Sluchové postižení

Cílem surdopedie, disciplíny speciální pedagogiky, zabývající se výchovou a vzděláváním sluchově postižených, je komplexní péče o sluchově postiženého člověka a snaha o jeho sociální a pracovní zapojení. U lidí od narození neslyšících nebo těžce sluchově postižených dopadá sluchový handicap na jejich život výrazněji, než by se mohlo zdát a představuje především komunikační bariéru se zdravými – slyšícími lidmi. V důsledku sluchového postižení se špatně vytvářejí a pěstují mezilidské vztahy a člověk může trpět společenskou izolací. Protože je narušena percepce řeči, je její vývoj omezen nebo blokován a mluva bývá deformována. Člověk se sluchovým postižením si jen obtížně doplňuje zrakové vnímání, jeho orientace v prostoru se omezuje prakticky jen na rámec zorného pole, celkově dochází k deficitu v orientačních schopnostech.

 

Lidé se sluchovým postižením byli dříve nazýváni jako hluchoněmí, což je termín jednak nepřesný a jednak překonaný. Označení sluchově postižený se někdy ekvivalentně zaměňuje s pojmem neslyšící. Podle zákona o znakové řeči z roku 2008 se za neslyšící považují pouze osoby, které neslyší od narození nebo ztratily sluch před rozvinutím mluvené řeči, nebo osoby s úplnou či praktickou hluchotou, které ztratily sluch po rozvinutí mluvené řeči, a osoby těžce nedoslýchavé, u nichž rozsah a charakter sluchového postižení neumožňuje plnohodnotně porozumět mluvené řeči sluchem (Česko, 2008). Samotní lidé se sluchovým postižením mají tedy možnost se identifikovat s takovým označením, které podle nich optimálně vystihuje jejich stav a vnímání vlastní identity.

 

Etiologie sluchových vad je různá, více než 50 % sluchových vad je způsobeno geneticky i po několik generací. Příčinou může být i nemoc matky prodělaná v raných měsících těhotenství (zarděnky, spalničky, poruchy látkové výměny, chřipka). Získané sluchové vady se zakládají po protrahovaném porodu s následným krvácením do mozku, v pozdějším věku také jako následek prodělaných středoušních zánětů, meningitid nebo příušnic, příp. po úrazu hlavy. Úbytek sluchu je také přirozeným projevem stárnutí. Pokud dojde ke ztrátě sluchu v době, kdy je již vyvinutá řeč dostatečně zafixována, tj. v období školního věku a později, hovoříme o postlingvální ztrátě sluchu nebo také o ohluchlosti.

 

Spolehlivou vyšetřovací (diagnostickou) metodou, používanou ke stanovení stupně sluchové vady je audiometrie. Probíhá tak, že se do sluchátek nebo do kostního vibrátoru generují tóny s nastavitelnou výškou a hladinou intenzity a určuje se přitom sluchový práh pro různě vysoké tóny. Grafickým znázorněním sluchového prahu je audiogram. Alternativou tónové audiometrie je slovní audiometrie, při které se namísto tónů do sluchátek vyšetřovaného jedince zavádí slovní sestavy a zjišťuje se úroveň porozumění. Tato metoda vyžaduje spolupráci lékaře a pacienta, což není možné u velmi malých dětí, u kterých se volí metoda, nevyžadující přímou odezvu pacienta, např. měření otoakustických emisí (OAE) nebo tzv. BERA, CERA, tj. metody založené na vyšetření evokovaných sluchových potenciálů (Slowík, 2007).

Klasifikace sluchových ztrát

 

Tabulka 2 – Sluchové ztráty

 

Stupeň

Velikost ztráty sluchu podle WHO

Názvy sluchových ztrát

Kategorie podle Vyhlášky MPSV č. 284/1995 Sb.

1.

0 – 25 dB

normální sluch

 

2.

26 – 40 dB

lehká ztráta sluchu

lehká nedoslýchavost

lehká nedoslýchavost (již od 20 dB)

3.

41 –55 dB

střední ztráta sluchu

střední nedoslýchavost

středně těžká nedoslýchavost

4.

56 – 70 dB

středně těžká ztráta sluchu

těžká nedoslýchavost

5.

71 – 90 dB

těžká ztráta sluchu

těžké postižení sluchu

praktická hluchota

6.

91 dB a více (body v audiogramu i nad 1 kHz)

velmi těžká sluchová ztráta

hluchota

7.

91 dB a více (v audiogramu žádné body nad 1 kHz)

velmi těžká sluchová ztráta

úplná hluchota

Zdroj: Krahulcová, 2003.

 

 

Tabulka 3  – Vnímané hladiny (v decibelech)

 

10          práh slyšitelnosti, šum počítače

20          hluboké ticho, zasněžený les, bezvětří

30          místnost v bytě v noci bez hluku, bez tikání budíku, šepot

40          tichý hovor, tikot budíku ze vzdálenosti dvou metrů

50          tichá pracovna, obracení stránek novin, rádio

60          běžný hovor, v parku zpěv kosa ze vzdálenosti 3 metrů

70          mírný hluk, poslech televize, školní třída při vyučování

80          motocykl, vysavač z blízkosti, hluk osobního automobilu

85          hranice, od níž po trvalém vystavení této úrovni hluku existuje

              možnost poškození sluchu

90          silný hluk, mixér, řetězová pila, zvuk metra

100        symfonický orchestr, přádelna, diskotéka, klakson

110        velmi silný hluk, start vojenského proudového letounu, cirkulárka

120        extrémně silný hluk, sbíječka

130        práh bolesti, člověk neslyší hluk – vnímá bolest, tryskový motor

140        akustické trauma, člověk, který stojí 10 metrů vedle startujícího

              proudového letounu

Zdroj: autorka

 

Komunikace a vzdělávání osob se sluchovým postižením

 

V souladu s požadavky na integraci, příp. inkluzi osob se zdravotním postižením do běžných škol, se i u dětí se sluchovým postižením preferuje vzdělávání společně se zdravými dětmi, přičemž žáci a studenti, kteří nemohou vnímat sluchem výklad učitele, mají právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím znakové řeči (viz § 16 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb.). Další možností je vzdělávání ve školách se speciálně vytvořeným programem pro sluchově znevýhodněné děti, žáky a studenty (mateřská škola, základní škola a střední školy pro sluchově postižené). Také zájemci o vysokoškolské vzdělávání nacházejí podporu na jednotlivých fakultách našich vysokých škol a mají možnost studovat některé obory (např. na Filozofické fakultě UK se otvírá studijní obor čeština v komunikaci neslyšících).

 

Protože využití mluvené řeči v běžné komunikaci s člověkem se sluchovým postižením je jen omezené nebo dokonce nemožné, existují jiné prostředky a metody ke komunikaci s nimi. Jedním z nich je znakový jazyk jako přirozený dorozumívací prostředek neslyšících (v našich podmínkách český znakový jazyk). Základem znakové řeči je systém pohybů – gest rukou      a doplňujících výrazových prostředků. Má vlastní gramatiku, odlišnou od mluveného jazyka,    a více společných znaků se znakovými jazyky jiných národů, jeho výhodou je plynulá komunikace mezi sluchově postiženými, nevýhodou prakticky nesrozumitelnost pro většinovou populaci. Vedle znakového jazyka je třeba rozlišit znakovaný jazyk. Znakovaná čeština je uměle vytvořený systém, usnadňující komunikaci mezi slyšícími a neslyšícími v České republice. Je jakýmsi kompromisem nebo mezistupněm mezi mluveným jazykem,       a znakovým jazykem, který téměř doslova překládá mluvenou řeč. Znakovaný český jazyk využívá gramatické prostředky češtiny, která je souhlasně hlasitě nebo bezhlasně artikulována.

 

Dalším z prostředků v komunikaci s neslyšícími je odezírání. Odezírání řeči je vnímání mluvené řeči zrakem a její chápání podle pohybu úst, mimiky tváře, výrazu očí, gestikulace rukou i celého těla. Jedná se o poměrně složitý proces, který nemůže plně nahradit slyšení řeči a závisí na individuálních schopnostech odezírajícího. Celý proces vyžaduje velkou koncentraci odezírajícího, která výrazně klesá po 15 – 20 minutách. Rozhodujícím činitelem při odezírání je schopnost předvídat a také na základě již odezřeného logicky doplňovat mezery, bílá místa, mnohoznačnosti v přijímané informaci. Možnosti odezírání jsou dále limitovány rozsahem slovní zásoby a jazykovým vývojem hlavně v oblasti morfologické a syntaktické. Odezírání je schopnost, která v sobě zahrnuje nadání i výkon. Potřebné nadání se v tomto smyslu vztahuje hlavně na rozvoj řeči a celkovou komunikativnost jedince. Výkon je podmíněn a ovlivněn vnějšími podmínkami, intenzitou potřeby se dorozumět a dosaženou úrovní nácviku této velmi těžké a náročné komunikativní dovednosti (Krahulcová, 2003). Odezírání tedy není vhodnou ani používanou metodou pro školní výuku. Kromě toho klade velké nároky na mluvčího (přesná artikulace, pomalejší tempo mluvy, jednodušší věty, dobré osvětlení apod.).

 

Daktylotika neboli prstová abeceda je vizuálně motorická komunikační forma, při které se používá různých pozic prstů a dlaně k vyjádření písmen abecedy s tím, že každé písmeno má zvláštní prstový znak. Prstová abeceda je pokládána za podpůrnou metodu, která ale těžce sluchově postiženým dětem pomáhá už v předškolním věku pochopit a zapamatovat si strukturu slova a dorozumět se podle potřeby.

 

V současné době je v našich školách pro sluchově postižené děti nejrozšířenějším přístupem tzv. totální komunikace, při které kombinujeme český znakový jazyk, mluvenou řeč, prstovou abecedu, odezírání, čtení, psaní, mimické a gestikulační prvky včetně používání sluchadel jako kompenzační pomůcky. Častěji se setkáváme s pojmem systém augmentativní a alternativní komunikace, tj. souhrn všech postupů a prostředků, kterých se využívá pro rozvoj dorozumívání konkrétní osoby (Vítková, 2004).

Většina osob se ztrátou sluchu v pásmu nedoslýchavosti používá při běžné komunikaci s majoritní společností jako kompenzační pomůcku různé typy sluchadel (kapesní, závěsná, brýlová). Významnou roli sehrává kompenzační smysl, především zrak, takže neslyšící člověk může používat např. mobilní telefon pro psaní SMS zpráv, psací telefon, fax nebo teletext. Samozřejmostí jsou počítače. Součástí léčebné a sociální rehabilitace se od 90. let 20. století stává i voperování kochleárního implantátu, což představuje poměrně zdravotně náročný zákrok, který se zdaleka nehodí pro všechny osoby se sluchovým postižením.

Last modified: Thursday, 5 March 2020, 8:17 AM