4) Popřemýšlejte nad tím, zda znáte sami nějakou knihu pro děti/mládež, kterou by bylo možné označit za ambivalentní. Jak se ambivalentní potenciál knihy manifestuje v textu? Stačí vypsat v bodech.
Kniha se mi přímo nevybavuje, ale seriál Pojďte, pane, budeme si hrát zapadá do definice ambivalentního textu velmi dobře.
· Záměrem autorstva seriál pro mladé dospělé, v praxi hlavně pro malé děti
· Je vizuálně velmi atraktivní pro malé děti, vyskytují se v něm loutky, které se velmi bizarním a kreativním způsobem proměňují podle potřeby hry à lze to vnímat jako vizuální zobrazení kreativity dětské hry, kdy se ve fantazii hry proměňují v různá jiná stvoření, vozidla, věci apod. à neplatí zde žádná reálná logika, žádná reálné fyzikální zákony, je to svět fantasie, který je ovšem lokalizován do středočeského Kolína (napětí mezi reálným a nereálným světem)
· Seriál je výrazně nonsensový, události často nemají žádnou kauzální souvislost, posuny v příběhu vycházejí ze zcela nahodilých impulsů jednotlivých protagonistů, z mého pohledu by to bylo možné interpretovat jako ekvivalent chování dětí předškolního věku, které často žijí tak řekněme ve vlastním světě, nemají ještě zažité kauzální principy, mají značnou míru velmi nahodilé fantazie, kterou manifestují do prostoru bez přemíry autocenzury
· Zároveň seriál obsahuje množství prvků a témat, která jsou rozpoznatelná čistě mladých dospělým až dospělým divákem (užití chodského nářečí v tematické situaci, geografické pojmy [sv. Vavřinec vs. sv. Vavřineček], užití cizích jazyků, ironická práce se stereotypy [jak jeli k vodě, jak šli spát], jazykové hříčky [„takže jste ploutvoChod a žádnej ploutvonožec“])