3. Za hranice fantazie a reality

Fantastika má v ruské literatuře dlouhou tradici. Příčinu pravděpodobně můžeme hledat v nesvobodě, která vládla v ruské společnosti v době carského Ruska, bolševického Sovětského svazu a do jisté míry v současné Ruské federaci. Právě fantastika, ale též humor (kterému věnujeme samostatný oddíl) může sloužit jako výpustný ventil, resp. únik před každodenní realitou a jejími strastmi do světa pestré fantazie bez hranic a „zla“, které má vždy navrch. Na druhou stranu ovšem nacházíme celou řadu děl, která vykreslením naprostého opaku, tj. hyperboly reality totality, konstruují naléhavý společenský apel.

Ruská fantastika nabyla v průběhu staletí různých forem a postihla několik žánrů. Setkáme se tak s fantaskní literaturou založené na folklóru, díly vědecko-fantastickými, s utopiemi, ale i antiutopiemi a dystopiemi a do jisté míry i s fantasy literaturou jako takovou (ačkoliv ta v ruském prostředí vzhledem k historicko-politickým okolnostem nemá natolik hluboké kořeny).

Počátky ruské fantastiky můžeme hledat v období romantismu. Tento směr ze své přirozenosti tíhnul k tajemnu, neznámým krajinám, folklóru a mysticismu. To se odrazilo například v tvorbě Michaila Jurjeviče Lermontova, zejména v jeho poemě Démon, (1829), ve které vyobrazuje osud gruzínské princezny Tamary, do které se zamiluje padlý anděl. Výrazně pracuje s prvky fantastiky na základě folklórního podkladu Gogol ve svém prvním tvůrčím období, kdy sepsal fantastické povídky Večery na samotě u Dikaňky (1830). Na Večery na samotě u Dikaňky pak volně navázal souborem čtyř povídek Mirgorod (1835).

Největší rozvoj fantastiky přineslo v Rusku stejně jako jinde ve světě až 20. století, které se neslo ve znamení velkých společenských změn. Deziluze zapříčiněná těmito změnami zapůsobila na rozvoj literatury antiutopického a dystopického ražení. Průkopníkem tohoto žánru v Rusku (ale do jisté míry i ve světě) byl Jevgenij Zamjatin. Jeho antiutopický román My (1920) vykresluje stejně děsivou alternativní realitu (či možnou budoucnost, chcete-li) jakou můžeme najít třeba v Orwellově románu 1984, nebo v díle Čapka. Čevengur (1928) Andreje Platonova se naopak přidržuje reality a tehdejší současnosti, ve které staví projekt utopie, která selže. Prezentace takových děl často pro autory znamenala konflikt se státní mocí.

Ruská science-fiction získala také silný impuls ve dvacátých letech a v následujících obdobích s industrializací země. Vědecko-fantastickou literaturu tvořil například vzdálený příbuzný Lva Nikolajeviče Tolstého Alexej Nikolajevič Tolstoj. Ten napsal například román Kráska z Marsu (1923), který pojednává o vesmírné výpravě na Mars a o střetu cestovatelů s tamní diktaturou. O vesmírném putování vypráví i Ivan Jefremov kupříkladu ve svém románu Hvězdné koráby (1947). Jefremov je znám tím, že ve svých dílech mnohdy úspěšně modeloval to, jak se bude vyvíjet technika v budoucnosti. Ve své pozdější tvorbě se od hlavního proudu odklonili svým filosoficko-humanistickým kurzem bratři Arkadij a Boris Strugačtí, kteří napsali například román Piknik u cesty (1972), ve kterém se zřetelně strefují do sovětské totality.

Ze současnější tvorby stojí za zmínku například postapokalyptický román Metro 2033 (2002) Dmitrije Gluchovského. A nezmínit nelze ani román Den opričníka (2006) od Vladimira Sorokina, který popisuje blízkou budoucnost, v níž se v Rusku vrátil k moci car.