Formální: Představila jsem si člověka, který si chce udělat přehled o tom, kdo jsem a jaké mám zkušenosti. Začala jsem uvedením jména a pokračovala ve výčtech, tedy např. „Mé cíle v rámci tohoto předmětu: zlepšení se v překladech, zejm. v běžně užívaných frázích, metaforách atd.“. Pro lepší přehlednost byly části rozděleny na odstavce a témata odlišena tučným formátováním.
Neformální: Zde jsem si představila, že tu nejsou žádné „formální hranice“, podstatné tu bylo, aby to dávalo smysl. Nejprve jsem si rozmyslela, co bych chtěla říct, a poté jsem to napsala tak, jak mi to přišlo na mysl. Text jsem nijak nestrukturovala, psala jsem i o věcech, které neměly informační hodnotu („(…) jméno mé. Ale to byl asi zbytečný úvod, to už asi dávno víte z předchozích (…)“), informace měly spíše subjektivnější ladění. Používala jsem též výrazy, fráze, které bych ve formálním textu nepoužila (např.: „WTF výrazu“, „budou mi určitě nadšením svítit oči“ atd.). Na druhou stranu – protože to měl být můj text (ne překlad atd.) – jsem tam nepřidávala nic, co bych běžně v neformálních situacích neříkala (např. „von“, „támdlecto“ atd.), aby to nebylo příliš umělé.