Ruská literatura z pohledu vybraných témat

Osobitý přístup k humoru můžeme nalézt snad v každé národní kultuře. Nejinak je tomu i v Rusku, což se kromě sféry každodenního života promítá i do sféry kultury a v našem případě do literární tvorby. Každý ruský autor, který kdy sepsal dílo s prvky humoru dociluje čtenářova úsměvu či smíchu jiným způsobem, přesto má jejich přístup k této látce podobné rysy. Ač tedy např. Puškin píše trefné epigramy, Gogol dovádí čtenáře i diváky od smíchu až k slzám, Saltykov-Ščedrin se realizuje pomocí žlučovitého sarkasmu a Čechovův humoristicky laděný repertoár se vyznačuje citem pro absurditu, všechna díla typicky propojuje zejména výsměch lidské hlouposti a „papalášství“. Právě „posmívání se“ těmto aspektům společnosti často kulminuje v absurdno, paradoxy i nonsens.

Humorné vyobrazení státní správy a jejích často zkorumpovaných a neschopných úředníků se v carském Rusku a stejně pak i v Sovětském svazu setkávalo s tvrdým přístupem cenzury. Pokud se autor chtěl i přes diktát cenzorů strefovat do státní správy, šlechty, či dokonce cara a vyhnout se zákazu činnosti a trestnímu stíhání, musel svůj záměr v díle dobře skrýt. V Rusku se nám proto formuje pojem Ezopův jazyk (v originále Эзопов язык). Spisovatelé za pomocí tohoto „jazyka“, který se vyznačuje užíváním zejména prostředků aluze, alegorie, nomen omen apod., parafrázují realitu a vystavují ji v její největší nahotě a zranitelnosti.

Prototypem autora využívajícího Ezopův jazyk nemůže být nikdo jiný než bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Jeho bajky mají často politický podtext (zde zmiňme například bajku Kvartet (1811), která se zaměřuje na neschopnost ministrů nově ustanovené Státní rady se na čemkoliv dohodnout).

Břitký smysl pro humor můžeme vysledovat takřka v celé Gogolově tvorbě. Nejslavnějším autorovým dílem, které svým (dů)vtipem baví diváky celého světa do dnešních dní je bezesporu komedie Revizor (1836). Gogolovu humornost můžeme do jisté míry najít i jeho „ukrajinské“ povídkové tvorbě Večery na samotě u Dikaňky (1830). Úsměvné momenty pak autor nabízí také ve svém posledním, satirickém románu Mrtvé duše (1842).

Silný cit pro politickou, ale také sociální satiru prokázal Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin. Kritika poměrů v Rusku se ve formě satiry projevila například v jeho románu Dějiny jednoho města (alternativně též Historie jednoho města, 1870). Tam Saltykov-Ščedrin vykresluje na dějinách městečka Hlupákova (obdobě Sekorova Kocourkova) historii Ruska od poloviny 18. století. Se sílící cenzurou po atentátu na cara Alexandra II. po roce 1881 se autor stejně jako mnoho dalších uchyluje opět k Ezopově jazyku a tvoří tak své satiricky laděné pohádky.

Čechovova tvorba se vyznačuje silným citem pro absurdno. Vidíme to zejména v jeho povídkové tvorbě (viz oddíl věnovaný tomuto autorovi). Jeho dramatika si v sobě také nese jisté náznaky humoru, ačkoliv vyznění bývá spíše tragické. Poněkud paradoxně proto vyznívá fakt, že autor svou poslední divadelní hru Višňový sad (1904) označil jako komedii. Dílo se sice dotýká jistého absurdního paradoxu (panství Raněvských vykoupí syn jejich bývalých nevolníků), nicméně vzhledem k působení celé situace a závěru dramatu, v němž osamocen umírá sluha Raněvských Firs, má dílo mnohem blíže k tragédii než ke komedii.

Absurdita a nonsens se již tradičně pojí s každodenní realitou totalitních režimů. Pochopitelně na nesmysly a paradoxy politického aparátu diktatury reaguje i literatura. Někdy přímo, někdy nepřímo. Taková literatura vidí svět zbavený logiky. V Rusku proto ve třicátých letech 20. století vzniká skupina autorů nonsensové literatury OBERIU. Z řady mnoha umělců zde vyniká především osobnost Daniila Charmse. Ten se ve své tvorbě soustředí zejména na velmi krátké útvary, které sám označuje za příhody (též povídky, rus. случаи). Jako základ takové příhody si zpravidla bere banální situace (např. vstávání z postele, cesta z města apod.). Ty pak rozpracuje do nejhlubších absurdit. Čtenář očekává, že závěr příhody přinese vtipnou pointu, opak ovšem často bývá pravdou.

Štěpení reality a ztracenost člověka v moderním světě se projevuje v literatuře postmoderny. Není proto divu, že i tato díla bývají mnohdy plná ironie, sarkasmu a dalších prostředků, s jejichž pomocí se lze vyrovnat s realitou světa, ale také docílit humoru. Vtipně (nebo přinejmenším úsměvně) tak může působit například surrealisticky laděná novela Venědikta Jerofejeva Moskva – Petušky (1973), v níž líčí alkoholikovu cestu vlakem z Moskvy na venkov za jeho milenkou.