Papias a živý hlas

S tématem dějin biblické exegeze hraničí případy, které svědčí o rezervovanosti některých skupin Ježíšových učedníků k židovským Písmům. I tato svědectví zahrnujeme do výkladu, protože zapadá do širší perspektivy formování křesťanské identity a uskutečňování křesťanké existence v konfrontaci s texty, do širšího kontextu, v němž se vztahy křesťanského hnutí k textům rozvíjely.

Papias z Hierapole

Papiovo dílo s titulem Výklady slov Páně (Exégéseis tón kyriakón logión) nebylo navzdory svému názvu exegetickým spisem. Nejednalo se zřejmě o komentář k psané sbírce Ježíšových výroků, ale spíše o sbírku příběhů o Ježíšovi a apoštolech obsahující soubor narativních látek (exégéseis – "interpretace" i "vyprávění") podobných jednotlivým perikopám z evangelií a Skutků apoštolů, v nichž se kladl důraz na zázračné události (ale obsahovala též zprávy o sepsání Markova a Matoušova evangelia – srov. Eusebios, HE III 39,15–16).

Eusebios cituje (HE III 39) prolog k Papiovu spisu, kde Papias tvrdí, že tvořil na základě písemných zdrojů a spolehlivé ústní tradice, a zdůrazňuje, že písemných zdrojů si cenil méně. Papias nezná výlučnou autoritu písemných pramenů ani uzavřený korpus evangelií nebo jiných textů, ale v popředí u něho stojí ústní tradice. Odvolává se například na dceru evangelisty Filipa (srov. Sk 21,9), a zejména na osoby, které označuje jako "presbyteroi" – jde o řecké slovo, které znamená "starší" (plurál). Kdo tito presbyteroi byli není jasné. Papias ale zřejmě nepoužíval termín presbyteros jako prosté označení věku ("starší člověk"), ani jako název úřadu ("kněží, presbyteři"). Spíš měl na mysli hlasatele křesťanského poselství, kteří měli blíže k apoštolskému učení než on a v tom smyslu byli "starší". Papiovi presbyteroi se jeví jako zástupci širokého spektra raně křesťanských potulných kazatelů, kteří byli označováni jako apostoloi, profétai či euangelistai a o kterých se doslýcháme ze Skutků apoštolů, Pavlových listů a z Didaché. Eirénaios z Lyonu se na ně odvolává také a představuje je jako žáky apoštolů.

Papias v prologu zdůrazňuje, že mu záleží na odlišení hodnověrných a cizorodých tradic a že k tomuto nehledá pomoc ve zkoumání písemných pramenů, ale ve slovech presbyterů a Pánových učedníků (podobnost s prologem k Lukášovu evangeliu, který se též odvolává na tradici mající původ ve svědectví očitých svědků a "služebníků slova"). Být blíže očitým svědkům smrti a vzkříšení Ježíše, nebo být svědkem apoštolského kázání nebo v případě Papia též svědkem zázraků, o nichž se vyprávělo v apoštolské době, dodávalo sdělení větší autoritu, než jakou má jakýkoli psaný text. Papias toto vyjadřuje v závěru Eusebiem citované části předmluvy: "domníval jsem se, že z knih nemohu získávat tak veliký prospěch jako ze slov živého a trvajícího hlasu."

Tento výrok dosvědčuje tradici, která může být pro pohanokřesťanství typická, tradici, která před psaným slovem preferovala "živý hlas", a proto o ní ve srovnání s židokřesťanskými kruhy nemáme tolik písemných památek.