4. Stříbrný věk ruské poezie

4.2. Akméismus

Petrohradská tvůrčí skupina Cech básníků v druhém desetiletí 20. století vytvořila protiváhu k symbolismu, když dala základ novému uměleckému směru – akméismu. Jak již napovídá název odvozený z řečtiny (akmé = vrchol), akméismus směřuje k nejvyšší dokonalosti. Jak uvádí Slovník ruské literatury 20. století, „základní tendencí (akméismu) byl důraz na prapůvodně pozemské bytí a řemeslnou stránku, jakož i oproštění od mystiky symbolismu“. Pro akméismus se tedy např. růže, symbolisty vnímaná jako symbol lásky, vášně, kruté krásy, falše, povrchnosti apod. stává opět pouhou květinou. Symbol je potlačen na úkor smyslové reality.

Akméismu svou tvorbu přizpůsobili především tři básnické osobnosti: manželé Nikolaj Gumiljov a Anna Achmatovová a jejich blízký přítel Osip Mandelštam. Osud básníků této skupiny byl vesměs tragický. Gumiljov byl mezi prvními, koho odsoudili a popravili v průběhu stalinských čistek ve 30. letech 20. století; Mandelštam byl pro svůj protistalinský epigram vězněn, přičemž v pracovním táboře podlehl pravděpodobně tyfu. Ani Achmatovová neušla rudému teroru. Kromě několikerého věznění se nejcitelněji dotkl jejích dětí.