Dle Marcii (1966, in Výrost, 2019, s. 93), který rozpracoval Eriksonovy konstrukty (identita se vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků) je závazek výběr osobních cílů a hodnot, pro které se jedinec angažuje. Závazek znamená dosažení stabilních hodnot a přesvědčení v jednotlivých oblastech života (interpersonální, ideologické atd.). Přítomnost a nepřítomnost závazků pak dle Marcii ovlivňuje stavy identity člověka.
Sternberg (1986, 1988, in Výrost, 2019, s. 196) pak závazek považuje za jednu z důležitých komponent své trojúhelníkové teorie lásky a rozhodnutí/závazku připisuje dva aspekty – krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobý je samotné rozhodnutí (k lásce, ale i k činnosti, k názorům…) a dlouhodobý aspekt je závazek toto rozhodnutí zachovat. Rozhodnutí a závazek nemusí jít nutně ruku v ruce jako následné vědomé rozhodnutí, někdy prostě vyplyne ze situace. Avšak ve většině případů rozhodnutí předchází závazku. Z dlouhodobého hlediska má závazek podstatnou roli, protože pomáhá překonávat těžká či náročná období, která mohou být provázena emočními bouřemi a silnými pochybnostmi.
Další teorie rozpracovávají závazek (commitment) behaviorálním pohledem (pokračování v činnosti), či psychologickým pohledem (jak člověk pociťuje setrvání ve vztahu, činnosti), někteří autoři závazek popisují multidimenzionálně (má komponenty kognitivní - myšlenky, afektivní - pocity a motivační – záměry), jiní rozdělují závazky na morální (měl bych), strukturální (musím) a osobní (chci). Dále je možné na závazky pohlížet z pohledu dobrovolnosti – chci/musím. (Agnew, 2009)
Zdroje:
VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.