Tolik dětských knih neznám, ale mám pocit, že Nezvalova Anička skřítek a Slaměný Hubert fungují na podobném principu mazání hranic mezi vším reálným a fantastickým v příběhu. Vše začíná už v momentě, kdy se Anička probudí na náměstí, kam ji doveze koňský povoz (knihu momentálně nemám k dispozici, tak to trochu „lovím“ z paměti) – ani dospělý čtenář neví, jestli je celá kniha míněna jako snová situace. Musím tedy také říct, že jsem knihu nedočetl a nevím, co se stane/objasní v posledních třech kapitolách. Jinak se ambivalence projevuje třeba v představení nových paradoxů, které se ale ve světě knihy stanou normou a postavy s nimi pak pracují jako s danými. Trochu jako ve Vyskočilově Vždyť přece létat je tak snadné.