Zdravím vespolek,
hanebně pozdě (ale přece) se připojuji se svými komentáři, které se asi budou do jisté míry krýt s těmi předchozími...
Souhlasím s myšlenkou, že hodně lidí dotazník raději nevyplnilo, protože si nejsou svou češtinou jistí, zároveň mohla být otázka, jestli umějí dobře česky, poněkud matoucí, přesto máme poměrně dost respondentů, kteří nestudovali primárně jazyk (vyplnilo to třeba hodně mých kamarádů, kteří studují technické školy), výsledky bych tedy neviděla nijak černě či jako nedostatečně vypovídající. Bylo by samozřejmě lepší mít více respondentů ve vyšším věku, to však bylo v dané době takřka nereálné (možná bychom mohli později ještě nějaké respondenty "dozískat", až bude příznivější situace, myslím ale, že to není nutné).
Co se týče utváření negativního názoru na pisatele (mluvčího), který se dopustí ve svém projevu závažnějších chyb, myslím si, že jsou závěry vyplývající z grafů logické – k přátelům či rodině jsme vstřícnější, málokdo zavrhne blízkou osobu kvůli několika hrubkám (navíc jsme si třeba vědomi jejich dyslexie, ukvapenosti apod.), ale k cizím lidem býváme obecně kritičtější, navíc jak píše Lucie, je to v podstatě jediný materiál, kterým se nám prezentují. Pokud nadto očekáváme, že je bezchybný projev doménou jejich profese, případně mají jazyk přímo vystudovaný, jakákoli chyba je v našich očích nemístná (mnohdy až šokující).
Líbily se mi výsledky ohledně opravování ostatních, pokud udělají chybu, mohou totiž do jisté míry vzít vítr z plachet lidem, kteří často tvrdí, že je životním posláním lingvisty opravovat chyby obyčejných smrtelníků, ideálně v internetových diskuzích apod. – dle našich výsledků tomu tak není (nebo se přinejmenším stírá rozdíl mezi jazykově vzdělanými lidmi a lidmi, kteří jazyk nestudovali a kteří chyby druhých opravují téměř stejně často, u odpovědi "spíše ano" dokonce častěji). Když už, tak lingvisté opravují své známé, což je spíše z dobré vůle a jejich přátelé vědí, s kým mají tu čest, naopak laici mají sklony opravovat spíše neznámé lidi (což často vede k úsměvným situacím, převážně na internetu, kdy někdo opravuje text jiného člověka, ačkoli sám udělal chyb stejně, ne-li víc).
Zpočátku mě překvapilo, že si lidé, kteří o sobě uvedli, že neumí dobře česky, případně ”spíše ne”, spíše neověřují nejasnosti v příručce atd., i když se dle dalších otázek snaží kontrolovat svůj písemný projev, než ho odešlou (jak to tedy dělají, ptají se známých?), to však zároveň skýtá velký prostor pro osvětu – bylo by skvělé lidi neznalé těchto praktických zdrojů upozornit, že ve skutečnosti existuje velice jednoduchý způsob, jak nalézt odpovědi na jazykové nejasnosti.
Dle dat z grafů kontrolují jazykově nevzdělaní lidé neformální psaný projev častěji než lidé jazykové vzdělaní, tímto si však nejsem jistá, protože z mé zkušenosti bývá ve zprávách od kamarádů atd. často mnoho chyb, tudíž si myslím, že tomuto typu komunikace nebývá přikládána taková váha (i když samozřejmě záleží na konkrétním adresátovi, občas lidé říkají něco jako ”Aha, tak ty studuješ češtinu, to si musím dávat pozor, co ti píšu…”). Respondenti tedy možná přeceňují své kontrolní schopnosti (nebo nevědí, kam se uchýlit, aby si nejasnosti ověřili, čímž se opět vracíme k tématu ”příručkové osvěty”). To samé platí při psaní formálněji zaměřených textů, které také kontrolují více než lingvisté.
Jako pozitivní informaci na závěr vnímám fakt, že si dle našich dat studenti ZŠ či SŠ myslí, že češtinu ovládají dobře, což je v rozporu s častou kritikou výuky českého jazyka na školách a s mnoha tvrzeními žáků, kteří ”češtinu nesnášejí” (ovšem takoví náš dotazník pravděpodobně ani nevyplňovali, čímž se ocitáme zase na začátku u otázky reprezentativnosti vzorku…). Zároveň mě potěšilo, že se i část lidí, kteří uvedli, že češtinu neovládají příliš dobře, o češtinu zajímá, což opět otevírá prostor k jazykové osvětě.
hanebně pozdě (ale přece) se připojuji se svými komentáři, které se asi budou do jisté míry krýt s těmi předchozími...
Souhlasím s myšlenkou, že hodně lidí dotazník raději nevyplnilo, protože si nejsou svou češtinou jistí, zároveň mohla být otázka, jestli umějí dobře česky, poněkud matoucí, přesto máme poměrně dost respondentů, kteří nestudovali primárně jazyk (vyplnilo to třeba hodně mých kamarádů, kteří studují technické školy), výsledky bych tedy neviděla nijak černě či jako nedostatečně vypovídající. Bylo by samozřejmě lepší mít více respondentů ve vyšším věku, to však bylo v dané době takřka nereálné (možná bychom mohli později ještě nějaké respondenty "dozískat", až bude příznivější situace, myslím ale, že to není nutné).
Co se týče utváření negativního názoru na pisatele (mluvčího), který se dopustí ve svém projevu závažnějších chyb, myslím si, že jsou závěry vyplývající z grafů logické – k přátelům či rodině jsme vstřícnější, málokdo zavrhne blízkou osobu kvůli několika hrubkám (navíc jsme si třeba vědomi jejich dyslexie, ukvapenosti apod.), ale k cizím lidem býváme obecně kritičtější, navíc jak píše Lucie, je to v podstatě jediný materiál, kterým se nám prezentují. Pokud nadto očekáváme, že je bezchybný projev doménou jejich profese, případně mají jazyk přímo vystudovaný, jakákoli chyba je v našich očích nemístná (mnohdy až šokující).
Líbily se mi výsledky ohledně opravování ostatních, pokud udělají chybu, mohou totiž do jisté míry vzít vítr z plachet lidem, kteří často tvrdí, že je životním posláním lingvisty opravovat chyby obyčejných smrtelníků, ideálně v internetových diskuzích apod. – dle našich výsledků tomu tak není (nebo se přinejmenším stírá rozdíl mezi jazykově vzdělanými lidmi a lidmi, kteří jazyk nestudovali a kteří chyby druhých opravují téměř stejně často, u odpovědi "spíše ano" dokonce častěji). Když už, tak lingvisté opravují své známé, což je spíše z dobré vůle a jejich přátelé vědí, s kým mají tu čest, naopak laici mají sklony opravovat spíše neznámé lidi (což často vede k úsměvným situacím, převážně na internetu, kdy někdo opravuje text jiného člověka, ačkoli sám udělal chyb stejně, ne-li víc).
Zpočátku mě překvapilo, že si lidé, kteří o sobě uvedli, že neumí dobře česky, případně ”spíše ne”, spíše neověřují nejasnosti v příručce atd., i když se dle dalších otázek snaží kontrolovat svůj písemný projev, než ho odešlou (jak to tedy dělají, ptají se známých?), to však zároveň skýtá velký prostor pro osvětu – bylo by skvělé lidi neznalé těchto praktických zdrojů upozornit, že ve skutečnosti existuje velice jednoduchý způsob, jak nalézt odpovědi na jazykové nejasnosti.
Dle dat z grafů kontrolují jazykově nevzdělaní lidé neformální psaný projev častěji než lidé jazykové vzdělaní, tímto si však nejsem jistá, protože z mé zkušenosti bývá ve zprávách od kamarádů atd. často mnoho chyb, tudíž si myslím, že tomuto typu komunikace nebývá přikládána taková váha (i když samozřejmě záleží na konkrétním adresátovi, občas lidé říkají něco jako ”Aha, tak ty studuješ češtinu, to si musím dávat pozor, co ti píšu…”). Respondenti tedy možná přeceňují své kontrolní schopnosti (nebo nevědí, kam se uchýlit, aby si nejasnosti ověřili, čímž se opět vracíme k tématu ”příručkové osvěty”). To samé platí při psaní formálněji zaměřených textů, které také kontrolují více než lingvisté.
Jako pozitivní informaci na závěr vnímám fakt, že si dle našich dat studenti ZŠ či SŠ myslí, že češtinu ovládají dobře, což je v rozporu s častou kritikou výuky českého jazyka na školách a s mnoha tvrzeními žáků, kteří ”češtinu nesnášejí” (ovšem takoví náš dotazník pravděpodobně ani nevyplňovali, čímž se ocitáme zase na začátku u otázky reprezentativnosti vzorku…). Zároveň mě potěšilo, že se i část lidí, kteří uvedli, že češtinu neovládají příliš dobře, o češtinu zajímá, což opět otevírá prostor k jazykové osvětě.