Městské právo tvořilo zvláštní právní okruh. Právo si přinášeli kolonisté s sebou, městské zřízení v českých zemích vznikalo na základě práva recipovaného ze Západu, ale bylo přizpůsobeno domácím podmínkám.

Městské právo nebylo jednotné, tvořilo různé právní okruhy:

I. severoněmecké (magdeburské) právo, také zvané dolnoněmecké, zachyceno v právní sbírce Sachsenspiegel (Saské zrcadlo), sepsal ho Eike z Repgowa v 1. polovině 13. stol.

Magdeburské právo bylo tradičnější, vytvářelo hierarchii měst, kdy nově zakládaná města měla svůj vzor – „matku“, kde hledali naučení nebo odvolání, nadřízené město bylo „vrchní stolicí“.

Uplatnilo se v severní polovině Čech a Moravy. Vrchní stolice představovala města:

- Litoměřice v Čechách (odvolání do Magdeburku)

- Bruntál a Uničov, později Olomouc (zmocněna k tomu 1352) – naučení ve Vratislavi

Na Moravě dočasně zvláštní okruh Hlubčice: francké či flanderské právo, užívané také ve Zhořelci, Budyšíně a slezské Středě. Později zatlačeno právem magdeburským. Oblast zvána Holasicko, pak Opavsko (Opava konfirmována 1224).

II. jihoněmecké (hornoněmecké) právo (švábské zrcadlo)

…bylo přístupnější vývoji, pokročilejší, rychleji recipovalo římské právo; nevytvářelo tak hierarchizovaná spojení s vrchními stolicemi. Proto ani v česko-moravském prostoru nebylo jednotnou oblastí. Uplatnilo se v jižní polovině Čech a Moravy, výraznější oblasti představuje právo brněnské (o něm dále) a jihlavské (obvyklé městské právo doplněno o právo horní). Nebylo zřejmě závislé na Norimberku, jak se někdy uvádí, neboť tam nebylo do r. 1479 ani sepsáno.

Praha – tvořená více městy, byla v užívání práva rozdělená: Malá Strana se řídila severoněmeckým právem, Staré a Nové Město se řídila právem jihoněmeckým, které převzala přes Kutnou Horu z oblasti brněnsko-jihlavské. Právo označované jako „pražské“ se stalo základem budoucího sepsání a unifikace v 16. stol. (Brikcí z Licka).

Cheb – samostatný právní okruh (vrchní stolice pro Chebsko a Loketsko)