Shrnutí a rozlišení postupů

Můžeme schematicky rozlišit tři nejobecnější interpretační přístupy:

  1. Kristologická interpretace mesiánských proroctví: proroctví se naplnila na Ježíši a Ježíš je hlavní postavou židovských prorockých textů.
  2. Interpretace židovských Písem jako souboru dějepisných děl a historických dokumentů, které popisují „dějiny spásy“ – příběhy jednání Boha se svým národem směřující k Ježíšovi jako ke svému vrcholu a dále pokračující v dějinách církve.
  3. Alegorická či typologická interpretace, kdy se jednotlivé skutečnosti, osoby a události zmiňované v židovských Písmech chápou jako předobrazy skutečností, osob a událostí novozákonního času.

Typologie jako exegetický postup, kterým Pavel a někteří další autoři interpretují kristologicky události a příkazy Pentateuchu, se liší od aktualizačního postupu, při kterém jsou na Krista aplikována mesiánská proroctví. U proroctví je totiž jejich kristologický význam chápán jako jediný, autorem primárně zamýšlený smysl textu. Při jejich interpretaci jde jen o to, nalézt autorem zamýšlenou historickou referenci textu, která v logice této interpretace byla v době psaní textu budoucností, a teprve v době čtenářů se stala skutečností. Židé i křesťané se u některých textů shodovali, že jde o mesiánské proroctví, ale přeli se o to, zda se naplnilo právě v osobě Ješížově.

Naproti tomu vidět v potopě symbol křtu nebo v obětování velikonočního beránka předobraz Krista znamená připsat dějinné události další, hlubší, symbolický smysl. V těchto případech jde o dvě úrovně čtení Písma. První je rovina literního smyslu, kdy se text chápe jako vyprávění historických faktů. Tento literní smysl si přitom ponechává svou historickou referenci, kterou uznávají jako relevantní společně Židé i křesťané. Druhou je úroveň typologie, či symbolického smyslu, kdy se text chápe jako symbolické vyjádření nového faktu týkajícího se nové, křesťanské reality, jejíž je starý historický fakt prefigurací.