FILEVYCH2020: Filozofie a věda

Ve starověku filozofie tvořila soubor různých vědeckých disciplín, ve středověku se často stávala nástrojem scholastiky, přesto však velmi významně přenášela kulturní dědictví a rozvíjela schopnost logicky myslet i reagovat na námitky oponentů. Později se slovo filozofie začalo používat jednak pro filozofii jako základní obor vyučovaný na univerzitách, jednak pro určité filozofické systémy nebo směry. Mluvíme tak o filozofii helénské, klasické německé, případně s postupující globalizací o čínské, nebo africké. Předpokládáme také, že každý obor lidského snažení a konání má nějakou svou filozofii. Zde filozofií nerozumíme určitý obor nebo disciplínu, ale také životní pocit nebo smysl určité profese. V neposlední řadě používáme dokonce slovo filozofie pro určitou marketingovou nebo reklamní strategii a její smysl. Tak mluvíme o filozofii marketingu, filozofii přístupu k zákazníkovi atd.

Filozofie byla kdysi základem, který dal vzniknout mnoha pozdějším vědám. Filozofie se ale od věd liší jednak tematicky, jednak metodologicky. Filozofie má téměř nevyčerpatelné množství témat, zatímco vědy již pracují s relativně ustálenou oblastí bádání. Metodologicky není filozofie na rozdíl od exaktních věd subjekt – objektově založená. O bytí nelze mluvit jako o předmětu určitého vědeckého bádání, podobně jako např. o určitém rostlinném druhu. Současné vědy se omezují převážně na to, co je racionálně uchopitelné, co lze bezpečně doložit, co lze experimentálně ověřit, vyjádřit, změřit, a co tedy platí obecně podle platných zákonitostí vždy a lze to dokázat opakovatelností experimentu. Věda většinou pracuje s kauzalitou a exaktní terminologií, případně kvantifikací. Za této situace se nedostanou do oblasti vědy otázky po smyslu lidského života a konání (ať již dílčím nebo absolutním). Jen velmi obtížně může věda odpovídat na etické otázky. Filozofie se nedomnívá, že by bylo možné dostat se k podstatě empirickým měřením, ale považuje věci za daleko složitější.

Věda pracuje s víceméně již ustálenou terminologií. Např. čas v astronomii nebo ve fyzice je přesně danou veličinou, naopak ve filozofii je pojetí a kategorie času vymezena různě (např. u Heideggera a jinak u Descarta). Filozofie pracuje s určitým pojmovým vyjádřením v rámci svého filozofického systému nebo směru a snaží se často na rozdíl od umění a literatury svá tvrzení určitým způsobem zdůvodnit, obhájit, uvědomit si, co se říká a proč se to říká.

Metody využívané ve filozofii

Moderní vědy používají víceméně exaktní metodologické subjekt-objektové přístupy, kterými se zpravidla vymezují. Filozofie je v tomto ohledu velmi variabilní, ale snaží se dodržovat určité postupy a nároky na myšlení, vyjádření a obsah.

Jde především o:

Vytváření určitých filozofických systémů.
Přítomnost filozofických otázek na rozdíl od běžných otázek ze světa a běžné hovorové řeči.
Dialogická metoda (Sokratovská-babická).
Dialektika klasická (Hegel).
Používání zásad logiky a kritičnosti ve stylu ( teze- antiteze – syntéza - důkaz).
Hermeneutická metoda – metoda výkladu původně záhadných, později i náboženských textů.
Fenomenologie – metoda – zaklad nové apriorní vědy rozvinutý E. Husserlem, započatý však mj. Hegelovou Fenomenologii ducha.
Historicko-kritická metoda.
Rozumějící antropologie a věda na základě duchovního přístupu (W. Dilthey).
Systémový přístup a historický přístup.

Ne všichni autoři používají uvedený repertoár metod. Někteří postupují deduktivně, jiní induktivně. Někteří filozofové používají nové pojmy (M. Heidegger). Jiní používají termíny bytí nebo podstata v méně obvyklých souvislostech nebo pojetích, která se vzdalují od běžného úzu. Proto je u filozofického díla důležité vědět, co daný autor pod uvedeným pojmem rozumí. Mnoho existencialistických filozofických děl jsou zároveň literaturou. Filosofie nedělá experimenty a neověřuje měřením. Snaží se o pochopení a porozumění bez šablon vkládaných na poznání. Zdrojem poznání může být empirická zkušenost stejně tak jako významný text. Historický text se při tom nechápe čistě historicky, ale jako námět k zamyšlení, případně jako variace na určité téma. Filozofie v podstatě nekumuluje zákony a definice, nemá povahu kumulativního vědění. Vytváří vývojovou historickou řadu, ale nelze říci, že např. Nietzche je významnější než Aristoteles, protože žil v modernější době. Posun a vývoj se dá posoudit spíše podle myšlenkové zralosti práce s tématem. Filozofie je disciplinou, ve které se dá hodnotit pokrok obtížněji, než např. v přírodních vědách. Filozofické vědomosti jsou navíc specificky globální i divergentní. Známe autory od Platona až po postmodernisty, ale někdy si sami už ani neuvědomujeme, kdo všechno nám dal svoje poznatky, protože následkem tohoto začínáme sami filozoficky myslet a žít.

Filozofie a kultura

Filozofie je součástí určité kultury. Existují však přírodní národy, které mají kulturu, ale nemůžeme zde ještě mluvit o filozofii. Všechny lidské kultury se vyznačují tím, že měly a mají určitou představu o moudrosti nebo o tom, kdo je to moudrý člověk, případně o tom, kdo moudrý není. Je to velmi patrné z pohádek a bájí, kde se střetává moudrý člověk a hlupák, případně moudrý člověk a chytrák. Tato představa existuje i v případě, že uvedená kultura ještě nemá písmo a její jádro je tvořeno ústním podáním, vyprávěním, básněmi, eposy, mýty a bájemi. Lze z toho vyčíst, co je v dané společnosti nebo kultuře chápáno jako obecně přijímaná autorita. Případně jak se s moudrostí zachází a jaké jsou priority, jestli je moudrost více spojována s věkem nebo zkušenostmi, nebo je to vlastnost výjimečných osob víceméně na věku nezávislá. Můžeme vysledovat, s jakými atributy moudrost v té nebo oné kultuře spojujeme. Filozofovat začínáme převážně v případě, kdy se začínáme ptát, proč dotyční tak jednají, případně v situacích, kdy se střetávají dvě různé moudrosti a my se ptáme, která z nich platí, případně která je větší nebo vůbec největší moudrost.

Možná právě z takovéhoto dohadování vznikala první filozofie, kdy se žádný z aktérů neopíral o tradiční bájesloví, ale snažil se přijít věcem na kloub rozumem a v dialogu. Lidé se odpoutávali od bájného, snažili se od situace, kdy každý má svůj rozum, dobrat společného poznání a úsudku. Pozitivní byla skutečnost, že vědění se získávalo jako úsilí individuálního lidského ducha, ale zároveň si nikdo nemohl tvořit nárok, že by vědění patřilo jen jemu nebo jeho skupině. Situace pomáhala kritičnosti i k sobě samým, i k rozumu samotnému, takže diskutující si uvědomovali, že moudrost není určitý statek, který by někdo mohl vlastnit, ale že ji vlastně stále budou hledat. Filozofie v tomto konceptu je vlastně rozchod s tradicí a odvaha jít nevyšlapanou cestou vzdělání a vědění. Nejde již o reprodukci tradičních textů nebo mýtů, ale vliv získává ten, kdo dokáže lépe usuzovat a argumentovat. Tím se i společnost odpoutává od statičnosti a stává se dynamickou. Ale to co vede k dynamičnosti, vede také ke skepticismu. Žádný názor není definitivní, protože může být dalším argumentem překonán. To vytváří atmosféru, kdy se dotyční mohou ptát, jestli je tomu opravdu tak. Toto však je situace, která začíná vadit ortodoxii, která se snaží vytvářet správné učení.

Filozoficky toto téma navozuje filozoficko-politickou otázku, pro koho je vlastně filozofie, pro koho je vlastně vzdělání. Má smysl ve filozofii vzdělávat všechny bez rozdílu zaměstnání a společenského postavení? Nebo má smysl vychovávat a vzdělávat ve filozofii jen ty, kteří k tomu prokážou mimořádné nadání a budou do budoucna schopni vést nějaké společenství, protože nahlédli skutečnou moudrost. Je skutečně každá pravda překonatelná, jsou exaktně dokazatelné věci (např. infekční agens způsobuje určitou chorobu) revidovatelné. Je každá pravda s tím, jak postupuje vzdělání falzifikovatelná? Toto téma navozuje diskusi o relativnosti nebo absolutnosti pravdy a poznání a samotné historie vzdělanosti.

Filozofie a náboženství

Koexistence filozofie a náboženství je poměrně složitá. Náboženství je zpravidla kodifikováno určitým věroučným textem, případně souborem určitých typů chování a jednání. Filozofie používá rovněž texty a moudrosti, nestaví se k nim však jako k věroučným textům. Hlavní rozdíl je však ve vztahování se k bytí, pravdě, ke skutečnosti, případně k existenci. Náboženství má konfesijní charakter, kdy se lidé identifikují s určitým vyznáním. Filozofie je příliš skeptická, proto v minulosti existoval a dodnes částečně existuje problém koexistence filozofie a bigotních náboženství.

Filozofie si osobuje právo nastolovat v podstatě kterékoli téma a odpovídat si na něj podle vlastních intelektuálních možností. Náboženství osciluje mezi pravdou zjevenou a pravdou poznanou. Ospravedlněním z víry a ospravedlněním ze skutků. Podle náboženství mají být některá témata nebo obsahy nechány jako posvátné. Náboženství je více spjato s uctíváním, filozofie se skepsí. Rovněž pastorační princip, který se objevuje v náboženství, je filozofii poměrně vzdálený, i když není bez zajímavosti, že filozofie i náboženství má určité aspirace určovat veřejný život. Náboženství bývá více normotvorné a méně racionální než filozofie. Vztahy mezi náboženstvím a filozofií mohou být tyto:

Náboženství a filozofie jsou oddělené nesouvisející oblasti. Každá řeší svoje problémy a vzájemně si nezasahují do svých oblastí a metodologie. Takto řeší problém např. pozitivisté, kteří předpokládají, že filozoficky nebo vědecky nelze uchopit problémy víry a toto úsilí nemá vlastně ani vědecký význam. Existují paralelně dva světy, každý se svou pravdou.
Náboženství a filozofie jsou v protikladu. To pak skýtá několik možností:

- Náboženství odmítá filosofii, a tak se víra prosazuje v protikladu k rozumu.

- Filosofie se snaží odhalit náboženství jako protirozumové a snaží se argumentovat kontrapozicemi, náboženství a Bůh jsou výtvorem lidských povah a psychiky (materialismus).

- Náboženství a filosofie jsou v souladu. Výsledkem je víra, která slouží porozumění a pochopení a častokrát ho i předchází. Pokud se vychází od náboženství, je výsledkem určitý náboženský směr respektující filozofii, skutečné poznání je však chápáno většinou za pomoci víry (věřím, abych pochopil).

- Filozofie se snaží najít určitý důvod, vysvětlení nebo opodstatnění pro náboženství, často na pomezí psychologie nebo sociologie. Výsledkem je filozofické víra (K. Jaspers), nebo víra v hranicích rozumu (I. Kant). V rámci směrů pak můžeme mluvit např. o křesťansko - existenciálním pojetí (G. Marcel). Filozoficky se často víra chápe jako produkt naší mysli a naší existence, což může představovat protipól víry chápané nábožensky jako dar.

Filozofie se významně podílí také na vztahu mezi duševním a tělesným, materiálním a duchovním. Aristoteles předpokládá duši rostlinnou, duši živočišnou a duši rozumnou. Moderně bychom mohli říci, že u člověka existuje společně se zvířaty a rostlinami schopnost růst a rozmnožovat se, schopnost emoční a konečně schopnost logicky uvažovat. Od tohoto tématu se pak odvíjely určité typy výchovy. Platon zase předpokládá nesmrtelnost duše i po zániku tělesného, což mělo velmi významný vliv na pozdější vztah mezi novoplatonismem a rodícím se křesťanstvím. Lidé se tak mohou odlišovat nejen svou fyziognomií, ale především způsobem myšlení. Jednota a mnohost dostává v tomto pojetí nové dimenze.

Víra může být dále chápana jako vztah pozitivní. Jako pozitivní pouto důvěry a lásky k něčemu nebo jako utiskující nebo dokonce věznící krutý vztah. Tyto psychologické polohy se promítají do otázek transcendence, svědomí a eschatologie.

Filozofie do jisté míry představovala kolébku pro další rozvoj myšlení, včetně myšlení vědeckého. Náboženství a mytologie představovaly druhý, velmi výrazný myšlenkový podnět a proud, který se odlišoval jiným vztahem ke skutečnosti a ke světu. Otázku, co je člověk, si klade jak filozofie, tak i náboženství. Komenského ideály mravnosti, moudrosti a zbožnosti jsou ukázkou prolínání pedagogiky, náboženství i etiky. Současná západní věda však většinou čerpá z pozitivizmu nebo scientismu. Toto se prolíná i do vzdělávacího obsahu, např. rigorózně pojaté vědecké poznatky a jejich výpovědní hodnota i kvantita. Metafyzické otázky po absolutním smyslu jsou v tomto kontextu spíše uzávorkovány jako vědecky nedokazatelné. Na druhou stranu i exaktní vědy jako astronomie a fyzika se v mnohém dotýkají oblastí filozofie (hmota nebo záření a jejich definování). Neméně podnětnou oblastí je také to, co budeme chápat jako přirozenost nebo přirozený svět (J. Patočka) a jak tyto otázky budeme reflektovat ve výchovné praxi.

Filozofie a politika

Jak již bylo řečeno výše, mnoho filozofů se s větším nebo menším štěstím pokoušelo o výchovu budoucích vládců (A. Makedonský, Nero atd.). Filozofové byli chápáni jako lidé, kteří nejlépe rozumí životu a světu. Také existovala představa o tom, že výchovou ideálního vládce je možno alespoň částečně vytvořit dobrou společnost. V jádru existuje předpoklad, že lidé, kteří dokážou porozumět a nahlédnout na samotné jsoucno, nebudou vládnout špatně. Dobro, správný úsudek, rozum a vzdělání a dobrý způsob vlády se jeví jako víceméně synergické. Existuje tu rovněž předpoklad, že většina zla ve světě plyne z neznalosti, nevědomosti. Kdybychom věděli, co je dobré, jistě bychom se rozhodli správně. Dalším předpokladem je, že ten, kdo již jednou poznal, co je dobré a správné, se již nebude chtít vrátit ke špatnému a zlému. Z hlediska sociální pedagogiky – dítě, které se naučí pomáhat, pak již nebude chtít někomu škodit.

Filozofie a světový názor

Světový názor nebo názor na svět (Weltanschaung) měl původně víceméně neutrální příznak. Používal se např. v případech, kdy lidé měli určitý pohled na svět, ale ten byl poměrně jednoduchý, takže se nedal nazvat filozofií ale ani náboženstvím, protože např. nevykazoval známky zbožnosti. Postupem času se však tento pojem stal evidentně politickým. Politicky angažovaná filozofie hovořila o světovém názoru téměř jako o cíli filozofie. Filozofie na rozdíl od světového názoru tak vehementně nedefinuje jsoucno. Vlastně neříká, co je svět, co je člověk nebo jaký by měl být, a ještě méně předepisuje, jak by člověk měl svět vnímat. Zůstává otevřeným systémem schopným a ochotným překonat sama sebe. Filozofie zůstává často u otázek a nabízí jich více než odpovědí. Světový názor naopak usměrňuje a uspořádává názory určitým způsobem za určitým daným cílem, vytváří určité sociální vědomí s cílem pomoci určité sociální nebo politické skupině. Často vytváří nový terminologický aparát (dokonce až nový jazyk – newspeak (Orwel), nebo požívá dosavadní pojmy velmi odlišně od obvyklého úzu. Filozofie se tak dostává do pozice, kdy je víceméně jasné, které názory mají být zastávány a které ne.

Filozofie a ideologie

Slovo ideologie může v původním překladu znamenat v podstatě neutrální nauku o idejích. Podobně jako v oblasti světového názoru docházelo k výrazné politizaci tohoto pojmu a jeho různému používání v nejrozmanitějších kontextech. Nejčastěji je patrná silná politizace tohoto pojmu. Ideologie byla chápána jako soubor určitých názorů, který slouží k udržení moci určité politické skupiny. Tím docházelo k tomu, že ideologie, která sloužila „správným“ záměrům, byla považována za pozitivní, zatímco ideologie druhá byla chápána jakožto nežádoucí a bylo nutno ji odstranit. Celkem se předpokládalo, že vlastně nic nemůže být nestranné, že vlastně všechny duchovní i kulturní směry někomu slouží. Podle této představy má ideologie vládnoucí skupiny za cíl stabilizovat současný stav a udržet ji u moci. Ideologii nemusí nutně představovat jen soubor názorů, ale také vkus, mravy, morálku atd. Proti tomuto trendu je postavena ideologie radikalismu, která poukáže na tento stav věcí a provede společenskou, třeba i radikální nebo násilnou změnu společnosti. Ideologie je vždy spojena s určitou kontrolou informací nebo jejich filtrováním, či jednostrannou interpretací. K určitým typům ideologie je řazena i neomezená víra ve vědecké poznatky a odmítání všeho spekulativního, včetně filozofie. K ideologiím jsou řazeny určité směry politické korektnosti. Ideologie je charakteristická snahou po nálepkování svých protivníků. Od filozofie se zpravidla odlišuje dogmatismem a neochotou přistoupit na jakýkoli argument, který by nesvědčil v její prospěch i účelovým dokazováním skutečností, které jsou uspořádány tak, aby bylo předem dokázáno, to co se dokázat mělo. Do jisté míry každá ideologie pracuje s falešným vědomím. Jeden z hlavních rozdílů je ještě v kategorii moci. Ideologie je vždy nějakým způsobem spjata s mocenským ovlivňováním, filozofie spíše nikoli. Tato dvojí pozice situuje ideologii směrem k manipulaci a nátlaku nebo ostrakizování, nálepkování a sankcionování protivníků, k němuž se filozofie zpravidla neuchyluje. Podle filozofie je disputace nad problémem ad rem (k věci), ideologie spíše spoléhá na emocionální nebo osobní pohnutky a citlivá, zranitelná nebo kriticky ovlivnitelná místa.

Filozofie a umění

Jde především o vztah filozofie a krásného umění. Obojí spojuje to, že filozofie i umění jsou svobodné. Umění právě tak jako filozofie dokáže povznášet člověka nad banalitu věcí i života. Umělecká svoboda je tvořivá a odlišuje se od řemeslně technického zpracovávání. Filosofie se snaží o poměrně přesnou formu vyjadřování a tematizování a uchopení člověka a světa vzhledem k dosažení smyslu nebo podstaty. Oproti umění je více systematická a více holistická.

Umění naproti tomu pracuje více s intuicí, inspirací a vnitřním světem umělce. Je tedy více intuitivní a méně racionální. Ať již umění usiluje o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti nebo o co nejniternější výpověď, vždy je neseno určitou myšlenkou a nese nějakou stopu svého tvůrce.

Umění podobně jako filozofie komunikuje, i když každá komunikace je nesena jinými prostředky a jinými záměry. V každém uměleckém díle je přítomno jak téma, zpracování, látka a děj, tak i idea nebo záměr autora. Umělecká díla bez hlubších myšlenek nemají zpravidla dlouhého trvání a v dějinách brzy zapadnou. Naproti tomu díla, která se nějakým základním způsobem dotýkají podstaty života, většinou umělecky přežijí a je jedno, jestli jsou kritikou života nebo jeho oslavou. Jedním z velmi podstatných vlivů umění je prožitek krásy, který může mít až metafyzický charakter. Můžeme hovořit o vytržení, úžasu apod. Umělecký prožitek může mít i kathartickou (očistnou) hodnotu. Tato hodnota byla zvláště vyzdvihována u dramatu. Filosofii a literární nebo dramatické umění také sbližuje jazyk a řeč, kterými je dané dílo sdělováno.

Některá filozofická díla jsou zároveň díly literárními nebo básnickými (J. P. Sartre, A. Camus, F Nietzche atd.), na druhou stranu jsou jiná literární nebo dramatická díla zároveň vrcholným vyjádřením filozofického postoje nebo mravního dilematu (např. dramata Antigona od Sofokla nebo Čekání na Godota od Samuela Becketta). Existencialisté se domnívali, že mravní dilemata jsou věčná napříč historickými etapami, proto často uvedená díla znovu rozpracovávali. Příkladem může být právě Antigona, nově zpracovaná francouzským dramatikem J. Anoughem pod stejnojmenným názvem.

Vztah k umění je u jednotlivých autorů různý a nezřídka se v něm může obrážet i filozofova zkušenost s tímto tématem. Platon nebyl velkým zastáncem umění (vyjma hudby), neboť se domníval, že může člověka přivádět ke klamu. Do jisté míry se na tomto podílel i soud nad Sokratem, neboť část žalujících byli literáti. Aristoteles se staví k umění spíše pozitivně. Připouští, že umělecké dílo přináší a probouzí velmi kladné hodnoty, např. hrdinství, přátelství podobně. Podle Aristotela umění napodobuje přirozenost.

Erasmus Rotterdamský považuje metaforu a podobenství za vynikající prostředek bystření ducha. Goethe vidí v umění schopnost zachytit skutečnosti jinde nezachytitelné a nevyslovitelné. Připouští možnost, že umění vidí dále než věda, že témata ještě ve vědě neobjevená se mohou objevovat v umění. M. Heidegger zasvětil část své filozofie rozboru uměleckých děl J. W. Goetha a F. Höerderlina, ve kterých viděl pravdu jedinečného existenciálního bytí zhmotněnou v tvořivém díle. Umění spojuje složku materiální a duchovní. Na jedné straně je umělecké dílo určitou látkou a má jistou materiální povahu, na druhé straně více nebo méně představuje ztvárnění ideje svého tvůrce.

Filozofie a umění mají schopnost povznášet nad každodennost a svými prostředky rozvíjet specificky lidskou tvořivost. Umělecké zážitky nebo fáze inspirace mohou být tak silné, že se mohou podobat určitým mystickým nebo transcendentálním prožitkům. V umění může být tematizována nebo až personifikována filozofická myšlenka svobody, čestnosti, spravedlnosti nebo naopak i nečestnosti a nespravedlnosti, příkoří nebo i otroctví. Umělecké prostředky se podobně jako filozofie nevyhýbají prakticky žádné oblasti lidského života. Umění osciluje více nežli filozofie mezi krásou a ošklivostí. Tyto otázky prolínají estetikou, etikou i filozofií. Stejně tak je to otázka po angažovanosti umění, jeho pravdivosti a autentičnosti, která zasahuje zase oblast filozofie a ideologie.

Filozofie a čas

Problematika času přestavuje principiální problém filozofie i výchovy, který se dotýká dalších filozoficko-psychologických témat jako paměť, vývoj, opakovatelnost, cykličnost, identita, spěch, stres, sebeuvědomění, efektivita, prospěšnost, zahálka, nuda, filozofie života, vychovatelské povinnost, pocit smysluplného nebo naopak promarněného života atd. Kromě hodnoty pravdy, dobra a krásy, podstatného a nepodstatného je tu ještě hodnota trvalého a pomíjivého.

V běžném životě často konstatujeme, že čas můžeme získat nebo ztratit. Podívejme se tedy, jak se na tento problém dívá filozofie. Ale ještě před tím je třeba zmínit mytologii. Řekové si představovali, že kdysi existoval svět Titánů a že čas je princip, který požírá svoje děti. Věřili v to, že existuje nit života každého člověka, a také v to, že kdysi na počátku lidských dějin byl zlatý věk, kdy lidé dobrovolně ctili věrnost a právo. Od té doby došlo již k určitému zkažení světa. Představa, že svět se kazí stále více, jak se vzdaluje od svého počátku, byla poměrně rozšířená i u člověka středověkého, který předpokládal, že svět stárne a kazí se, jak se vzdaluje od Kristova narození.

Představa času tedy velice silně souvisí s kulturou a vzděláváním. Klíčovou otázkou je, jak a kde kultura vidí svůj vývoj a kam situuje ideální nebo žádoucí stav. Jestli do minulosti, současnosti nebo budoucnosti. Jestli má nějakou představu konce, nebo jestli žije ve víceméně neohraničeném prostoru. Carpe diem (urvi den) říkávali si Římané v době úpadku své říše. Vyjadřovali tím orientaci na dnešek. I dnes existuje hodně lovců příležitostí, kteří si říkají teď nebo nikdy. Další problém spočívá v adekvátnosti načasování, běžnými slovy řečeno přijít v pravý čas nebo dělat věci v pravý čas. Další otázkou je, kdo toto dokáže určit a jestli je to úkolem filozofie.

Jak se tedy jednotliví autoři dívají na problematiku času:

Aristoteles přepokládal, že čas je počítaný pohyb vzhledem k „před“ a „po“. Vymezuje ho tedy poměrně exaktně, zůstává však problém s vymezením současnosti. Toto pojetí se blíží fyzikálnímu nebo počítanému času.
Platon předpokládá, že kdysi existoval dokonalý svět idejí, ve kterém dlela duše a že se lze na tento svět rozvzpomenout.
Plotinos, jako představitel novoplatonské školy, se domnívá, že čas je duše v pohybu.
Kant se domnívá, že čas je nezbytnou představou, která není odvoditelná ze zkušenosti a tvoří nezbytnou součást našich náhledů a úsudků.
Jan Patočka předpokládá, že čas je určitá možnost zachycení nebo zadržení jsoucna.
Pro J. Locka je čas idea trvání, daná právě pohybem a střídáním a proudem myšlenek v naší mysli.
Newton rozlišil „relativní, zdánlivý a obecný čas“ běžného života od „absolutního času“ jako pevně dané a na obsahu nezávislé souřadnici vesmíru.
H. Bergson rozlišil čas na dva typy: jako měřitelnou veličinu, danou zvenčí a nezávisle na obsahu, a na druhé straně trváním, které chápe jako základní životní intuici, případně prožitkem plynutí, uplývání nebo stálosti, který je určován svým obsahem, tím, co se „v čase“ děje.
Levinas předpokládá, že čas je situace, kdy si uvědomujeme sami sebe atd.

Pojetí času je tedy u různých filozofů velmi různé. Pokusme se najít alespoň částečně některé styčné body. Většina lidí chápe čas jako něco, co lze odečíst na hodinkách. Přesto však všichni rozlišujeme mezi pohybem ručiček na hodinkách a větou, kdy nám někdo řekne, že nemá čas. Všichni lidé chápou rozdíl mezi větou „nemám čas“ a „nevím, kolik je hodin“. Tímto narážíme na problematiku subjektivního a objektivního času. Na jedné straně existuje čas měřený a měřitelný na hodinkách, na druhé straně subjektivní čas, kterého pociťujeme dostatek nebo nedostatek. Z dalšího hlediska můžeme mluvit např. o biologickém stárnutí organismu, které je do jisté míry individuální, ale nezávisí na našem vědomí. Říkáme- li, mám vymezený čas, míníme tím určité ohraničení z hlediska subjektivního, které však může být objektivně dáno.

V zásadě tedy můžeme rozdělit chápání času na:

Fyzikální a měřitelné, případně znázornitelné v určitém grafu. (např. pohyb nebo pád tělesa, objektivní stáří ad.)
Subjektivní vnímání času, kde rozhodující je subjektivní pocit (oscilující mezi nudou a časovou tísní).
Biologické, kdy rozhodující jsou např. procesy stárnutí (týká se individua, rozhodující jsou procesy, které ale nejsou subjektivní).
Chiliastické, kdy náš čas je velmi ovlivňován situací příchodu nebo očekáváním nějaké velké události, od které si slibujeme, ze změní náš život nebo existenci.
Existenciální, kdy jedinec je často chápán jako bytí k smrti. Lidská konečnost je ale zároveň jedním z největších hybatelů lidského konání, kdy mnoho věcí děláme proti nevyhnutelnému osudu smrti a chceme po sobě něco významného zanechat.

Kapitolu na pomezí filozofie a ezoteriky by mohly představovat zvláštní stavy vnímání času, např. extáze, plynutí (stavy flow), prolnutí minulosti a přítomnosti, předtuchy apod. Jedná se o subjektivní moment vnímání času, ale ne běžného typu.

Filosofický problém času

Pokud je čas počítaný pohyb vzhledem k „před“ a „po“, tak pohybem se zde rozumí buď pravidelné střídání, nebo pohyb z bodu A do bodu B. Kde je pohyb, tam však předpokládáme i prostor. Pohyb tvoří vlastně látkovou složku času, ale můžeme se ptát, jestli čas má ještě nějakou jsoucnost, nebo jestli by existoval, kdyby nebylo žádné lidské vnímání a žádný subjekt.

Zatímco materialisté zdůrazňují závislost času a prostoru, existencialisté poukazují na nutnost časujícího subjektu a závislost času a subjektu. Ani první víceméně objektivizující pohled není bez problémů. Nabízí se otázka, jestli může existovat prázdný čas podobně jako prázdný prostor. Jakési časové vakuum se zdá být absurdní. Stejně tak otázka nekonečně dlouhého času, jeho představa např. představa o věčnosti, kterou si někteří novoplatónští mystikové znázorňovali přesýpáním zrnek písku na břehu moře. Věda velmi často pracuje s časoprostorovým modelem času jako fyzikální veličinou. Někdy se hovoří o tom, že fyzikální čas je vlastně čas počítaný bez přítomnosti, zatímco filozofie operuje s časem jako kategorií ohraničující existenci a v určitém smyslu vymezující minulost, přítomnost a budoucnost. Případně trvalost, stálost versus proměnlivost a pomíjivost.

Čas a paměť

Jestliže je čas nějaký počítaný nebo vyjádřený pohyb, musí někdo nebo něco tento pohyb vnímat a registrovat. Aristoteles toto vnímání času připisuje právě paměti a duši. I subjektivně vnímaný čas je založen na tom, že si pamatujeme, co bylo, co trvá, a co se mění. Je to právě paměť, která vytváří souvislost času, minulosti a přítomnosti a dovoluje srovnávat. Vlastně nikdy se nám nepodaří zacítit dění ve vlastním okamžiku, vždy hodnotíme děj již nějakým způsobem uplynulý. Problematika paměti identity souvisí s historií, filozofií i psychologií. Mluvíme také o ztížené možnosti, ne-li nemožnosti hodnotit při ztrátě paměti, i o tom, že mnohé totalitní systémy usilovaly o zničení historické paměti právě kvůli možnosti srovnávání.

Čas jako apriorní kategorie

I. Kant se domníval, že vědomí času nemůže pocházet ze smyslů, ale je apriorní, že naopak každá zkušenost nebo poznání už představu času předpokládá. Do jisté míry se každá smyslová zkušenost odehrává v čase, a stejně je tomu i s logickými úsudky. Podle E. Husserla je vědomí vždy přítomné a jen v přítomnosti poznává a jedná, dokonce do jisté míry přítomnost určuje. Určení přítomnosti není bodové, protože vnímání trvá nějaký čas, můžeme mluvit o určitém zadržení nebo podržení jsoucna. Dále je zde přítomno předjímání obsahu, které vysvětluje překvapení subjektu, když se události začnou vyvíjet jiným směrem. Jen při očekávání je možné překvapení nebo údiv. Robot, který nic neočekává, nemůže být ani překvapen. Představu vnímání nikoliv jako úzkého bodového ohniska, ale jako rozlehlejšího časoprostoru rozvíjí i psycholog W. James, který používá termín „rozlehlá přítomnost“. Z pochopení přítomnosti pak vyrůstá i pochopení minulosti a budoucnosti. S procesem rozšiřování dětského vědomí dochází k vykročení z témat individuálního života a nastolování témat druhých lidí, světa a smrtelnosti. Člověk si začíná uvědomovat svůj čas a hodnotu života a také hodnotu dějin, případně představu časového a nadčasového.

Existenciální čas

Naše existence (zde bytí) se odehrává nejen v čase, ale sám čas je také v určitém smyslu tvořením času čili „časováním“ individuem samým. Časování, orientace v čase nebo časová osa nastává teprve tehdy, jestliže se více individuí potřebuje dohodnout. Teprve pak vzniká potřeba společného časového měřítka, oficiálního času tj. času zveřejněného. Tento čas je pak kvantifikovatelný a měřitelný i evidovatelný. Vychází z přítomnosti a prožitku existence a záležitosti minulosti i budoucnosti situuje právě vůči ní.

Čas v existenciálním pojetí nepředstavuje souřadnici, číslo, ale je to tkanivo života od narození k smrti. Člověk nežije v čase, nýbrž sám si svůj život do jité míry určuje - „časuje“. Každý člověk si uvědomuje, že jeho čas je omezený a jedná podle toho. Snaží se zpravidla čas svého života nějak naplnit nebo i prodloužit. Minulost a schopnost paměti mu připomíná situace nebo ho od nich odrazuje. Svědomí mu dává vědomí odpovědnosti za své činy tak, aby si mohl říci, že si může plně stát za svým životem. Do jisté míry je existencialistickým hrdinstvím bytí zde v čase, bez opory, tváří v tvář konečnosti a nicotě, s vědomím konečnosti ale i možností celistvosti.

Opakování a cykly

Odnepaměti se kultury snažily nějak čas rozdělit, vycházely často z opakujících se rytmů nebo cyklů, z bezprostřední zkušenosti našeho těla nebo přírody. Rytmus srdce nebo dechu ani nevnímáme. Začínáme ho vnímat teprve, když začíná být něco v nepořádku. Společně s pohybem a chůzí, rytmem kroků tvoří nejobvyklejší a nejsamozřejmější část naší existence. Tyto nepočítané pohyby mohou člověku připomínat, že čas plyne. Lidé rozlišovali své pohyby na rychlé nebo pomalé. Toto vše se začalo podílet na vnímání času a časovosti, určité prvky pohybu (tance) se staly možností k jinému vnímání času, extatickému jako součást určitých rituálů. Tato skutečnost potvrzuje mimo jiné psychologickou a biologickou souvislost času a pohybu. Původní kultury nevnímaly čas jako lineární plynutí, ale často cyklicky. Lze jen spekulovat o tom, do jaké míry se na tom podílely cykly organismu a do jaké míra cykly nebeských těles. Vzorem mohla být také každoroční obnova přírody, která byla nezřídka vzorem i pro lidskou společnost. Díky této inspiraci mohlo být i vnímání života a dějin cyklické. Společnost i svět bylo potřebí pravidelně obnovovat a vracet jim původní dobré vlastnosti.

Čas a otázka, jak je možný vývoj, případně, jak probíhá, byly vždy principiálními otázkami filozofie. Čas a jeho aspekty souvisejí s otázkami samotného smyslu existence, s tím, jestli je to právě smrtelnost, která nám vtiskuje touhu něco udělat v časovém ohraničení, případně po sobě něco zanechat. Tímto se časové otázky dostávají do samotné blízkosti existence a bytí, hmotného a spirituálního. Filozofie by svým způsobem mohla působit jako určitá hradba proti zmaření života. V tomto je velmi blízko existenciálně založené pedagogice, která se ptá po bytí ve světě, po tom, jaké je to být žákem a učitelem, jak existovat bez opory, případně jakou cenu za tyto záležitosti člověk platí.

Filozofie svobody a vlády

Myšlenky o svobodě jsou často spojeny nejen se svobodou individuální, ale i s myšlenkami o spravedlnosti, respektive spravedlivém uspořádání společnosti a úloze člověka v ní. I s tím, kdo by vlastně měl vládnout a v čím jménu. Co činí jeho vládu legitimní. To spojuje filozofii a politiku a později i sociologii. Politické bylo chápáno jako to, co se týká správy, řízení a vládnutí. V helénské tradici existovala představa, že člověk je tvor společenský (zoon politikon – Aristoteles). Tento charakter je dán do jisté míry od přirozenosti. Současně má však schopnost transcedence a pokud je svobodným občanem, není otrokem nikoho druhého. Je tedy svobodný ve svých rozhodnutích, může se však stát, že upadne do otroctví svých vášní nebo pudů i chamtivosti. Jeho život již nebude mít takový smysl jako dříve, protože opustil cestu ctnosti a začal sloužit vlastním vášním a libovůli, která ho může zavést až na hranici fatálního překročení mezí (hybris), která je nezřídka spojována se ztrátou měřítek i úsudku následkem přebytku moci a osobní ješitnosti. Jak přílišná askeze, tak přílišná zhýralost se jevila této kultuře jako nepatřičná a do jisté míry odporující řádu. Cílem dobré společnosti a vlády je blaho nebo štěstí jejich členů a také starost o jejich čestnost a moudrost, neboť jen ctnostní a moudří lidé mohou být doopravdy šťastni.

Ctnost a moudrost je současně tím, co předurčuje jejího nositele vykonávat politickou funkci. Na rozdíl od okolních kultur to není dědičný původ nebo majetkový status. Tento postoj byl v klasické řecké kultuře rozšířen, ale zvláště je akcentován v Platonově pojetí. Čím je člověk moudřejší a ctnostnější, tím má větší právo vládnout v polis. Moudrost a ctnost vyžaduje určité povahové předpoklady, ale získává se výchovou, učením, filozofováním a sebezdokonalováním. Proto je třeba, aby vládce prošel poměrně dlouhým studiem. Podle Platona by to měl být člověk se „zlatou duší“, který by byl schopen popatřit na samotné jsoucno a zároveň by již byl natolik kultivovaný a moudrý, že by se nenechal ovládat žádostivostmi a nežil jen pro zisk nebo materiální blahobyt. Výsledkem jsou tedy značné nároky na osobnost. Smysl těchto úvah spočívá v tom, že jen společnost řízená v podstatě ideálním vládcem může prosperovat a rozvíjet se. Filozofie a politika je chápána jako věc svobody (svobodného rozhodnutí), zatímco ekonomie (to co bylo společné, hospodářství) je spíše věcí nutnosti. Je nutné starat se o obživu a materiální záležitosti, rodinu, děti atd. Rozhodujeme se však podle více kritérií, jistě také podle toho, co je pro nás prospěšné. Politika ale není ve vleku ekonomie, zejména v případech cti, zájmu polis atd. Rozhodneme se např. i pro to, co je pro nás ekonomicky nevýhodné z důvodů uchování právě svobody nebo cti. Rozhodně zde neplatí povrchní ztotožňování, že kdo je bohatý a vlivný, je pravděpodobně zároveň dobrý nebo ctnostný. Žít pouze pro zisk se pokládalo za znak nižších vrstev. Lichva byla chápána jako vyloženě nežádoucí jev společnosti, protože umožňovala do jisté míry zisky bez práce a zásluh.

Platón se domníval, že v každé společnosti i době žijí v podstatě tři skupiny lidí, které mají od přirozenosti jiné touhy a potřeby a které se odlišují svou mentalitou.

První skupinu tvoří lidé, jejichž nejvlastnějším rysem je žádostivost (tzv. lidé se železnou duší). Chtějí především uspokojovat své tělesné touhy a potřeby, vlastnit majetek i mít rodinu. Jestliže jim to obec umožní, mohou být šťastni. Mohou být dobrými řemeslníky, tvořit bohatství obce. Pro vládu se nehodí, neboť své vlastní touhy a zájmy upřednostňují jak před dobrem obce, tak i před spravedlností. Mají tedy poměrně úzce vymezenou a egoisticky chápanou představu dobra. Nemusejí být nutně dobrými vojáky, protože se nemusí vyznačovat dobrou bojovou morálkou a statečností.

Druhou skupinu tvoří lidé, kteří dokážou polis bránit (tzv. lidé se stříbrnou duší). Jsou vedeni ideálem statečnosti, tělesné žádosti pro ně nejsou tak důležité jako vzrušení z boje, nebo ochota riskovat svůj život a získávat si slávu a uznání. Tyto věci jsou pro ně důležitější než majetek, bohatství, rodina nebo děti. Ke skutečné vládě se nehodí, protože jim chybí skutečné pochopení celistvosti a spravedlnosti.

Třetí skupinu tvoří lidé se zlatou duší, kteří nejlépe vládnou svým rozumem. Dokážou vládnout především sami sobě a nadevše milují moudrost a spravedlnost. K vládě se tedy hodí nejlépe. Mají-li se plně věnovat tomuto úkolu, neměli by mít podle Platóna majetek ani rodinu. Někdy je z tohoto aspektu Platon považován za předchůdce komunismu nebo totalitarismu, jakéhosi systému, kdy stát stojí vysoko nad jedincem a občanské nad lidským. Nejdříve je třeba stát se občanem, aby se dotyčný stal člověkem. Ideální vládcové jsou bez žen i bez dětí a společnost je se společnými ženami a společnými dětmi. Pravděpodobně jde o omyl. Platon chtěl jen vyřešit problém, jak dosáhnout toho, aby vládcové ve státě neupřednostňovali svůj prospěch před dobrem obce, nebo před obecným dobrem. Předpokládal, že jsou to především majetek a rodina, které vedou člověka ke sledování vlastního dobra na úkor dobra obecného. Platon je elitářem, předpokládá, že si nemůžeme být všichni rovni, a že tato nerovnost je založena na povahách lidí, nikoli pouze na sociálním statusu nebo urozenosti. Nepokládá demokracii za ideální formu vlády. Považuje ji za snadno ovlivnitelnou, protože lid lze snadno prostřednictvím demagogů přesvědčit téměř o čemkoli. Jen menšina lidí je schopna žít svobodně a její členové si mají být mezi sebou rovni. Je optimální, když vládne menšina a většina pro to vytváří podmínky. Platon předpokládá, že pro většinu je přirozené žít v určitém služebném nebo podřízeném vztahu. Ideální společnost je tady silně stratifikovaná.

Politické uspořádání společnosti není u většiny klasických autorů (Platona ani Aristotela nevyjímaje) prostředkem k nějakému jinému cíli, ale je samo nevyšším cílem. Jen v dobré společnosti se může dařit výchově, umění, kultuře a lidé mohou dosahovat štěstí. Proto je v zájmu všech usilovat o tento stav věcí, obecné dobro a individuální dobro zde úzce souvisí.

Východiska v pojetí svobody individuální a svobody občanské

Důležitý prvek svobody v klasickém období, který dodnes tvoří součást římského i evropského práva, je rovnost před zákonem. Řečtí občané (svobodní obyvatelé polis) neměli jiného pána než zákon. Nebyli podřízeni nebo poddaní faraóna či krále, nebo feudála. V tomto pociťovali svou odlišnost od perské nebo egyptské kultury. Měli i stejnou platnost hlasů ve shromáždění a při tvorbě zákonů.

Řekové měli povinnost věnovat se materiálním záležitostem, ale jen do té míry, aby mohli být svobodní. Člověk, který žije jen pro peníze a jejich hromadění, není svobodný člověk, ale je otrokem své chamtivosti. Skutečně svobodný člověk může svůj čas věnovat setkáváním a konverzaci o vznešených otázkách: politice, filozofii. Zde je prostor pro scholé (základ slova škola) – chvíle volna, které jsou naplněny ušlechtilým obsahem a tvoří vlastně intelektuální hostinu. Vzdělání a filozofie je tedy více než bohatství a být bohatý není žádnou nepsanou povinností.

Dalším aspektem svobody je aspekt psychologický. Nemít nad sebou pána, ale být sám sobě vlastním pánem. A současně poznávat sám sebe (poznej sebe sama - gnoti sauthon v Delfách). Člověk má ale různé žádostivosti a pokud se jimi nechává unášet, opanují ony jeho a stane se jejich otrokem. Na rozdíl od zvířete má ovšem člověk ještě rozum, kterým poznává, co je správné a co ne. Pokud dokáže rozum vládnout žádostivostem, člověk ovládá sám sebe a podřizuje se poznanému dobru. Svoboda není tedy bezbřehá, cesta ke svobodě nevede přes vášně a žádostivost, protože ony nemají dno a stále chtějí více a více. Je to paradox svobody, čím více toužíme po požitku, tím se nakonec více dostáváme do poroby. Tento koncept potom stále více rozvíjeli stoikové, křesťanští myslitelé, asketici. Má to i vychovatelské konsekvence, výchova vůle a sebeovládání. Vychovatelé poukazovali na to, že pokud se člověk nechává vláčet vášněmi, je vlastně otrokem hříchu. V novějším pojetí je jako výsledek výchovy vůle uváděna odolnost, sebekázeň a schopnost si odepřít určité věci. Stoikové zdůrazňovali nepodléhat intenzivním citům, nebo vášním, abychom pak nebyli zklamáni.

Tato představa svobody coby sebeovládání měla později velký vliv na křesťanské myslitele. Ti po vzoru Platóna a Aristotela argumentovali, že pokud si člověk ve svém životě nevolí to, co jeho svědomí nahlíží jako správné, nýbrž nechává se (s)vést svými vášněmi, je vlastně otrokem hříchu. Aby se člověk od hříchu osvobodil, aby se naučil kontrolovat a ovládat své vášně, musí se cvičit v ctnostech, musí se naučit upřednostňovat to, co svým rozumem a svědomím nahlíží jako správné. Jedině pak se stane plně svobodným.

Filozoficky to přináší otázky, kdo má mít svobodu a za jakých okolností. Respektive, jestli si svobodu zaslouží ten, který s ní neumí zacházet nebo ji vyloženě používá proti svobodným nebo proti životním a proti společenským cílům. Sociálně pedagogicky toto souvisí s problematikou asociálního nebo antisociálního jednání, sebepoškozování, klamu a sebeklamu. Na jedné straně bychom mohli postavit výrok vychovatele, který říká : „ Kdo si neumí vládnout sám, nechť je mu vládnuto“. Svoboda tu není kategorií od přirozenosti, ale kategorií zaslouženou, nebo i obdrženou. K tomuto můžeme přidat výrok: „Až dokážeš, že umíš se svobodou zacházet, tak ji budeš mít“. Existuje zde motiv prahového rituálu, společenského zrání nebo přechodu osobnosti z jednoho stadia do druhého. Pasování na rytíře, konec pážecího věku a začátek dospělosti atd. Na druhé straně existuje představa svobody jako vrozené kategorie, nikým nezcizitelné, nedotknutelné. „Člověk se rodí svobodný a všude je v okovech“, říká Rousseau. Důvody omezování svobody jsou častokrát jen lidskými opatřeními, která jdou proti přírodě a podstatě, která byla dobrá a kazí se v rukách lidí. Příroda podle Rousseaua nikoho nezotročuje, lidé ano. Příroda nutí bojovat o vlastní život, vyžaduje odolnost, ale to je věc jiná. Odtud je jen malý krok k myšlence, že společná vůle je ve své jednotě prakticky dokonalá. Že vládnutí ve společnosti je založeno nikoli na historické nebo božské legitimitě od věků do věků, ale že je záležitostí smlouvy mezi oběma aktéry. Svoboda vytváří souhru s hodnotou bezpečí. Nikdo by se nestal otrokem dobrovolně, ale většinou jen z donucení. Jsme ale schopni vzdát se části své svobody výměnou za ochranu, pohybujeme se tedy ne v kategorii svobody o sobě jako abstraktní kategorii, ale v kategorii svobody, která vytváří komplementární nebo nekomplementární páry s jinými hodnotami (např. svoboda-bezpečí).

Otázkou je, co se stane, jestliže budeme chtít svobodu zrušit nebo převést na kategorii jinou, např. pochopené nutnosti, která byla značně zprofanována a zneužita. Původně se jednalo o myšlenku, že čím více jedinec o věci ví a zná zákonitosti a má zkušenost, tím je vlastně svobodnější. Člověk, který experimentuje způsobem pokus – omyl, příliš svobodný pravděpodobně není. Proti tomuto pojetí stojí anarcholiberálové nebo někteří postmodernisté, kteří tvrdí, že vlastně experimentování se svobodou nebo dokonce experimentování se životem a identitou je jedním z nejdobrodružnějších témat svobody samotné. Svobodě se nemají klást žádné překážky, protože vyžaduje jen svůj prostor blíže neurčený, ve kterém se pak realizuje podle svého. Svoboda podobně jako pravda je kategorií, kterou si těžko někdo bude moci přisvojit, ale bude se používat v poměrně různorodých a často vzájemně odlišných kontextech Svoboda může být hodnotou cílovou nebo hodnotou prostředečnou, svoboda jako prostředek k něčemu dalšímu, jako nutná podmínka něčeho dalšího nebo svoboda sama o sobě. Všeobecně se také rozlišuje:

Svoboda k něčemu, kdy konáme z vlastní vůle prosti jakéhokoliv nátlaku.
Svoboda od něčeho, kdy konáme, abychom se něčemu vyhnuli.
Svoboda je hodnotou samou o sobě, je podmínkou dalších hodnot (liberálové často tvrdí, že vlastně jedinou podstatnou hodnotou je právě svoboda).
Svoboda nemá smysl sama o sobě, ale vždy v souvislosti s tím, čím je naplněna. Podobně jako kategorie života. U některých autorů se přikládá životu samotnému nejvyšší hodnota, jiní předpokládají, že hodnota života se odvíjí podle toho, čím je individuální osobností naplněn.
Svoboda jako taková v čisté formě vlastně neexistuje, ale existuje v situacích, kdy existuje více nebo méně svobody rozhodován. Na jedné straně existují naprosto svobodné ničím nedeterminované situace a na straně druhé bezvýchodné situace. Tyto krajní polohy jsou však do jisté míry hypotetické. Toto tematizování zakládá možnost mravních dilemat.
Svoboda neexistuje samostatně, ale vytváří komplementární páry s jinými hodnotami, např. bezpečím, odpovědností atd. Tato koexistence je buď konfliktní nebo bezkonfliktní.
Rozhodující je pocit ze svobody, svoboda jako pociťovaná kategorie. Jde o širokou škálu pocitů od pozitivních až k negativním, od opojení svobodou přes závrať až k nevolnosti.

Otázkou je, co se stane, jestliže se budeme ke svobodě jako takové stavět rezervovaně. Důvody tohoto postoje mohou být různé. Může tu být povědomí, že každá svoboda bude automaticky v průběhu času zneužita, že lidská povaha je do jisté míry špatná a je potřebí, aby byla ve striktních mezích regulována. Že vlastně není dobré dávat možnost volby, protože si lidé vlastním vědomím spíše vyberou to špatné. Jen to, co není z člověka a jeho volby, je vlastně ideálně dobré. Případně jen božské může být dobré, nebo je to pocit závrati nebo až nevolnosti ze svobody, kdy nejsme schopni se rozhodnout mezi tolika možnostmi. Není bez povšimnutí ani snaha svobodu ohraničit nebo restringovat. Svoboda v hranicích rozumu, víry nebo svoboda v hranicích určitého názoru. Za závazný komplementární faktor pro svobodu bychom měli brát svědomí, které vytváří vnitřní reciprocitu a odpovědnost, která vytváří reciprocitu vnější. Jestliže se svobodu budeme snažit eliminovat jako takovou, zpravidla nám tato kategorie nezmizí a bude delegována z jedince na někoho nebo na něco. Lidé nebudou mít možnost rozhodování a tuto roli převezme vládce nebo politický systém. Svoboda tedy nevymizí, ale zpravidla změní instanci nebo nositele. K zvláštním otázkám patří, zda lze nařídit svobodu, nebo do jaké míry je svoboda kategorií čistě objektivní nebo čistě subjektivní. Do jisté míry je objektivní kategorií jako možnost daná vnějšími okolnosti (co mohu, případně nemohu), strukturami a vztahy dovolujícími nebo omezujícími individuum. Můžeme se ptát, co se omezuje a ve jménu čeho se toto dělá. Dále vstupuje do hry sféra chtění. Dualita toho co, chceme a na druhé straně toho, co můžeme, nebo si uvědomujeme, že můžeme. V současnosti často jednáme nebo myslíme ve dvou extrémech. Buď je vše jen uměním možného (ale, kdo dělá ono možné?), nebo si představujeme, že dokážeme cokoliv, stačí jen uvěřit. Představujeme si, že když budeme mít představu úspěchu onen úspěch se dostaví. Tímto se dostáváme ke svobodě jako subjektivní kategorii, kterou tvoří převážně pocit svobody. To, kdy se cítím svobodný, je u každého člověka individuální a závisí to na předchozí zkušenosti. Konečně jsem svobodný, řekne někdo, kdo opustil mříže vězení nebo někdo, kdo se oprostil od trýznivého vztahu. Tady hraje úlohu kontrast mezi před a po (časový faktor). Můžeme si položit otázku, do jaké míry pocit svobody závisí na objektivních okolnostech. Byly a jsou situace, kdy se lidé mohli cítit svobodně i za okupace nebo v koncentračním táboře. Šlo o jejich vnitřní svobodu, je třeba však mít na paměti, extrémní podmínky haldu, žízně, stresu, bolesti, které mohou ničit možnosti vnímání, soudnosti, usuzování jako takové.

Situace svobody nebo nesvobody, volby mezi nimi, případně nemožnost volby a svár mezi zákony společnosti a vnitřním svědomím považují existencialisté za nadčasové a opakující se situace života, které jsou vždy podobné, jen v jiných historických kulisách řešené (proto např. J. Anough: aktualizoval hru Antigona aj. ).

Otázky svobody, potažmo, svobody vůle, byly vždy velmi důležitou součástí profesionality vychovatele a nikdy se o těchto záležitostech nemluvilo úplně bez emocí nebo i dalších individuálních nebo skupinových pohnutek. Svoboda byla programem, svoboda byla pochopenou nutností, záleželo hodně na směru individuálního zaměření jednotlivých zastánců nebo i odpůrců. Otázka svobody z hlediska filozofie výchovy je přítomna v tom, do jaké míry je z hlediska vědeckého, psychologického, náboženského opodstatněné dávat nebo nedávat dítěti svobodnou vůli a kdy, případně proč. Proč v současnosti již nikdo nechce být vychováván? Jakou komplementární hodnotu svobodě přiřadíme. Bude to odpovědnost nebo bezpečí nebo něco úplně jiného? Mohu s tím vším, co mi dala škola, nakládat zcela podle svého? Nechat jedince svobodně se rozhodovat, ale teprve poté, co prokáže, že s tím umí zacházet? Podobně jako v jiných emocionálně vypjatých oblastech lze najít tendence paušálně cosi odmítnout. Například odmítnout výchovu jako takovou, nebo svobodu, která by mohla vést k něčemu nekalému, nebo je nekriticky přijmout, aniž bychom se někdy ptali, jaká výchova nebo jaká svoboda. Mnoho stanovisek je podmíněno individuálními zkušenostmi se svobodou a nesvobodou, protože není člověka, který by byl v tomto nepopsaná deska. Metou vychovatelovou je pravá rovnováha mezi zákazem a svobodou, která není podbarvena individuálními vrtochy a dotyčný ví, proč tak činí. Současně velmi aktuální je otázka, jestli dát ochutnat zakázané ovoce, jestli tím jedinci neublížím. Jestli riziko zkušenosti nebude větší, než snaha nenechat situaci vůbec proběhnout. Současné pojetí svobody je poměrně blízké pojetí nechat dostatečný otevřený prostor, který si jedinec sám naplní. Riziko zneužití svobody však vychovatelé vidí velmi často. Předčasné selhání jedinců a životů je pak dobrou zbraní těch, kteří by vlastně svobodu nejraději eliminovali.

Co to je spravedlivá společnost aneb kdo má právo vládnout

Spravedlivý systém je ten, v němž spravedlivý člověk není odsouzen k smrti. Taková myšlenka bleskla hlavou Platonovi, který velice nelibě nesl smrt svého učitele Sokrata. Fenomén soudu tím vstupuje do dějin, proto žádný pozdější soud nepřekoná jeho věhlas. Tyto události poznamenaly nejen Platonův vztah k demokracii ale i k literatuře, básnictví. Demokracie odsoudila spravedlivého moudrého člověka, nemůže to tedy být dobrý systém. Je to pravděpodobně libovůle nevzdělané, omezené a vrtkavé většiny. Zdroje Platonova autoritářství je třeba hledat pravděpodobně v jeho individuální zkušenosti. Proto hledal protiváhu, kterou nalezl ve vládě elit – strážců moudrosti. Na jiném místě a v jiné době říká francouzský autor F. Basitiat : „Žádné okrádání skrze zákony, stát, který jedná takto, nemůže představovat právní nebo spravedlivý systém“. „Stát je organizovaným násilím vládnoucí třídy nad ovládanou“, říká K. Marx. Ale všechny tyto výroky nevysvětlují, kdo vlastně má nebo může vládnout.

Tuto otázku řeší dohromady filozofie, politologie a psychologie a sociologie.

Nabízí se tyto možnosti:

Vládne tradice (zvykové právo, nepsané zákony, dědičné elity). Legitimitu dává čas a původ, samozřejmost od věků do věků.
Vládne dohoda nebo konsensus, momentální nebo dlouhodobější dohoda ve společnosti, znamená to apely na účelovou dočasnou, ale i nutnou rovnováhu sil. V dlouhodobějším horizontu to znamená apel na zdravý rozum, respekt i toleranci, legitimita je procesuální. Do jisté míry toto představuje vláda většiny.
Vládne „ten nejsilnější“ – k této variantě by se přiklonili voluntaristé, sofisté. Legitimitu mu dodává to, jak dokázal potřít své nepřátele.
Nemá vládnout nikdo, jen Bůh. V praxi si však i theokraté uvědomují, že rozhodují konkrétní lidé, legitimitu dává božský hlas, který theokraté tlumočí. Nechávají ho ze sebe mluvit, vytvářejí dojem, že oni sami nemluví, ale něco nebo někdo významnější z nich mluví.
Nemá vládnut nikdo, každý nechť vládne sobě. Je třeba vytvořit dokonalou společnost naprosto nehierarchizovanou bez šéfů, pánů i otroků.
Vládnou ti, kteří dokáží předvídat budoucnost a vyhnou se tak společně se svým lidem tragickým nadcházejícím katastrofám. Vláda nejen Proroků, ale i prognostiků, nebo chiliastů, kteří odvozují svou legitimitu od rozpoznání jistého budoucího vývoje.
Vládnout má skupina nejrozumnějších, strážců vědění, vlastně rozum sám v zastoupení. Správným použitím rozumu je nutno nahlédnout principy spravedlnosti a ctnosti, jež se pak stanou principem a normou života ideálního státu. Není to vlastně vláda osob. Pravý filosof přece ví, co ještě neví a má vědění o nevědění. Je to spíše než vláda lidí vláda principů (např. principu spravedlnosti, uměřenosti, rozumnosti, které musejí jako jejich reprezentanti respektovat). Vládce rozhodně nestojí nad zákony nebo mimo ně.

Tuto variantu právě Platon nebo Sokrates zastávají, i když každý trochu jiným způsobem. Z vlády však musíme vyloučit všechny, kteří se jen jako moudří tváří nebo jim o skutečnou moudrost nejde a mají jiné nekalé cíle. A tak mají zákaz vstupu sofisté, demagogové, prospěcháři a lidé na filozofii nenadaní, intelektuálně líní nebo nekale usuzující. Povolání nebo sociální status by neměl být překážkou, rozhoduje schopnost a nikoli původ.

Problematika legitimity je často skrytým, ale velmi intenzivním problémem filozofie, politiky a edukace. Otázky se točí nikoli pouze okolo smyslu výchovy, ale nezřídka také kolem její oprávněnosti. Samo slovo guvernantka v minulosti používané, jako by ji navozovalo. L.N. Tolstoj se domnívá, že by dospělí neměli vládnou dětem a tím intenzivně atakuje herbartovský i jakýkoliv velmi autoritativní systém. Ruku v ruce s legitimitou jde také otázka poměrnosti a reciprocity. Do jaké míry můžeme ovlivňovat děti a do jaké míry ony nás ? Co nám dává právo k výchově, jestli vodítka k dobru, přesvědčení o nutnosti vštípení zásad, na které si děti nemohou přijít samy, smysl pro povinnost, odpovědnost za stav společnosti, nebo určitá zkušenost daná věkem, nebo snad dokonce sama snaha o přežití ?

Výchova a vzdělání byla, jest a bude záležitostí politickou, tak lze interpretovat řadu vzdělávacích reforem včetně reformy Marie Terezie. Protože výchova a vzdělání mají univerzální charakter, zasahují do sféry decizní i do sféry soukromé. Filozofie si klade otázku, do jaké míry má být výchova záležitostí státu nebo obce nebo naopak čistě záležitostí jednotlivce. Kdo nebo co má právo určovat výchovné cíle a snahy a ve jménu čeho. Výchova a vzdělávání se tak stává v neposlední řadě i mocenskou záležitostí. Výchova je v některých konceptech kritické pedagogiky nebo černé pedagogiky vnímána jako určitý prvek panování dospělých nad dětmi. V mírnější formě má podobu určité smlouvy mezi generacemi, nebo transferu názoru, kdy učíme děti vnímat svět našima očima. S tím souvisí požadavek konformity nebo poslušnosti, který je podporován možností budoucího získání míst v hierarchii. Ideologie je s mocí nebo kontrolou úzce provázána. Filozofie si však klade otázky, co je ještě výchovou a co již výchovou nazvat nelze. Jestli je skutečně politická sféra tou sférou, která je schopná pohnout událostmi nebo jestli je oprávněné hledat jistotu v ideologii náhradou za ztracený smysl.

Etika profese a aplikovaná etika

Etika pedagogické profese, podobně jako jiné profesní etiky je vlastně určitou kapitolou praktické filozofie, která nezkoumá ani tak teoretické základy etiky, ale je zaměřena na zkoumání morálního jednání a chování v praxi. Mezi jednotlivými autory existují názorové rozdíly, do jaké míry je nutné zakládat specifické profesní etiky (např. lékařskou, právní, sociální ale i generově rozdělené - např. feministická etika atd.) a do jaké míry je možno vše nechat na obecné etice a soustředit se na záležitosti týkající se všech lidí a mravního chování obecně. Půjdeme-li cestou neustálé specializace etik, vystavujeme se riziku ztráty společného světa a vzniku systémů, které budou vytvářet zvláštní pravidla platná pouze pro ně samé. Na druhou stranu je jasné, že obecná etika již nestačí na speciální situace, které vznikají specificky v určitých profesích. Zatímco etika si obecně klade otázky, co je správné a spravedlivé, co je obecné dobro nebo obecné blaho, aplikovaná etika řeší, co je nejvhodnější a nejoptimálnější udělat v dané situaci. Tímto aplikovaná etika rozkrývá otázky a mravní dilemata týkající se morálních aspektů jednotlivých profesí a oborů např. medicíny, marketingu, učitelství, ekologie, politiky, vědy a techniky. Výrazným impulzem pro konstituování aplikované etiky jako vědy se staly události spojené s druhou světovou válkou, kdy bylo nutné reagovat na aktuální morální problémy, případně dopady válečných hrůz. Později se ukázaly jako aktuální i další problémy poválečných katastrof a další aktuální problémy např. životní prostředí, eutanázie, interrupce, totalitní systémy, zneužití vědeckých objevů atd. Později začala aplikovaná etika pronikat i do škol a na univerzity částečně pod vlivem eticky orientovaných organizací nebo sdružení bojujících za konkrétní práva skupin i jako součást profesních kodexů stavovských nebo profesních organizací stojících původně mimo akademickou půdu.

Etika pedagogické profese řešila v minulosti především povinnosti pedagogů a jejich poslání, případně činností, které by se neslučovaly s touto profesí, nebo které by ji dehonestovaly. V minulosti byl tím pádem hodně sledován i osobní život pedagoga a jeho naprostá bezúhonnost. Představa, co je prohřešek proti profesní etice se při tom v čase proměňovala. Tělesný trest nebo zesměšnění žáka nepředstavoval v minulosti tak výrazný profesní prohřešek jako je tomu dnes. Dokonce byl pedagogy do jisté míry tolerován. Na druhé straně byly větší nároky na loajalitu vůči politickému zřízení, větší nároky na dochvilnost nebo osobní mravní příklad. Toto je však spíše zvykový nebo legislativní pohled. Podle etiků formujících mravní maximy by to byly prohřešky proti etice, neboť je nebylo možno aplikovat ani v běžném životě bez určitého porušení dobrých mravů a mohlo jít o duši zraňující přístupy. K poměrně časově nezávislým faktorům patří poslání (tj. představa, že učitelská a vychovatelská profese se nedá vyjádřit pouze nějakým pracovním výkazem, ale je v ní finančně nevyjádřitelná vznešenější složka), dále pedagogická taktnost (vědět, co je vhodné a co ne). Profese pedagogů tak zůstává sevřena mezi povinností naučit a potrestat špatnost a mezi porozuměním a vlídností, citlivým přístupem.

K hlavním etickým dilematům pedagogické profese tedy patří schopnost skloubení přísnosti a náročnosti s pozitivním vztahem k dětem a k profesi samé. Odborná literatura je často plná představ, jaký by pedagog měl být, méně je už zkoumáno to, jak reagují učitelé a vychovatelé v konkrétních eticky orientovaných situacích. Historicky jsou pedagogové viděni jako ti, kteří jdou příkladem, jsou sami příkladem mravného života, jsou zároveň laskaví i nároční a nezanevřeli na svou práci. Dále jsou kolegiální a zároveň dokáží v nejoptimálnějším poměru vyvážit svobodu s odpovědností, empatií a efektivitou. V moderním konceptu by měl být pedagog kulturně a etnicky tolerantní, měl by být tvořivý, snad i zábavný a vše podávat přívětivou formou. Pedagogové současnosti nejsou již tak pod tíhou určitého světového názoru, etických problémů však nemají méně. Jde především o konfrontaci s vyšší agresivitou žáků a s jejich představami o sebeprosazení. Dále jde o problematiku spravedlivého hodnocení u handicapovaných, o otázku nutnosti přizpůsobit se určitému subkulturnímu prostředí třeba i jazykovým kódem, o otázky propadání nebo nepropadání žáků, o otázky respektu ke kulturním zvláštnostem a toleranci k etickým zvláštnostem jednotlivých kultur, respektive o otázku, co by po etické stránce škola měnit měla a co by měla nechávat na individuálním rozhodnutí. I přes významný časový posun je škola stále chápána víceméně jako místo, které by mělo být lepší, etičtější než pozdější reálný život.

Naposledy změněno: sobota, 18. ledna 2020, 15.26