Poznámky k Novému zákonu jako sbírce exegetických textů

Úvod – exegetický moment křesťanství

Ježíš byl radikální rabín a kritik židovských náboženských autorit počínaje chrámovým obětním byznysem a konče učiteli Zákona, kteří absolutizovali Mojžíšův zákon. Svou kritikou vyvolával nepřátelství židovských náboženských autorit. Byl to také hlasatel příchodu Božího císařství na území římské provincie Judaea v době vlády císaře Tiberia, čímž zpochybňoval absolutní moc císaře (císař – ř. basileus; království – ř. basileia).

Ježíš, tento kritik náboženských tradic a šiřitel politicky výbušných myšlenek, byl Římany popraven na kříži jako vzbouřenec. Jeho tělo ale po pohřbu zmizelo z hrobu a jeho učedníci došli k přesvědčení, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých a že dále žije. Svou zkušenost líčili i tak, že s ním po jeho vzkříšení jedli a pili. Vzkříšení vlastně znamenalo, že Bůh autorizoval Ježíšovy podvratné, anarchistické aktivity a ukázal, že je nemůže překazit žádná lidská moc, protože je nezastaví ani smrt. Živého (vzkříšeného) Ježíše, který zpochybnil všechny autority včetně autority smrti, pokládali jeho žáci za nejvyšší autoritu (byl označován dokonce jako "Pán", což byl v židovských textech jeden z titulů Boha).

První učedníci (Ježíšovi vyznavači se možná až do poloviny 2. stol. sami neoznačovali jako "křesťané" [ř. christianoi – "kristovci"], ale jako "žáci, učedníci" [ř. "mathétai"]) byli Židé a se svým poselstvím oslovovali rovněž Židy a další sympatizanty s judaistickým monoteismem. Oslovení lidé se po přijetí této zprávy museli vypořádat se zásadní otázkou, co znamená tato zpráva pro další utváření jejich židovské identity. Ve vztahu k exegezi to znamenalo, že museli prozkoumat své posvátné texty a hledat, zdali a jak umožňují čtení v této nové perspektivě Ježíšovy svrchované autority a zdali a jak jsou otevřené k tomuto novému pochopení. (srov. Sk 17,11: "Tito Židé byli ušlechtilejší než thessaloničtí. Přijali Slovo s velkou dychtivostí a každý den zkoumali Písma, zda je to všechno opravdu tak.")

Prvokřesťanská exegeze a hypotéza testimonií

První učedníci postupovali při zkoumání židovských Písem způsobem, kterým byli zvyklí, tedy židovskými (rabínskými i hellénistickými interpretačními metodami) a s použitím materiálu, který měli k dispozici (v řecko-římské diaspoře šlo o řecký překlad hebrejských Písem zapsaný na drahocenných svitcích). Badatelé v oboru Nového zákona v 19. stol. a v první pol. 20. stol. (zejména J. Rendel Harris) pracovali s hypotézou, že si první učedníci vytvořili antologie relevantních, použitelných úryvků z židovských Písem pro účely diskusí a polemik s ostatními Židy, zejména o sporných otázkách Ježíšovy identity a autority. Pro tyto antologie badatelé zavedli výraz Testimonia (tj. "svědectví" jako prvek judiciální čili soudní rétoriky). Jedná se ovšem pouze o hypotézu. První dochovanou sbírkou testimonií jsou teprve Cyprianova Testimonia ad Quirinum o dvou knihách ze 3. stol.

Současná novozákonní biblistika už s touto hypotézou často nepočítá, protože pro vysvětlení textových otázek korpusu novozákonních knih se jeví nadbytečná. Předpokládá se, že psané sbírky testimonií vznikly teprve po sepsání textů Nového zákona a že učedníci nejranějšího období, kteří jakožto Židé znali často židovské texty od dětství dobře zpaměti, pracovali spíš s ústní ptradicí. V bádání o křesťanské apologetice a polemice 2. stol. má však tato hypotéza stále své místo. Dobře totiž zapadá do historického a sociálního rámce raného křesťanství: 1. s ohledem na vysokou mobilitu křesťanských hlasatelů nebylo praktické nosit sebou svitky; 2. vzhledem k ceně svitků nebylo vhodné opisovat celé knihy; 3. křesťanství je historicky nositelem technologické inovace, změny podoby knihy od svitku ke kodexu, což ukazuje, že "sešit" s výpisky byl pro křesťany přirozenou knižní formou.

Novozákonní exegetická tradice

Nový zákon obsahuje mnohá svědectví o tom, jak křesťané utvářeli a zpracovávali svou exegetickou tradici v nejrannějších dobách, kdy texty postupně sepisované a později shromážděné a kanonizované do podoby Nového zákona, teprve vznikaly. Ukazuje uplatnění různých metod práce s židovskými texty.

Prvními doklady křesťanské literatury jsou Pavlovy listy, které řeší konkrétní problémy jednotlivých církevních obcí, jimž jsou adresovány, a jejich užití Písma je dáno konkrétní situací. Zaměříme se však nejprve na synoptická evangelia, která začala vznikat přibližně o jedno desetiletí později. Tyto texty poskytují konzistentní narativní klíč k Písmu ve formě Ježíšova příběhu.

Mesiánská interpretace proroctví

Typickým příkladem prvokřesťanské exegeze (exegeze zapadající do židovského kontextu rabínských synagogálních disputací) jsou reflexní citáty Matoušova evangelia. Autor vypráví Ježíšův příběh a na mnoha místech ho komentuje citátem z Písma, uvozeným formulkou "Toto se stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy toho a toho proroka," nebo "Tehdy se naplnilo slovo toho a toho proroka..." Z jednoho úhlu to můžeme chápat tak, že tyto citáty dokazují mesiánský a sakrální charakter Ježíšovu příběhu, ale z perspektivy studia počátků křesťanské exegeze zároveň vidíme, že Ježíšův příběh garantuje novou, ježíšovskou interpretaci citovaných míst židovského Písma.

Zatímco Matouš takto spojuje svět Ježíšova příběhu se světem synagogálních diskusí, autor Lukášova evangelia často vkomponovává situaci interpretace přímo do děje Ježíšova příběhu, takže postavy příběhu používají Písma a dávají jim autentický smysl (srov. Lk 4,16–21; Lk 24,25–27 a Sk 8,27–38). Pro Matouše byly klíčem k porozumění Písmu jednotlivé události Ježíšova příběhu, pro Lukáše je to spíš sám Ježíš jako aktivní exegeta.

Základním interpretačním postupem této exegetické tradice raného křesťanství je mesiánská interpretace proroctví. V situaci mesiánských očekávání Židů této doby viděli Ježíšovi učedníci v Ježíšovi mesiáše, a proto interpretovali mesiánská proroctví kristologicky. Tento způsob interpretace zaměřený na identifikaci proroctví naplněných Ježíšovým příběhem si vystačil s izolovanými texty vytrženými z kontextu. Byl zaměřen právě na zjišťování reference jednotlivých míst z prorockých textů.

Nový koncept trpícího mesiáše, který vyplynul z Ježíšova osudu, podnítil mesiánskou interpretaci dalších pasáží, u kterých mesiánský charakter dosud nepřicházel ke slovu (srov. právě epizodu s etiopským komořím v Sk 8,27–38). Mesiánský charakter mnohých pasáží Písma byl uznáván všeobecně, Židé pouze popírali možnost jejich aplikace na Ježíše. V polemice s křesťany později zaujali obrannou pozici a tvrdili, že mnohá proroctví, která byla v Ježíšově době chápána jako mesiánská, mesiánská nejsou, protože se už v dějinách Izraele uskutečnila.

Písmo jako dějiny spásy

Autor Skutků apoštolů (Lukáš) sledoval teologický cíl překonat apokalyptickou perspektivu nejranějšího křesťanství, že po Ježíšově vzkříšení žijí učedníci v posledním čase stojícím za hranicí dějin. Rozhodl se otevřít křesťanský pohled do historické budoucnosti jako pokračování dějin jednání Boha se svým lidem. Lukášova teologie objevila tedy na jednu stranu pokračování dějin jednání Boha s člověkem v dějinách církve, na druhou stranu pochopila předchozí dějiny lidstva a židovského národa jako první či přípravnou fázi těchto dějin křesťanstva.

Lukáš se proto zaměřuje na židovská Písma nikoli jen z pohledu naplnění jednotlivých fragmentárních proroctví, ale chápe je také jako narativní celek, jako autonomní příběh dějin, jehož je křesťanský příběh plynulým pokračováním. Používat Písmo jako soubor v podstatě dějepisných knih potom umožnilo pracovat s nimi podobně jako s hellénistickou historiografií a používat je a jejich postavy jako zdroj mravního vzdělání a poučení.

Lukáš tento nový přístup prezentuje na dvou místech. Prvním je Štěpánova řeč (Sk 7), která líčí dějiny Izraele od Abrahama a patriarchy přes Mojžíše až po dobu králů a stavbu chrámu. Je to vůbec nejdelší řeč celých Skutků apoštolů a téměř celá je zaměřena na výklad dějin. Stojí na klíčovém, programovém místě příběhu, kde Lukáš poprvé přivádí na scénu budoucího apoštola Pavla zahajujícího epochu církve z pohanů.

Druhým místem je mnohem kratší Pavlova řeč v Antiochii Pisidské (Sk 13,16–41; její historiografická pasáž končí veršem 25), která nezachází do velkých podrobností, ale také ona dokládá, že se na Písma nenahlíží jen jako na zdroj izolovaných proroctví, nýbrž jako na jednotný souvislý narativ, který míří vnitřní prozřetelnostní logikou od Abrahama ke Kristu a dále k době křesťanské církve.

Tato perspektiva zasazuje křesťanské poselství do širokého dějinného rámce a interpretuje jeho klíčem celé židovské dějiny.

Exegeze apoštola Pavla

S Pavlem se poselství o setkání se vzkříšeným Ježíšem dostává k nežidům. Pavlovy listy dokazují, že Pavel velmi tvrdě bojoval, aby mohli tito nežidé být Židům nábožensky rovnocenní, aniž by se stávali Židy – aniž by přijímali obřízku, zachovávali sobotu, předpisy o čistém a nečistém a další rituální předpisy Mojžíšova zákona. Zatímco rigidnější židokřesťané trvali na platnosti Mojžíšova zákona (Mt 5,17–19), Pavel kladl v Zákoně (a Prorocích) důraz nikoli na literu, ale na Ducha (srov. 2Kor 3,6 nebo Řím 2,28–29).

Pavlova exegetická metoda v listech se neliší většinou od tradičních puntičkářských midrašistických postupů rabínů. Uměl využívat hodnotu každého lexikálního nebo gramatického detailu, který se hodil jeho argumentaci (srov. důkaz z chronologie v Řím 4,9–12: Abraham nejprve uvěřil Bohu a tím se stal spravedlivým a teprve potom přijal obřízku jako pouhé vnější znamení; nebo z gramatických tvarů v Gal 3,16: Bůh dal zaslíbení Abrahamovi a jeho semeni v singuláru, nikoli semenům v plurálu, proto je tím míněn Kristus, nikoli Židé).

V Gal 4,21–26, Pavel shrnuje vyprávění o dvou Abrahamových synech a o uzavření smlouvy roztroušené v Gen 16–21 a využívá jeho symbolickou hodnotu, kterou vidí jednak v sociálním postavení matek obou synů, jednak v chronologii událostí. Celá narativní struktura příběhu, tedy jednotlivé postavy, jejich vztahy i chronologické pořadí událostí, jsou interpretovány jako symbol něčeho jiného, jako alegorie. Toto místo není jediné, kde Pavel takto postupuje, ale je specifické tím, že je zde použito derivátu slova "allégoria" (hatina esti allégorúmena), takže se tento verš stane později argumentem ve sporech o oprávněnost alegorického výkladu Písma.

Jinde Pavel tento druh interpretace užívá nový termín "typos" (Řím 5,14; 1Kor 10,6 a 11), který Řekové a hellénističtí Židé pro alegorii neužívali. Proto se pro tento způsob křesťanské interpretace vžil v moderní době také přívlastek "typologická". Ašak sám Pavel v Gal 4,24 dokazuje, že si byl vědom, že jeho exegetický postup použitý na příběhy Písma je v podstatě alegorický.

Shrnutí a rozlišení postupů

Můžeme schematicky rozlišit tři nejobecnější interpretační přístupy:

1. Kristologická interpretace mesiánských proroctví: proroctví se naplnila na Ježíši a Ježíš je hlavní postavou židovských prorockých textů.
2. Interpretace židovských Písem jako souboru dějepisných děl a historických dokumentů, které popisují „dějiny spásy“ – příběhy jednání Boha se svým národem směřující k Ježíšovi jako ke svému vrcholu a dále pokračující v dějinách církve.
3. Alegorická či typologická interpretace, kdy se jednotlivé skutečnosti, osoby a události zmiňované v židovských Písmech chápou jako předobrazy skutečností, osob a událostí novozákonního času.

Typologie jako exegetický postup, kterým Pavel a někteří další autoři interpretují kristologicky události a příkazy Pentateuchu, se liší od aktualizačního postupu, při kterém jsou na Krista aplikována mesiánská proroctví. U proroctví je totiž jejich kristologický význam chápán jako jediný, autorem primárně zamýšlený smysl textu. Při jejich interpretaci jde jen o to, nalézt autorem zamýšlenou historickou referenci textu, která v logice této interpretace byla v době psaní textu budoucností, a teprve v době čtenářů se stala skutečností. Židé i křesťané se u některých textů shodovali, že jde o mesiánské proroctví, ale přeli se o to, zda se naplnilo právě v osobě Ješížově.

Naproti tomu vidět v potopě symbol křtu nebo v obětování velikonočního beránka předobraz Krista znamená připsat dějinné události další, hlubší, symbolický smysl. V těchto případech jde o dvě úrovně čtení Písma. První je rovina literního smyslu, kdy se text chápe jako vyprávění historických faktů. Tento literní smysl si přitom ponechává svou historickou referenci, kterou uznávají jako relevantní společně Židé i křesťané. Druhou je úroveň typologie, či symbolického smyslu, kdy se text chápe jako symbolické vyjádření nového faktu týkajícího se nové, křesťanské reality, jejíž je starý historický fakt prefigurací.