Zaujala mě kapitola o formách profesního rozvoje. Je hezké číst, že si učitelé v ČR chtějí rozšiřovat obzory. Ovšem po několikátém přečtení jsem nenašla, jestli byly výsledky v některých případech duplicitní (rozhodující je slovíčko alespoň - znamená to, že do výsledků byl započten každý, kdo se zúčastnil nějakého rozvoje - takže byl započítán třeba 2x nebo 3x, když byl na více kurzech, nebo byl zaznamenán jeden člověk jednou, i když byl na více rozvojových aktivitách?) Pokud se jedná o druhý případ, tak by to takhle podle mého názoru, mělo vypadat ve všech profesích, v té učitelské obzvlášť. Všichni nejspíše známe stav, kdy se někdo z našich dávných kantorů, popřípadě i kolegů dostal do jakési komfortní zóny, kde se sám nechce zdokonalovat nebo si rozšiřovat obzory. Podle tohoto zkoumání to však vypadá, že takové časy jsou již za námi. Jenže pokud se jedná o první případ, tak pak si můžeme domýšlet, jak na tom vlastně české školství je. Osobně doufám, že se jedná o druhou možnost.
Překvapilo mě, že i v některých zemích, kde není povinností navštěvovat jakýkoliv kurz pro profesní rozvoj se čísla účastníků drží velice vysoko. Možná je trochu s podivem, že oproti průměru EU se učitelé z České republiky nezapojují tolik do prezentací svých výzkumů nebo že si nedělají online kurzy/ semináře. Být to v dnešní době, tak bych podotkla, že online světa mají už dost, ale v roce 2018 mi přišel online seminář jako dobrá alternativa. Ono ale není nad osobní zkušenost nebo osobní přítomnost na vzdělávání.
Z grafu 4.1 se můžeme dozvědět, jak si vedou učitelé oproti EU ve vybraných aktivitách. Některé byly zmíněny v článku, nebyl však prostor na okomentování všech zkoumaných výsledků. Velice mě překvapil výsledek u čtení odborné literatury, kde si učitelé z České republiky vedli o mnoho lépe (o 27%), oproti zbytku EU. U ostatních možností profesního rozvoje nejsou, dle grafu, rozdíly tak propastné.