5. Láska odvěce tragická

Láska a milostné city patří tradičně k cennostem, které v lidském životě označujeme za ušlechtilé. Různé podoby lásky nalezneme ve všech literaturách, a proto se nelze divit, že i ruská literatura tento cit reflektuje. Z hlediska geneze přístupu k tomuto motivu v literární historii se Rusko v základu neliší od zbytku světa. Klasicistní kontrast rozumu a citů, romantické vyzdvihování lásky jako nejvýznamnějšího z citových projevů, mnohovrstevnaté vykreslování lásky v tvorbě realismu, degradace lásky a citový pragmatismus v socialistickém realismu, nespoutanost tělesné lásky v postmodernismu apod. – tyto přístupy k motivu lásky nalézáme i v ruské literatuře. Marginální ruská literární díla těchto i dalších uměleckých směrů a přístupů typicky pojí mimo jiné příznak tragičnosti. Dějové linky významnějších postav jen zřídkakdy dospějí ke štěstí postav založeném na lásce.

V dílech období romantismu je takový výsledek takřka samozřejmostí. Vychází z hrdinova světobolu. Proto Puškinův i Evžen Oněgin (1833), jsa zbytečný člověk, není schopen přijmout Taťáninu lásku a zabitím svého přítele Lenského zničí i city, které vyrostly mezi Taťáninou sestrou Olgou a Lenským. Stejně tak i Démon (1839) Michaila Jurjeviče Lermontova nedokáže získat skrze lásku smíření se světem a oprostit se od ďábelskosti, kterou nabyl svou vzpourou proti Bohu. Pro své bezcitné činy a jedovatý polibek, jímž zahubí milovanou princeznu Tamaru, je odsouzen k věčné samotě.

Realista M. F. Dostojevskij ve Zločinu a trestu (1866) je sice vůči hlavnímu hrdinovi Raskolnikovovi do jisté míry mírný z hlediska jeho propuknuvší lásky k prostitutce Soně Marmeladovové. Vzájemné soužití páru je sice nakonec možné, nicméně je vykoupeno Raskolnikovovým doznáním k vraždě lichvářky a následujícím „světským“ trestem. Anna Kareninová (1877) Lva Nikolajeviče Tolstého naproti tomu už od začátku seznámení se svým nastávajícím milencem, důstojníkem Vronským, žije ve slastném opojení milostnými city. Tíha jejích činů ji ale nakonec dovede k jedinému východisku – sebevraždě.

Tragičnost a nenaplněnost lásky sledujeme i ve tvorbě dvacátého století, a to v převládající próze i v poezii. Z poezie meziválečného období stojí za zmínku například poema Sergeje Jesenina Anna Sněgina (1925). Lyrický hrdina v průběhu válečných a revolučních let se ve své rodné vsi třikráte setká se svou bývalou láskou Annou. Jeho hluboký cit však nakonec zůstává nenaplněn. Z poetické tvorby meziválečných let vyniká básnířka Marina Cvjetajevová, která několik let žila a tvořila nedaleko Prahy. O jejím vlastním milostném životě a turbulentním mileneckém vztahu vypovídají autobiografické poemy Hory (odkazující k Petřínskému vrchu) a Konce (1924).

Jako by téma války samo o sobě nebylo dostatečně tragické už jen pro hrůzy, které válka přináší vojákovi na frontě, v novele Valentina Rasputina Žij a nezapomínej (1974) je strádání podrobena i láska hlavních hrdinů. Hon na dezertéra Andreje Guskova totiž přivede jeho mladou, těhotnou ženu k tragické smrti.