Periodizace ruských literárních dějin

Ruský romantismus má stejně jako i jiné literární proudy, které se realizovaly v ruském kulturním prostoru, svá specifika. Ruští autoři se typicky vydávali dvěma tvůrčími směry:

1. pasivně-elegický – romantický hrdina je osudem hnán do osobní katastrofy, typicky spílá osudu, kterým se nechává „vléct“, aniž by se nepřízni aktivně bránil (např. díla Žukovského)
2. revolučně-dvořanský – romantický hrdina je typicky členem vyšších společenských vrstev, „bouří se“, aktivně se vzpírá osudu (např. tvorba Puškina)

Kromě těchto dvou přístupů k romantickému hrdinovi můžeme v ruském romantismu vysledovat i další charakteristické rysy:

• zájem o národní historii a svébytnost ruského národa
• samota a strádání hlavního hrdiny
• výjimečná osobnost romantického hrdiny ve výjimečných situacích
• vyobrazení krásné duše hrdiny v kontrastu se zevnějškem neodpovídajícím standardu krásy, nebo vyobrazení fyzicky krásného jedince s „odpornou“ duší (tzv. zbytečný člověk)
• hrdina bez zájmu o běžný život vystavován osobní tragédii
• konflikt jedince a společnosti
• „vymalování“ lyrické scenérie – propojení člověka s přírodou a její oduševnělostí
• apod.

Mezi ruské autory – romantiky patří velká škála osobností, nicméně jen několik z nich větší měrou zasáhlo světovou literaturu jako celek. K těm autorům, kteří nezasáhli světovou literaturu v takové míře, můžeme přičítat například skupinu autorů patřících k děkabristům. Je ovšem několik autorů, kteří k nim měli velmi blízko a kteří světu přinesli svůj významný vklad do světového literárního dědictví.

Prvním z nich je Alexandr Sergejevič Gribojedov (1795 – 1829). Tento básník a dramatik s děkabristy sympatizoval, ačkoliv si díky svému politickému rozhledu plně uvědomoval, že povstání takového izolovaného rozsahu má těžko šanci uspět. Dlouhá léta působil v cizině jako úředník ministerstva zahraničních věcí. Na konci života se dokonce stal ruským vyslancem v Persii. Ačkoliv toho za svůj krátký život napsal mnoho, jen jedno jeho dílo si získalo mezinárodní uznání. Je jím satirická komedie Hoře z rozumu (1825), kterou dodnes inscenují divadla po celém světě.

Kromě některých méně známých autorů ruského romantismu, jako např. dramatika Alexandra Sergejeviče Gribojedova, zde nemůžeme nezmínit trojici nejvýznamnějších autorů ruského romantismu, mezi něž patří Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov a Nikolaj Vasiljevič Gogol. Všichni tři formovali ruskou literární estetiku a ruský jazyk, všichni si unikátností své tvorby získali světový věhlas trvající do dnešních dní. Gogolovi a Puškinovi je proto věnován vlastní prostor v jejich samostatných kapitolách, Lermontovovi se pak věnujeme více v kapitolách tematických.