1. Satira o řemeslnících a konšelích vznikla v polovině 14. stol. a dochovala se v tzv. Hradeckém rukopise (= kodex nalezený J. Dobrovským v HK, dnes v Národní knihovně v Praze, vznikl asi v 80.-90. letech 14. st., ale skladby jsou starší). Hradecký rukopis obsahuje 11 skladeb a jako celek vytváří kritický obraz o městě. Není však parodií města, takže při hledání adresáta skladeb zamítneme šlechtu i něm. městský patriciát (jazyk = stč., hovorový styl). Zdá se, že texty směřovaly do řad samotných řemeslníků a jsou určeny k jejich nápravě podobně jako obdobně kritická kázání městských kazatelů. Je to dílo určené k recepci přímo městským prostředím. V hradeckém rukopise se projevuje poprvé zájem o měšťanskou tematiku, a to v duchu moralizujícím až ostře kritickém. V satirách se ustaluje literární typ měšťana: měšťan = bohatec, který přišel ke svému majetku nečistě: prodává draze to, co získal levně; malá prestiž obchodníků a bankéřů: obohacují se bez práce, lichvaří. Město poskytovalo také nejširší nabídku „hříšných profesí“, jejichž výčet definovali církevní teoretici: krčmáři, kejklíři, ale i kupci, výrobci luxusního zboží, lichváři.

Soubor sedmi skladeb, z něhož je naše ukázka, kritizuje ševce, kováře, sladovníky, lazebníky, řezníky, pekaře a konšely za nedbalost, úplatnost, okrádání zákazníků, opilství, hru v kostky a další neřesti. Pekař podvádí přidáním nadmíry droždí a koláče pak mají v sobě bubliny (jsou nadmuté) a sprostný sedláček, který koupil veliký koláč (slaný), zjistí, že je uvnitř dutý. Řezník koupí i nezdravá dobytčata; prodává kozinu za nejlepší skopové nebo hovězí (býkovinu); v zimě maso polévá vodou, aby ztěžklo. Sladovníci si přihrabují cizí obilí na vlastní hromadu. Lazebníci často zraní zákazníka; autor navrhuje, aby se vydalo ustanovení, že za pořezání se smí dát lazebníkovi políček (facka), a když netrefí žílu, vybít mu zuby. Konšelé křivě soudí, nechtějí soudit chudé, nebo jsou k nim nespravedliví. Kdo zaplatí, vyhraje; kdo nezaplatí, na toho nemají čas.

Skladby jsou složeny z výkladu s příklady hříšníků a vloženými příběhy (= exempla – poučné příběhy, které ilustrují to, co kazatel nebo autor literární skladby chce vysvětlit a o čem přesvědčit své posluchače).

 

2. M. Bartoloměj z Chlumce, řeč. Claretus (Oslavený) de Solentia, pocházel z Chlumce nad Cidlinou (* asi 1320), byl lékařem, učencem a spisovatelem, mistrem pražské univerzity a kanovníkem pražské katedrály († 3. 5. 1370).

Sestavil příručky z různých oborů – učil na katedrální škole, vytvářel pomůcky pro své žáky, jsou psány v hexametrech pro lepší zapamatování, uvádí termín česky a latinsky – zasloužil se o vytvoření české odborné terminologie (obory: lékařství, přírodověda, astronomie, gramatika, teologie). Zaznamenal téměř 10 tisíc stč. slov. Je pravděpodobné, že se na vytváření slovníků podíleli i další autoři, např. Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi, u medicíny králov. lékař Havel ze Strahova. Málo pravděpodobná je přímá účast samotného Karla IV.  Nejznámější jsou tato jeho díla:

Vokabulář gramatický – odborná terminologie z oblasti gramatiky, logiky, rétoriky, aritmetiky, geometrie, astronomie, muziky (tedy ze sedmera svobod. umění), lékařství, přírodopisu a teologie (cca 7 tis. termínů), ze zač. 50. let 14. st.

Bohemář – stč. slovník rozdělený do 8 kapitol podle oborů: o Bohu, přírodě, člověku, společnosti, obci, kléru, válce a povolání; polovina 50. let. Odtud ukázka v příloze.

Glosář = Poklad chudých, cca 1360-64 (slovník s téměř 7 tisíci slov, navazuje na předešlý, rozšiřuje jej), Glosář je koncipován jako dílo literár., nejen didaktické, je členěno do 55 kapitol, psán „makaronsky“ = střídá stč. a lat. (ukázka: A. Vidmanová, Sestra múza, s. 405–406. 

Fyziologář = Zahrádka fyziologie, 1365 (encyklopedie přírodopisných znalostí, vč. mytologických zvířat a bytostí). Ukázku v čes. překladu zařadila A. Vidmanová, Sestra múza, s. 407–412.

Ptačí zahrádka – latinské básně (k dispozici v překladu Jany Nechutové, Brno 1991)

Exemplář autorů – „vzorník autorů“, po 1366: soubor drobných bajek; vystupují zde různá zvířata jako autoři, kteří nabízejí různá moudra obecného ladění (bajky, exempla). Stojí za to porovnat s následující prací Smila Flašky. Rozsáhlou ukázku z Exempláře zařadila A. Vidmanová, Sestra múza, s. 412–417.

  

3. Smil Flaška z Pardubic, Nová rada zvířat (vyd. Jiří Daňhelka, 1950): Smil († 1402) byl synovcem Arnošta z Pardubic; ve skladbě vyjadřuje alegoricky úsilí čes. šlechty o vliv ve státě, opoziční panská jednota dává rady slabému panovníkovi, skladba vznikla asi 1394-95. Zvířata radí králi-lvovi jako mladému, nezkušenému panovníkovi. Zvířata radí podle svých vlastností, resp. vlastností, které jsou jim všeobecně ve středověkém myšlení přisuzovány. V ukázkách radí medvěd (vůli prosazovat tvrdě, ránou), páv (odlišit se od poddaných oděvem), kůň (přitaká pávovi a střídá vážné rady s ironií) a zajíc (radí před nebezpečím utéci). Rady jsou někdy míněny doslovně, jindy ale ironicky. Při interpretaci je třeba uvážit, jak mohla být rada míněna.

O sto let později tematiku znova zpracoval Jan Dubravius = Skála z Doubravky († 1553), původem z bohaté katolické rodiny, důvěrník olomouc. biskupa a humanisty Stanislava Thurza.

Dubraviova Rada zvířat = Theriobulia je beletrizovanou teorií řízení státu, určenou králi (Ludvíku Jagellonskému). Na žádost A. Fuggera vypracoval také spis O rybnikářství.

 

4. Oráč z Čech (Ackermann aus Böhmen)

Jan z Teplé alias Žatce (*cca 1350 – †1414–15), původem ze Šitboře (snad Čech), studoval v Teplé (kde se poněmčil) a snad i v Praze na UK. Cca 1383 písařem v Žatci, i rektor školy; od 1411 protonotářem (=písař) na Novém Městě pražském, r. 1415 již mrtvý.

          Dílo: Ackerman aus Böhmen = Oráč z Čech: je to dialogická skladba z r. 1400 psaná německy, autor vede spor se Smrtí o zemřelou manželku Markétu. Je to spor o lidskou důstojnost, spor askeze a lidského citu, rozprava o smyslu lidského života. Hlavní postava není oráč (zemědělec), nýbrž intelektuál, jehož pluh je z ptačích křídel = brk (pero) písaře (tedy autora). Prvně vytištěno v Bamberku už r. 1460. Moderní vydání: Jan ze Žatce, Oráč z Čech, Praha 1985 (vyd. Jan Povejšil).

Existuje i (staro)česká skladba asi z r. 1407, která na Oráče reaguje. Její autor není znám (různé dohady): Tkadleček. Posun vyznění: Tkadleček – Ludvík – se hádá s personifikovaným Neštěstím, které způsobilo nevěru jeho milé, Adličky, služky na dvoře v Hradci Králové. Příbuznost s Oráčem zjevná, ale působí parodizovaně.

Sváry/spory jsou starobylým žánrem, který má původ už v antice. Ve středověku byly psány metodou pro a proti a formálními konkluzemi – tak to vyžadoval scholastický způsob myšlení. Tak byly učené diskuse/disputace vedeny i na univerzitách. Dialogické formy se užívaly pro různé žánry: tzv. pekelné romány obsahovaly stylizované soudní spory, dialogicky byly psány básně s postavami personifikovaných vlastností nebo jiných skutečností. Předhusitské dialogy obsahovaly např. Spor duše s tělem, Svár vody s vínem, spor mezi osobami různých stavů (Podkoní a žák), za husitství do nich vstoupila dobová realita – personifikace mocenských stran apod. (srv. téma 8 – HR). Oráč i Tkadleček jsou sepsány v próze.