Markión ze Sinópy (85–160)

Markión ze Sinópy v Pontu kolem roku 139/140 přijel do Říma a v římské církvi začal vyučovat nauku, kterou se v červenci 144 pokusil neúspěšně prosadit na římské synodě. Byl exkomunikován a založil svou vlastní církev (tzv. markionité). Zakládal církevní obce v Malé Asii a Sýrii. V Iráku a Iránu se udržely až do středověku (hovoří o nich muslimské prameny až do 10. stol.).

Markiónovo dílo známe pouze z polemik křesťanských autorů (zejména Eirénaios a Tertullianus). Základem jeho nauky je dualismus. Bůh Starého zákona je dle něho zlý Bůh, Stvořitel materiálního světa, který vnutil lidem zákon odplaty a dal jim příkaz plodit děti a starat se o potomstvo, majetek a pověst rodu. Je to bůh spravedlivý, ale bez milosrdenství a dobroty, a proto je nedokonalý a zavrženíhodný. Proti němu stojí dobrý a milosrdný Bůh, který je původcem křesťanského zjevení a přebývá nad Stvořitelem ve vlastním nebi. Tento Bůh chce osvobodit lidi od zákona a společenských a rodových struktur. Je Otcem Ježíše, kterého seslal na zemi v těle, aby vytrpěl smrt, k níž ho odsoudil bůh Stvořitel, aniž ho poznal. Po smrti a před návratem k Otci Ježíš sestoupil do podsvětí, kde osvobodil osoby, které byly Stvořitelem zatraceny (Kain, Sodomité, Egypťané), zatímco "spravedlivé" židovských dějin ponechal v podsvětí.

Kurt Rudolph (s. 313–315) předpokládá, že Markiónovu nauku nelze pochopit bez gnostické teologie, ale upozorňuje na výrazné teologické rozdíly: Markiónův Stvořitel nemá žádný (de)generativní vztah k dobrému Bohu a člověk nemá žádnou příbuznost s Boží přirozeností (která je předpokladem gnostické soteriologie návratu k prvotní jednotě). Spása je dána pouhou milostí. Markión nerozvíjí žádné mytologické spekulace, jaké známe u gnostiků, a omezuje se na Bibli jako jediný pramen.

Youngová (s. 63–66) argumentuje, že Markión nebyl apriorním dualistou, ale byl veskrze biblickým teologem. Jeho cílem nemuselo být dokázat předem předpokládanou dualistickou teologii srovnáním židovských posvátných textů a některých křesťanských textů, ale jeho dualistická nauka vlastně mohla vycházet z nezaujaté důsledné exegeze. Jeho hlavní exegetické dílo nese titul Antitheseis ("Protiklady") a ukazovalo rozpory mezi "židovským" pojetím Boha a Bohem Ježíšovým. Markión jako exegeta na základě analýz rozporů mezi židovským Písmem a křesťanskými texty dospěl k dualistickému přesvědčení, že proti sobě stojí dobrý a zlý Bůh.

Markión (na rozdíl od gnostiků) trval na doslovné četbě Písma a odmítal jakoukoli alegorickou interpretaci, která se široce používala k zahlazení rozporů mezi normativním textem a konkrétní filozofickou nebo věroučnou pozicí. Přistoupil proto k radikálnímu rozhodnutí a odmítl židovská Písma jako celek. Za normativní texty pro svou církev vybral z kolujících křesťanských spisů pouze upravené Lukášovo evangelium a Pavlovy listy s výjimkou pastorálních epištol. Vytvořil však vlastní verzi těchto textů, v níž odstranil odkazy na židovské texty, které pokládal za interpolace, a to včetně alegorických interpretací v listě Galaťanům.

Markiónovo rozhodnutí mělo velký dopad na budoucí postoj křesťanů k Písmu. Otázka míry závaznosti židovské literatury, která visela ve vzduchu v prostředí Papia z Hierapole a Ignáce z Antiochie, byla najednou aktuální. Markión byl také prvním, kdo definoval, které křesťanské spisy jsou závazné a které nikoli, a v reakci na něho pokračovala diskuse, které z mnoha kolujících křesťanských spisů přijímat. Můžeme tedy říci, že Markiónovou zásluhou byla vyprovokován, nebo alespoň akcelerován postupný vznik křesťanské Bible, jak ji známe dnes.