosti obecné, neidentické potřebuje identické. Co je, je více, než je. Adorno říká, že Husserl správně rozpoznal, že ve středu  jednotlivé věci tkví obecné, a obecné není konstituováno na základě srovnání jednotlivého.[9] Adorno se však s Husserlovou analýzou hned rozchází, neboť individualita individuality, „absolutní individualita […] je produktem právě procesu abstrakce, který je vyvolán kvůli obecnosti.“[10] Na jedné straně platí, že jednotlivé nelze vyvodit z obecného, na druhé straně však konstituce jednotlivého závisí na obecném, neboť v jednotlivém nalézáme momenty obecného.[11]

Neidentické jako to nepojmové, jednotlivé, zvláštní neexistuje „an sich“ jako něco zcela svébytného. Neidentické nelze objevit tak, jako se objevuje neznámý kontinent – neexistuje žádná říše bezprostřednosti nebo autentičnosti. Neidentické je samo v sobě zprostředkované identickým, ale tím způsobem, že není identifikováno a vězí v rozporu s tím, co jej zprostředkovává. Identita neidentity je negativní.