Alexandrie u Egypta

Alexandrie jako kulturní centrum východního Středomoří

Navzdory vzájemné provázanosti jednotlivých kulturních geografických center, který vyplývala z povahy křesťanství jako misijního náboženství a z vysoké mobility putujících apoštolů, evangelistů a proroků, měla každá oblast svou specifickou atmosféru a specifický kontext, v němž se místní křesťanství vyvíjelo. Vzpomeňme na Malou Asii, kterou kromě přítomnosti pavlovského prvku formovala silná janovská tradice, jež se zvláštním způsobem promítla ve Zjevení Janově, u Papia z Hierapole a u montanistů, nebo na Řím odvolávající se na apoštoly Petra a Pavla a mající kouzlo metropole říše přitahující výjimečné osobnosti odevšad (Egypťan Valentinos, Ponťan Markión, Syřané Justin a Tatianos).

Alexandrie ležela v římské provincii Eegyptus a byla nejvýznamnějším centrem vzdělanosti této doby. Bylo to řecké město založené Alexandrem Velikým roku 332 a vybudované jeho nástupci Ptolemaiem I Sótérem a Ptolemaiem II Filadelfem. Obyvatelstvo tvořili Řekové, Židé a Egypťané, později také Římané. Město bylo od r. 319 před Kristem, kdy sem Ptolemaios I. Sótér přestěhoval své sídlo, správním centrem celého Egypta, avšak řecky hovořící obyvatelé Alexandrie mluvili o svém městě jako o "Alexandrii u Egypta". Egypťané naopak prý nepokládali Alexandrii za egyptské město. Ve městě byla početná židovská populace, protože Ptolemaiovci ve 3. stol. spravovali i Palestinu a Judsko, takže Alexandrie byla pro Židy z hlediska státní správy hlavním městem. V této době zde také došlo k překladu Tóry do řečtiny, na který pak navazovalo překládání dalších knih a židovských Písem. Dle Filóna představovali Židé v 1. stol. po Kr. populační většinu ve dvou z pěti městských čtvrtí. Začátkem 2. stol. židovská populace rapidně klesla v důsledku sankcí za židovské bouře proti Římanům za císařů Traiana a Hadriana (115–117 a 135).

V Alexandrii bylo několik významných kulturních institucí. Byla zde neveřejná knihovna Múseia ve čtvrti Brúcheion, založená prvními Ptolemaiovci, která shromažďovala originály všech znáných a dostupných spisů a jejíž státem placení učenci pracovali na jejich katalogizaci, popisování, kritickém vydávání a komentování. Učenci Múseia působili příležitostnými přednáškami i navenek a díky státní praxi opatřování a opisování knih se mohl v Alexandrii snadno opis kterékoli knihy dostat i do soukromých knihoven bohatých obyvatel. Múseion bylo zničeno až koncem 3. stol. po Kr., když císař Aurelianus potlačoval vzpouru královny Zenobie z Palmýry (i když Plútarchos mluví o zničení při dobývání Alexandrie Caesarem).

Ve čtvrti Rakótis s převahou egyptského etnika byla veřejná knihovna obsahující kolem 90 tisíc svitků, která byla součástí pohanského chrámu boha Sarapida, jehož kult zavedl Ptolemaios I. Sótér. Knihovna v Sarapeiu byla zničena koncem 4. stol., když křesťanský biskup Theofilos, strýc Cyrila Alexandrijského, podnítil křesťanskou lúzu ke zničení Sarapeia. Kromě toho založil Octavianus Augustus bilingvní řecko-latinskou knihovnu v Caesarieu, aby kulturně oslabil zvuk knihoven v Sarapeiu a Múseiu, které byly symbolem řecké kulturní dominance ve středomořské civilizaci.

Charakter křesťanství v Alexandrii

Víme, že v tomto prostředí žila řecky vzdělaná židovská komunita, která stojí za vznikem řeckého překladu Písma (Septuaginty) a z níž se nám dochovaly spisy filozofa a exegety Filóna Alexandrijského. O alexandrijském křesťanství však v první stovce let jeho existence nevíme téměř nic. Jediná zpráva, která umožňuje usuzovat na křesťanství v Alexandrii, je ve Skutcích apoštolů (18,24–25): do Efesu přišel alexandrijský Žid jménem Apollós, muž výmluvný a znalý Písma, který přesně učil o Ježíši, ale znal jen Janův křest. O Apollóovi píše i apoštol Pavel, takže se jedná nepochybně o historickou postavu křesťanského misionáře působícího kolem roku 50. Je tedy možné, že už ve 40–50. letech prvního století bylo v Alexandrii mezi velmi vzdělanými členy místní židovské komunity přítomné autonomní a svérázné křesťanství, které bylo schopné vlastní misie a bylo určitě nezávislé na Pavlově misii.

O Apollóovi nevíme nic kromě toho, že byl vzdělaný v řecké i židovské literatuře. Podobně omezené jsou naše znalosti o celé alexandrijské církvi až do poslední čtvrtiny 2. stol. Známe jména několika osob, které tam působily jako křesťanští učitelé, ale velmi málo víme o jejich názorech a učení. Od Eusebia a Klementa Alexandrijského víme o učiteli jménem Pantainos, který měl v Alexandrii křesťanskou školu kolem roku 180 a za jehož žáka se pokládal Klement. Ze zmínek o něm se zdá, že byl exegetou, který vykládal Písmo z perspektivy řecké filozofie. Charakteristickým rysem této starší a nedochované alexandrijské teologické tradice bylo zřejmě propojování studia Písma a řecké filozofie, a šla tedy ve stopách židovského filozofa a exegety Filóna Alexandrijského. Silný vliv měly v Alexandrii od začátku 2. stol. také různé křesťanské školy, které představovaly gnostickou verzi křesťanství. Známí jsou zakladatelé gnostických škol Basileidés, který v Alexandrii učil, Valentinos, který se tam vzdělával, nebo Markiónův žák Apellés, který pod vlivem alexandrijských gnostiků obohatil učení svého učitele o gnostické prvky a opustil markionitskou církev (srov. Rudolph, s. 306–324).