Dobrý večer,
Zasílám svou práci.
Děkuji.
Tereza Pichlová
Milá Terezo,
níže vkládám komentáře od Vlasty.
S pozdravem
Petra Horská
Milá Terezko, jste právě ten případ, kdy prarodiče už nejsou – a právě Vy ukazujete, že to nevadí, že práci s tématem lze zvládnout. I to velmi lidské přiznání, že jste dědečka Vilde trochu záviděla (já taky J), má svou velkou cenu. Váš vzkaz prarodičům je dojemný a velmi silný, děkuji za něj.
Aktivita Oskar a Růžová paní je pod filmem, měla jste pracovat s textem. Nejspíš jsem měla dát link na tu aktivitu – měla jsem pocit, že jsem dávala, asi ne, je vás víc, kdo to nepochopil. Přesto, můžete se na aktivitu ještě podívat a napsat mi svůj pohled, názor?
U zadání číslo 5 jste mohla popracovat s fotkami a obrázky jiného člena rodiny…
Možná, že nakonec to pro vás bylo těžší, než by se zdálo… nevýhoda on-line vzdělávání je, že na to člověk nemůže hned reagovat…
Vlasta
Dobrý den,
Děkuji Vám za zpětnou vazbu a níže je aktivita Oskar a růžová paní.
OSKAR A RŮŽOVÁ PANÍ
"Oskar podstoupil operaci, ale ta nepřinesla zlepšení – je nevyhnutelné, že chlapec do deseti dnů zemře."
Člověk tak nějak podvědomě od operace očekává zlepšení, bohužel u Oskara tomu bylo jinak a je podle mě dost těžké se s tím smířit. Stále doufáš, že se něco přece musí stát a budeš zase zdravý. A zjištění toho, že máš 10 dní svého života by mě osobně srazilo k zemi.
"S takovýma hlupákama, co jsou chytrý jak pytel na odpadky, jsem měl hrozivý vyhlídky a jistý bylo jen to, že zase strávím blbej den."
Tohle vě mě zanechalo zvláštní pocit. Každý člověk řekne svým rodičům něco, co ho může zpětně mrzet. A zvlášť, když je mi pětadvacet se snažím svým rodičům, mamince, každý den děkovat a být vděčná za vše, co pro mě v životě udělala.
"Tyhle starý auta jsou bezvadný, dělaj příšernej rámus, takže máte pocit, že jedete šíleně rychle, a hází to s váma jak na Matějský."
I přes tak smutný příběh jsem se při jeho čtení zasmála. Protože, když mi bylo asi 6 let, vlastnili jsme auto značky Škoda 120. A když jsme v něm jezdili za tetou a strejdou, měla jsem podobný pocit, jak zde píše Oskar. Hned se mi tato vzpomínka vybavila a opravdu zahřála u srdíčka.
„Že ze mě mají strach. Netroufají si se mnou ani promluvit. Čím míň se odvažujou, tím víc mám pocit, že jsem zrůda. Čím je tak děsím? Copak jsem tak ošklivej? Nebo smrdím? Stal se ze mě trouba?“
Jako u ostatních, tak i ve mně zanechala tato věta dost zvláštní pocit. To, že by rodiče měli pocit, že jejich dítě je zrůda je přece nemožné. Tady jde jen vidět, jak na takovou věc pohlížejí dětí a dospělí. Já si osobně myslím, že jeho rodiče jen neví, jak s ním mají komunikovat. Jsou zdrceni z toho, že brzy přijdou o svého syna a takto se to u nich projevuje, strach. Opravdový strach, že přežijí své vlastní dítě. Mám s tím zkušenost, ne osobní. Ale přítel moji maminky nedávno přišel o svoji dceru, měla pouhých 45 let, měla rakovinu. A upřimně, to co se v takových rodičích odehrává, bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. To, že chodí zapalovat svíčky na hřbitov své vlastní dceři je opravdu noční můra.
Oceňuji to, že babička řekla Oskarovi, ať napíše dopis právě Bohu. Je to nějaký způsob "úlevy". Každý člověk, i nevěřící, se nějakým způsobem upíná v těchto těžkých životních situacích k Bohu.
Děkuji.
S pozdravem,
Tereza Pichlová