dr. Hajný - 3. kapitola
3. Vybrané prvky teorie a praxe psychoanalýzy a psychodynamické psychoterapie a jejich využití v supervizi
Vývojové chápání supervizního procesu a regrese
Málokterý psychoterapeutický směr věnoval tolik pozornosti vývoji lidské psychiky a jeho vlivu na utváření osobnosti a vztahů a jako psychoanalýza. Výzkumy a pozorovací studie v řadě oblastí potvrdily psychoanalytické teorie a v mnohých vedly ke značným revizím. V omezeném rámci tohoto textu se ale nebudeme zabývat přímo vývojem psychiky jedince ale spíš se podíváme na supervizi jako proces, který prochází určitými vývojovými fázemi – nebo jinak – roste postupně v jednotlivých vrstvách. V tomto smyslu může být užitečné zmínit tato témata:
Supervizní vztah a jeho vývojové fáze
Supervizní vztah i proces prochází vývojem, jehož fáze je nutné vnímat, korigovat k nim supervizní očekávání, kritéria úspěchu, metody, tempo a další prvky supervize. Obvykle se předpokládá, že na počátku supervize – zvláště jde-li o první zkušenost se supervizí, vzniká v supervidovaném pracovníkovi očekávání značně dynamické (ať již například jako odpor k vnější kontrole nebo jako touha po bezpečném vedení). Dynamika jeho prožívání ovlivňuje i jeho myšlení a ucelenost sebereflexe. V této fázi je vhodnější supervizní konzultaci v jisté míře strukturovat, stabilizovat relativně jednoduchými a srozumitelnými komentáři. Ve skupinové supervizi je také vhodnější zvolit strukturu – příkladem může být jistě i balintovská forma supervize. V podstatě ale lze zvolit takové uspořádání, které zastavuje skupinový proces, směřuje uvažování a podporuje sebereflexi. Pastí v této fázi může být blokování samostatného myšlení supervidovaného stereotypy, poskytování planého ujišťování a uklidňování nebo nepřímá podpora a udržování v závislém vztahu.
Střední a zároveň hlavní období u dlouhodobější supervize je charakteristické postupným budováním takového vztahu i formy, která umožní dostatečnou volnost pro nové nápady, hravost, vyjadřování pocitů, ale i bezpečí, které otevírá možnost sledování dění mezi supervizorem a supervidovaným – mozaiku prvků, které spoluvytvářejí novou kvalitu toho, co si pak supervidovaný odnáší. Tento osobní rozměr vyžaduje určitou stabilitu a spolehlivost průběhu rozhovoru ale i možnost nečekaných nápadů i změny kontraktu.
Konečná fáze supervize přináší z hlediska dynamiky téma separace – oddělování, ztráty, scelování vlastní identitity pracovníka či týmu. Je zajímavé, že v tomto stádiu se může projevit něco ze starších zkušeností obou zúčastněných. Někteří se s loučením potřebují vyrovnat rázným odtržením („ať už je to za námi…“), jiní mají tendenci k protrahovanému vztahu, které vlastně jakoby nikdy nekončil („celoživotní učitel a přítel“). Každá z těchto i jiných forem ukončování má jistě právo na život, jde jen o to, aby svou měrou či načasováním příliš nepoznamenala dosavadní práci. Příliš náhlé či brzké ukončení supervize bez dostatečného zhodnocení, urovnání a rozloučení může být rušivé a i zpětně ovlivňovat další práci supervidovaného. Neukončená supervize může zas přispívat ke skrytému motivu některého supervidovaného, který spočívá v tom, že nikdy nechce skutečně samostatně myslet a pracovat. Tak jako v psychoterapii proto dbáme na to, aby před ukončením (ať již bylo dohodnuto na začátku nebo vznikl termín v průběhu spolupráce) byla nějaká doba, po kterou se lze vracet i k tématu ukončení, pocitům, které k tomu patří – prolínání tohoto procesu do samotné práce supervidovaného.