2) Myslím, že pokud se jedná o duchovní život skutečný, tedy neidealizovaný, nenaivní, nesebestředný, potom se jistému opoutání od světa prostě nevyhneme. Každopádně jistým způsobem si každý člověk musí hlídat, aby nebyl zasněný pošuk, ale pokud je právě jeho duchovní život skutečný, tak ho stejně táhne k zemi, jelikož takový člověk také chápe, že zde má misi, k jejímuž splnění je povolán. Navíc v různých částech stvoření, i když to jsou nedokonalé předobrazy, můžeme přesto nacházet neskutečnou nádheru a setkávat se v nich s Bohem, např. v přírodě.
1) Upřímně si nejsem jistý, jak přesně na tuto otázku odpovědět. Dualisty být nesmíme. On možná celý ten duchovní život nám trochu zpřítomňuje něco hmotného, co teprve bude a bude to oslavené. Náš duchovní život je nejspíš něco na způsob média. On celý ten přirozený svět je poznamenán hříchem, proto skýtá různá nebezpečí, proto není plná strava, ale jen ta náhražka. Ta naše materie není to ono. Stejně jako Bohorodička s tělem (bez hříchu) byla vzata "tam", kde tu plnou stravu dostala a nezabilo ji to. V našem hmotném světě je totiž zárodek něčeho, co budeme ještě potřebovat.