dr. Hajný - 5. kapitola
5. Vnitřní supervize
Tento termín používá například Casement (2001), který tento způsob práce psychoterapeuta na sobě podrobně rozpracoval. Patří nicméně do mnohem širšího proudu uvažování, který nahradil tradiční přístup. Ten vycházel z toho, že supervizní pozornost byla zaměřena především na klienta (jeho emoce, myšlení, chování). Terapeut, který dodržoval technické parametry metody byl pak spíše jakousi profesionální a neutrální konstantou. Dnes je zcela zřejmé, že autentické emoce terapeuta v rámci psychoterapie jsou cenným vodítkem pro další psychoterapeutickou práci. Protipřenos se nepovažuje za něco špatného, čemu je nutné a možné předcházet. Je možné a užitečné o něm vědět. Sebereflexe myšlenek a pocitů terapeuta by měla vést k diferencovanějšímu vnímání než je pouhé sledování dimenzí: klid-neklid, spokojenost-nespokojenost apod.
Vnitřní supervize je způsob myšlení, které se snaží zachytit i zdánlivě nepodstatné či neadekvátní pocity a myšlenky, které v terapeutovi probíhají. Probíhá zcela přirozeně v rámci sezení s klientem i v době mimo něj, jen není zvykem si jí všímat a kultivovat ji.
V tomto prostoru, který je umožněn jistým odstupem, probíhá opětovné „prohlížení si“ jednotlivých okamžiků sezení, hra fantazie, pohrávání si s možnými souvislostmi, přihlédnutí v ryze osobním pocitům a nápadům. Nový vzhled na nebo do situace umožňuje i nový druh pohybu anebo alespoň pocit, že je možný.
Jako činnost můžeme vnitřní supervizi chápat dvěma způsoby:
a) jako náš profesionální postoj, který prostupuje celou naši práci – v něm respektujeme vzájemnou interaktivní komunikaci s druhým, možnost našeho i nevědomého podílu na ní, věnujeme jí pozornost a význam.
b) jako praktickou činnost - zaznamenávání svých nápadů a opětovné zvažování průběhu interakce s klientem – například formou dodatečných komentářů k záznamů konzultací. Do takových „polních poznámek“ pak s větším důrazem vnášíme především své vlastní osobní pocity a souvislosti, kterých jsme si „v akci“ nemuseli být vědomi.
Vnitřní supervize by měla postihovat především různé méně zjevné formy interaktivní komunikace – sdělení, která nejsou vyslovena. Casement hovoří o „sděleních prostřednictvím dopadu“, ve kterých se „pacienti chovají tak, že v terapeutovi vyvolají pocity, které se nedají sdělit slovy.“ Jako příklad můžeme uvést třeba situaci, kdy klient mluví o nějaké velmi emocionální situaci (například smrti otce v době, kdy byl malý) ale s velkým odstupem a neutrálně. Terapeut v sobě pocítí hluboký smutek a bolest – najednou neví, zda to je jeho běžná empatie, oživené vlastní reakce na ztráty v životě anebo je to smutek, který si klient nikdy nepřipustil a takto nepřímo jej dává jemu zažít. Kdyby šlo o poslední variantu mohli bychom mluvit o komunikaci prostřednictvím projektivní identifikace. Té je věnována zvláštní část v dalším textu.
Pro supervizora, který má před sebou hned několik překrývajících se polí k pozorování, je možnost vnitřní supervize v jistém ohledu velice limitovaná a přitom nezbytná. Supervizor naslouchá supervidovanému, přitom vnímá a představuje si obvykle tato pole:
- Pole klienta (či jiný předmět práce supervidovaného), aktuální a historický kontext jeho života a problematiky
- Pole supervidovaného, způsob jeho práce v kontextu s dalšími okolnostmi, osobností
- Pole interakce mezi supervidovaným a klientem
- Pole svých momentálních interakcí se supervidovaným
- Pole svých vlastních nápadů, vzpomínek a pocity
Není toho málo. A zvláštně ty subtilní formy sdělení, které jsou vyjádřeny nepřímo mohou zůstat skryty – komunikace pak probíhá bez reflexe a žije svým životem. A tak jí hrozí, že se prostě jen zopakuje určitý vzorec. Příkladem může být následující situace:
Supervidovaná dochází do dlouhodobé individuální supervize. Pracuje s nemotivovanými a velmi problematickými klienty, kteří od života již mnoho nečekají. V její vlastní osobní historii hraje velkou roli rezignace a postupné opuštění všemi, na které se spolehla. Zatěžující povaha její práce s klienty i její osobní pocity ji postupně vedou k tomu, že o své práci povídá supervizorce specifickým způsobem – velice popisně a bez emocí. Charakter konzultací je supervizorce nepříjemný, cítí se zahnaná do kouta. Bezmoc a zlost si však neuvědomuje, snaží se spíš dál a dál podporovat supervidovanou kolegyni. V rozhovoru je velmi aktivní – tím však dává spíš jen další signály o své bezmoci a úzkosti. Pak začne však rušit některé z konzultací a původní kontrakt se rozpadá. Supervidovaná tak dostává jasnou zprávu o tom, že její potřeby jsou nad možnosti a odolnost supervizorky. Začne o své práci mluvit povrchněji a referuje o dílčích úspěších. V poměrně krátké době se obě dohodnou na ukončení supervize s tím, že se vše podařilo zvládnout a supervize naplnila jejich očekávání. Naštěstí se po delší době do supervize vrátila a dodatečná reflexe této práci mohla ukázat jiný možný výklad o průběhu.
Ztráta naděje, kontaktu s druhými, bezmoc a vztek prolínaly životem kolegyně, jejích klientů i supervizí. Nemohla však o nich mluvit, nepatřily k tomu, o čem by dokázala přemýšlet – reflektovat to. Do supervize to pouze „donesla“. Supervizorka zčásti zopakovala to, co supervidovaná znala – neunesla tíhu obsažených pocitů. Supervidovaná si v první supervizi zvolila své vlastní staré řešení – vzala si svou zátěž zpět, ponechala si zdánlivou roli té, co se jí daří a vše zvládá a v supervizorce zanechala rozporuplnou nejistotu, zda šlo opravdu o úspěch.
O jaké nepřímé formy komunikace tedy může jít? Může jít o četnost zásahů supervizora do rozhovoru, množství otázek, délku mlčení. Zacházení supervizora s dohadováním schůzek – jak je plánuje (jak se tváří nad kalendářem apod.) a jejich rušením. Samozřejmě je důležité, jakých částí materiálu supervidovaného si supervizor všímá a které (třeba i opakovaně) opomíjí. Jak reaguje na otázky a návrhy. Každé takové i jiné chování má nějaký výklad a v dané souvislosti na něj zas supervidovaný reaguje. Podstatou interaktivní komunikace je to, že jí lze rozumět jen v daném kontextu – jako dialogu. Pokud jeden supervidovaným přináší dobře zformulovanou a utříděnou zakázku do supervize, může to znamenat v jeho případě velký krok kupředu – u jiného může jít o další projev nejistoty a strachu z toho o své práce mluvit volně a hravě. Rovněž delší odmlky supervizora mohou v danou chvíli vyjadřovat rozvahu a odhodlání ponechat druhému prostor – jindy to může být paralyzovaný pocit a výraz zoufalého hledání další věty.
Vnitřní supervize nám může pomoci zachytit ty jedinečné okamžiky takového skrytého dialogu se supervidovaným a využít je pro další práci – ať již na sobě či přímo v supervizi.