Stejně jako většina kolegů shrnu v úvodu svoji učitelskou praxi. Pohybuji se ve školství více než patnáct let. Zpočátku jako učitelka angličtiny na různých středních školách, posléze na školách základních, pak jako asistentka pedagoga a průvodce v alternativních školách „svobodného“ typu a nyní opět jako učitelka základní školy, tentokrát ve speciální třídě. Za celou dobu svého působení ve školství jsem se – věřím, že jako naprostá většina pedagogů – snažila učit efektivně a zábavně s maximálním respektem k potřebám žáků (studentů). Podle Fenstermachera a Richardsonové bych tedy zřejmě splňovala kritéria standardního i úspěšného výkonu – ve výsledku tedy „kvalitního“. Přesto jsem si – až na výjimky – nebyla svým výkonem naprosto jistá. Viděla jsem sice na výsledcích dětí, že si učivo osvojily a že jsou při mých hodinách spokojené a občas se nějaké pozitivní reakce dopustil můj asistent nebo děti samy, nicméně mi vždycky chybělo nějaké „posvěcení shůry“ nebo třeba jen reflexe jiného učitele, který by zhodnotil moji práci s odstupem, ale zároveň na určité profesní úrovni.
Rozhodně tedy souhlasím s autorem článku, že by v českém vzdělávacím systému hodnocení podle profesních standardů mohlo sehrát pozitivní roli. Zvláště pokud by účast v něm zůstala dobrovolná. Mohlo by být velkou motivací a domnívám se, že i prevencí vyhoření.
Vzhledem k současnému systému odměňování učitelů by určitě mohlo získání certifikátu pomoci vedení škol lépe diferencovat angažovaného učitele od učitele pasívního a reflektovat to i na jeho finančním ohodnocení. To by zase mohlo přilákat do školství i tolik chybějící mužský element.
Brzdou v našich krajích by však mohla být jeho finanční náročnost a kverulantská povaha Čechů (neochota uznávat hodnotící autoritu).
Já osobně bych určitě o takový certifikát – i o činnosti s ním spojené – zájem měla.