Poznámky k Novému zákonu jako sbírce exegetických textů

Autor Skutků apoštolů (Lukáš) sledoval teologický cíl překonat apokalyptickou perspektivu nejranějšího křesťanství, že po Ježíšově vzkříšení žijí učedníci v posledním čase stojícím za hranicí dějin. Rozhodl se otevřít křesťanský pohled do historické budoucnosti jako pokračování dějin jednání Boha se svým lidem. Lukášova teologie objevila tedy na jednu stranu pokračování dějin jednání Boha s člověkem v dějinách církve, na druhou stranu pochopila předchozí dějiny lidstva a židovského národa jako první či přípravnou fázi těchto dějin křesťanstva.

Lukáš se proto zaměřuje na židovská Písma nikoli jen z pohledu naplnění jednotlivých fragmentárních proroctví, ale chápe je také jako narativní celek, jako autonomní příběh dějin, jehož je křesťanský příběh plynulým pokračováním. Používat Písmo jako soubor v podstatě dějepisných knih potom umožnilo pracovat s nimi podobně jako s hellénistickou historiografií a používat je a jejich postavy jako zdroj mravního vzdělání a poučení.

Lukáš tento nový přístup prezentuje na dvou místech. Prvním je Štěpánova řeč (Sk 7), která líčí dějiny Izraele od Abrahama a patriarchy přes Mojžíše až po dobu králů a stavbu chrámu. Je to vůbec nejdelší řeč celých Skutků apoštolů a téměř celá je zaměřena na výklad dějin. Stojí na klíčovém, programovém místě příběhu, kde Lukáš poprvé přivádí na scénu budoucího apoštola Pavla zahajujícího epochu církve z pohanů.

Druhým místem je mnohem kratší Pavlova řeč v Antiochii Pisidské (Sk 13,16–41; její historiografická pasáž končí veršem 25), která nezachází do velkých podrobností, ale také ona dokládá, že se na Písma nenahlíží jen jako na zdroj izolovaných proroctví, nýbrž jako na jednotný souvislý narativ, který míří vnitřní prozřetelnostní logikou od Abrahama ke Kristu a dále k době křesťanské církve.

Tato perspektiva zasazuje křesťanské poselství do širokého dějinného rámce a interpretuje jeho klíčem celé židovské dějiny.