Ignatios z Antiochie

Další svědectví rezervovaného postoje vůči židovským Písmům pochází od Ignatia z Antiochie. Ignác ve svých listech vymezuje se vůči dvěma okruhům teologických názorů. Jednak polemizuje s názorem, že Kristus byl v těle pouze zdánlivě, a proto netrpěl a nebyl ukřižován. Tento kristologický koncept (hereziologickou terminologií později pojmenován jako "dokétismus") měl mnoho různých podob od zastoupení Krista při ukřižování jiným člověkem, výměny tělesných podob (např. s Šimonem z Kyrény) až po ukřižování iluzorního Ježíšova těla, protože Ježíš nebyl opravdovým člověkem, nýbrž bytostí božskou a lidské tělo měl pouze zdánlivé.

Ignatios trvá na paradoxu, který budou podrobně formulovat koncily v 5. stol., že Ježíš Kristus byl nejen pravým Bohem, ale zároveň pravým člověkem. Argumentuje, že měl-li Kristus tělo pouze zdánlivé, byla zdánlivá také jeho smrt, a pokud zemřel jen zdánlivě, pak mohl také vstát z mrtvých pouze zdánlivě a celá křesťanská identita založená na velikonočním poselství by potom padla

Druhou teologickou pozicí, proti které Ignatios vystupoval, byl tzv. "judaismus", tedy přesvědčení některých křesťanů, že je nutno zachovávat rituální předpisy Mojžíšova zákona, zvl. příkazy o čistém a nečistém, o sobotě a obřízce. Tímto dle Ignatia snižovali význam Ježíšův, protože podmiňovali spásu kromě víry v Krista ještě péčí o vnější prvky židovské identity. Tato Ignatiova tendence ukazuje jeho ostré vymezení proti židokřesťanům, které můžeme číst v jedné pasáži v listě Filadelfským (8,2):

"Zaslechl jsem, jak někteří říkají: 'Pokud to nenajdu ve starobylých nedotknutelných spisech, evangeliu nevěřím,' a když já jsem jim řekl, že je to psáno, oni namítli, že je to sporné. Pro mne je však starobylým spisem Ježíš Kristus a posvátným textem jeho kříž a jeho smrt a vzkříšení a víra skrze něho."

Ignác zde tedy ostře vystupuje proti židovské reakci na křesťanskou interpretaci prorockých textů, která se projevovala jako snaha poměřovat platnost evangelia, platnost kázání o velikonoční zkušenosti literním zněním židovských textů chovaných a uctívaných v synagógách jako nedotknutelné posvátné svitky. Proti tomu staví ústní tradici křesťanského velikonočního svědectví a naznačuje, že dle něho je nutno naopak ústní hlásání nadřadit psané liteře.