6. Obranné mechanismy – stručná charakteristika a příklady z kontextu supervize

Obranné mechanismy nebo také někdy „obrany“ jsou zobecněné a pro různé lidi něčím typické způsoby vyrovnávání se s tím, co by mohlo ohrozit jistou psychickou rovnováhu. V době svého vzniku a upevnění jsou obvykle tím nejlepším, co pro sebe může člověk „udělat“. Slouží našemu já, fungují převážně nevědomě a chrání nás před nepřiměřeně silnými nebo jinak nepřijatelnými pocity a podněty. Pracují však za cenu jistého omezení jiných duševních funkcí či procesů.

Obranné mechanismy operují částečně nevědomě – „úspěch“ mnohých z nich je na nevědomém fungování dokonce postaven. Při neurotickém zpracování se pak některé obrany stávají spíš překážkou – znemožňují vědomé zpracování nějakého pocitu nebo vnitřního konfliktu. Základním způsobem o nich poprvé psala především Anna Freudová (1936). Od té doby vzniklo mnoho dalších třídění a definic obranných mechanismů a pojem obrana nabyl v důsledku vzniku mnoha dalších psychoterapeutických směrů i další významy. Přehledné třídění a definici nabízí ve své knize například Mentzos (2000), kde je uspořádal podle Vaillanta do třech kategorií – obranné mechanismy psychotické, nezralé a psychoneurotické. Podíváme se na některé z nich, které by mohli představovat inspiraci pro supervizní práci i mimo oblasti psychoanalýzy a psychodynamické psychoterapie.

Projekce

Projekce – další z pojmů, který za svou existenci nasbíral nesčetně významů, někdy značně vzdálených od původního. Nelze si usurpovat právo na ten správný, ale držme se alespoň užšího pojetí. Tento psychický jev si můžeme představit takto: do částečně neznámého člověka si můžeme „promítat“ (projikovat) vlastnosti, motivy, pocity, postoje atd., které nemá. Dochází k jistému zkreslení ve vnímání, které ovlivňuje náš vztah k dotyčnému. A odkud se tyto projikované předpoklady berou? Jejich zdrojem může být naše zkušenost s někým podobným, či někým pro nás důležitým. Stejně tak může jít ale o naše vlastní rysy, které dotyčnému připisujeme anebo předpokládáme, že je má ve větší míře, než ve skutečnosti. Jde převážně o jev nevědomý – k tomuto zkreslení nedochází vědomě či dokonce plánovitě. Někdy si ho dodatečně uvědomíme, jindy v něm setrváme dlouhodobě.

Dobrým příkladem může být žárlivost. Muž, který je plný touhy po jiných ženách než po té své, může být přesvědčen, že jeho partnerka jej podvádí. Své vlastní (někdy neuvědomované) přání tak vidí u ní a každý její nevinný projev či kontakt s jiným mužem interpretuje v tomto duchu.

Jiný příklad lze najít v tom, čemu někdy říkáme „problém s autoritou“ – někteří lidé ve vztahu s člověkem jim nadřízeným mohou očekávat například hyperkritický nebo povýšený postoj. Jde třeba důsledky jejich zážitků s rodiči nebo vlastní potlačované přání využít moci a ovládat druhé. Výsledkem je pak to, že nevědomě očekávají, že autorita (nadřízený, učitel atd.) má podobné motivy a postoje. Jejich již dopředu obranný či útočný postoj pak přispívá k rozvoji bludného kruhu konfliktního vztahu, který pak jen potvrzuje jejich zkreslené vnímání.

Projekce patří mezi obranné mechanismy – má tedy chránit dotyčného před ještě horší potíží. Toto pojetí vychází z předpokladu, že k vytěsnění určitého motivu, potřeby, pocitu či myšlenky dochází z důvodu, který v dané době a za určitých okolností měl vést k jeho sebezáchově. Potlačení agresivním impulsů u dítěte mu v v jistém období umožnilo třeba nevystavit se hněvu otce, nebo si neuvědomit svou nenávist a tím si jeho obraz v srdci neponičit. Vytěsněné (zapomenuté, potlačené) pocity pak ale může dotyčný očekávat od jiných lidí – podsouvá jim je a vymezuje se proti nim.

Živnou půdou pro projekci je situace, v níž je druhý člověk v jisté roli, ale mnoho o něm nevíme. Otevírá se pak prostor pro předpoklady, tušení, dojmy a fantazie. Tak jako jiné role je i role supervizora výborným prostorem projikované obsahy mysli supervidovaných. Nemusí jít vždy o problematický jev. Idealizace může být, zvláště zpočátku, užitečnou fází spolupráce, ve které se rodí silná důvěra a bezpečí. Ožívají polozapomenuté pocity bezpečí spojené s rodičovskými postavami. Supervizor se tak stává plátnem, na němž může supervidovaný sledovat drama svých dosavadních vztahů a znovuprožívat je. Na rozdíl od psychoterapeutického procesu ale není úkolem supervizora tento proces opatrně interpretovat a zvědomovat. Ač si ho je třeba vědom, měl by ho dokázat unést, ošetřit ty prvky, které mohou kolegovi komplikovat jeho učení v supervizi. Součástí toho je i to, že supervizor je ve svých postojích víc transparentní, nezůstává jen „projekčním plátnem“. Nechává se objevovat jako reálný člověk.

Tým nízkoprahového zařízení se na supervizi opakovaně zabývá tím, že návštěvníci centra jejich práci a služby neberou jako hodnotné, jsou místo toho kritičtí, vyčítají jim, že se o ně opravdu nezajímají a nemají je rádi. Ač se zčásti jedná o reálné rysy této klientely, zdá se, že tento dojem v současné době velice zesílil a činí práci velmi obtížnou. V další práci se ale ukazuje, že celé toto vnímání zesilují dočasně plně neuvědomované pocity týmu ve vztahu k vedení organizace. Zde se opravdu dělo to, že jejich práce byla podceňována, nebyl o ni zájem, dostávalo se jim kritiky. Když se podařilo v dalším dialogu v organizaci některé z těchto vzájemných nespokojeností vyjasnit a změnit, obraz klientely se až zázračně změnil.

Identifikace s agresorem

Tento zvláštní případ identifikace je znám například u týraných dětí. Člověk, který je předmětem neadekvátně agresivního chování, se z různých důvodů brání tím, že se ztotožní s motivy, které k tomu vedou. Celá situace se tak stává přijatelnější, v roli oprávněně týraného nebo trestaného není ani možné cítit křivdu, která se mu děje.

Přenesení

O přenesení mluvíme, když člověk zaměří nějaký silný a obvykle negativní cit (afekt) vůči někomu jinému, než tomu kterému by přirozeně náležel. Typický je příklad, když například muž ztropí zlostnou scénu doma poté, co byl nucen vydržet ponižující jednání ze strany nadřízeného, kterého si však zároveň natolik vážil, že se nehájil. K přesunutí může dojít třeba takto, kde jde o to, že si vzhledem ke skutečnému respektu k druhému muž ani neuvědomí, že šlo o ponižující chování. Jindy může být motivem prostý strach, kvůli kterému se pak zlost projeví na místě, kde je možné její vyjádření.

V supervizní situaci můžeme tuto obranu ilustrovat příkladem, ve kterém supervizor přesune svou agresivitu nebo třeba sebevědomé a direktivní jednání na situaci se supervidovaným. Může přitom jít například o direktivní až agresivní jednání, které původně patřilo do jeho osobního života (jednání s manželkou či dětmi). V původním kontextu pro něj však nebylo možné, proto se bez jeho vědomí uplatnilo jinde.

Zvláštním případem přenesení je obrácení proti sobě. Zde člověk obrací zlost vůči sobě místo toho, aby ji prožil a projevil vůči druhým. Může se to mimo jiné projevit například jako sebepoškozování, sebeobviňování apod.

Racionalizace

Jedná se vysvětlení určitého chování motivy, ve kterých převažují rozumově podložené motivy, které navíc nemusí být správné. Ziskem z takové obrany je to, že dotyčný si díky ní nemusí připustit jiné – pro něj nepřijatelné motivy či potřeby. Nejde o vědomé a účelové lhaní nebo zkreslování. Jako jiné obranné mechanismy i tento operuje mimo vědomí člověka. Ten je o výkladu sám přesvědčen a může jím argumentovat vůči druhým lidem. Následuje příklad:

Ve chvíli, kdy se dlouhodobá supervize dostala do fáze, kdy se začaly objevovat paralely mezi řešeným případy a těžkou osobní situací supervidované kolegyně, rozhodla se supervizi nečekaně ukončit. Hlavními důvody byly dojem, že již není na čem pracovat, těžkosti s dopravou a snaha nezabírat místo jiným. Navrhované (možná předčasně) další motivy, které ji mohly k nečekanému rozhodnutí vést, vehementně odmítala. Pravděpodobně se nepodařilo ustanovit dostatečně bezpečný vztah, ve kterém by bylo možné i o těchto okolnostech mluvit. Rovněž je možné, že při ni bylo nepřijatelné dávat své osobní těžkosti do souvislosti se svým pracovním výkonem. Přijetí takové možnosti by mohly narušit křehký pocit jistoty, který poskytovalo to, že tyto oblasti od sebe přísně oddělovalo.

Intelektualizace

Při intelektualizaci člověk vnímá vše – nebo danou situaci - především rozumovým způsobem, nebere v potaz emoce své nebo druhých. Vyhýbá se prožívání, ke kterým může mít i vědomě znevažující postoj – nebo jim prostě „nerozumí“. Takový způsob vztahu ke světu, druhými i k sobě může dotyčného chránit a udržovat ho v neemoční bublině. Supervizor se projevy takového obranného nastavení může setkat u kolegů s expertním přístupem, výrazných „na řešení orientovaných“ osobností nebo filosofujících lidí. Pro člověka v pomáhající profesi to může být značná nevýhoda – těžko se mu pak například empatizuje s klienty, může být „slepý“ k vlastními prožívání a tím pádem mu může snáze hrozit vyhoření nebo přetížení – často v podobně somatizace. Málokdy se však setkáváme s někým, u koho by tento typ obrany byl zcela masivní a generalizovaný bez jistých emocionálních zón. Proto je možné a vhodné, aby se supervizor pokoušel získat supervidovaného pro „svět emocí“, upozornil ho na možná slepá místa v jeho prožívání i v jeho práci s klienty. Zcela nevhodné a neužitečné je konfrontovat dotyčného s tím, že má nějaký „deficit“, je „chladný“ či „emočně nezralý“ a podobně. Emocionalitu bychom měli objevovat se zájmem a autenticky – nelze to dělat na základě pocitů zahanbení nebo pocitu nedostačivosti. I jako supervizoři však intelektualizaci můžeme zažít – ať už jako vlastní dispozici nebo jako aktuální reakci na vlastní přetížení či enormně emocionální průběh supervizního rozhovoru. Pokud se jedná o převažující a běžný osobnostní rys supervizora, bude jistě charakteristický i pro průběh a zaměření supervizí, které tak mohou postrádat jistou autenticitu, vřelost a blízkost, ale pro někoho zas mohou být bezpečné a podporovat jeho schopnost přemýšlet a rozumět.

Izolace afektu

Izolace afektu má s intelektualizací něco společného. Pro tuto obranu je ale navíc typické, že se vztahuje k určitému afektu – například ke zlosti. Projevuje se pak tím, že ačkoliv se dotyčný člověk dostane do situace, ve které by většina lidí na jeho místě zlost cítila, jeho to ani nenapadne – nebo napadne, ale vztek necítí. Z nějakého vnitřního důvodu pro něj bylo kdysi bezpečnější si vědomý prožitek zlosti nedovolit. Podobně se můžeme setkat s izolací pocitů smutku, lítosti, studu a někdy i radosti. V supervizní práci díky tomu mohou vznikat určité emoční oblasti, kam se supervidovaný nebo supervizor nemohou pocitově dostat – může také dojít k tomu, že se v tom shodují. V případě že jde o zmiňovanou zlost, není pak vlastně nikdy možný jakýkoliv konflikt. Pokud se jedná i izolaci dílčích emocionálních reakcí supervidovaného, patří ke standardní práci supervizora s ním takové momenty procházet, věnovat se jeho prožívání a pojmenovávat určité osobní dispozice dotyčného, které pak zabarvují a směrují jeho samotnou práci s klienty.

Odčiňování

Tendenci k odčiňování můžeme mít v okamžiku, kdy máme například sto chutí dotyčnému nějak uškodit či ublížit a místo toho o něj pečujeme. Přehnaná péče a ohleduplnost tak může mít takové (neuvědomované) pozadí či zdroj. Vyplývá to z toho, že taková kritická či agresivní reakci je pro dotyčného nepřijatelná či zakázaná a opačné chování (pečující či ochraňující) jej chrání před tím, aby si ji vůbec uvědomil – natož pak realizoval. Druhý člověk někdy tuto vnitřní dvojznačnost cítí a v takovém vztahu mu není dobře. Vztah pomáhajícího a klienta je vhodnou půdou pro takové situace, ať už kvůli tomu, že profese přitahuje osobnosti laděné spíš pro souhlasnou spolupráci než konflikt, nebo proto, že pomáhání a pečování tvoří velkou část vztahu. Supervize může pomoci nahlédnout do takových okamžiků a nabídnout jiný – otevřenější typ vztahu s klientem.

Tento jev lze nalézt samozřejmě i v samotné supervizi. Nevyslovenou zlost na supervidovaného může supervizor odčiňovat svým liberálním postojem, ležérností, ustupováním nebo neadekvátním odmítáním platby za supervizi. Častěji se s tendencí k odčiňujícímu chování můžeme setkat u přehnaně zdvořilých lidí, jejichž snaha již od počátku chválit, až poníženě vyhovovat působí někdy rozpaky. Vývoj spolupráce pak nezřídka ukáže, že nejde o skutečný respekt a vstřícnost, ale naruby obrácený výraz zlosti a tendence k devalvaci celé situace a osoby supervizora jako nechtěné autority.

Psychosociální obranné mechanismy (specifické konstelace vztahů)

Zajímavé pojetí přináší Mentzos (2000) – všímá si funkce různých služeb a péče psychosociálních institucí, které v některých případech spoluvytváří zvláštní kompromisní útvar, který danou problematiku konzervuje a dokonce brání změně. Lze mluvit o nevědomém spojenectví klienta či klientů a pracovníka, které vytváří obranu proti jinak nevyhnutelné změně. Příkladem mohou být některé situace z praxe manželského poradenství, které dlouhodobě přinášejí pocit naděje a kompenzují jinak nesnesitelný stav, který by jinak vedl ke změně poměrů nebo dokonce zrušení vztahu. Podobně můžeme uvažovat o supervizi:

Příkladem je zde jedna fáze supervize organizace, ve které supervizorka vede supervizní setkání pro všechna čtyři oddělení a k tomu i supervizi ředitele celé instituce. Supervize zčásti zachycuje varovné známky špatného vedení organizace, chaos v distribuci kompetencí, nedostatky v kontrole práce, impulsivní mocenské zásahy. Přetížení pozornosti supervizorky, nadměrná empatie k evidentně zoufalým pracovníkům ale i řediteli, obava z připuštění vlastního selhání a zřejmě i další faktory vedly k prodlužování neúnosné situace. Fakt, že všichni pracují pod supervizí a poctivě své problémy „řeší“, vedl ale k dalšímu a dalšímu odkládání jakýchkoliv podstatných změn, které by mohly přinést zlepšení. Supervize zde po jistou dobu možná tvořila součást obranné konstelace organizace.

předchozí kapitola x následující kapitola

Last modified: Saturday, 3 March 2012, 10:12 AM