Historiografie

Staré letopisy české (SLČ) – viz téma 8 (analistické záznamy pro celé 15. stol., do konce 20. let 16. stol.

Eneáš Silvius Piccolomini (1405–1464), Historia Bohemica (1458) – viz téma 9

 

Historiograf. texty ve Správovně Pavla Žídka (viz dále), kroniky Prokopa Písaře (viz téma 9)

 

Bartoš Písař (asi 1470–1535), Kronika o bouři pražské roku 1524 (od 1471 do 1530, česky)

Autor byl pražským měšťanem, malostranským písařem a zároveň úředníkem na Starém Městě, vedle toho provozoval výnosný obchod plátnem. Na začátku 20. let 16. století se přiklonil k luteranismu a ke stoupencům radní kliky v čele s Janem Hlavsou z Liboslavě. Ten se dostal do konfliktu s vůdcem druhé frakce – Paškem z Vratu, který zaujal pozici konzervativního utrakvismu, 1524 ovládl spojená města pražská a spolu s utrakvistickým administrátorem Havlem Caherou nastolil „Paškovu diktaturu“ – vyhnali Hlavsovy stoupence. Poměry se obrátily až zásahem Ferdinanda I., který Paška 1529 sesadil, vyhnaní se mohli vrátit, ale museli se ospravedlnit: proto napsal Bartoš kroniku, popisující vývoj v Praze 1471–1530 (cenné dílo, česky psané, ed. FRB VI). Události kolem roku 1524 zaznamenali také: 

Paměti o bouři pražské r. 1524 (ed. FRB VI)

Jiří Písecký (asi 1490–1545), Kronika (paměti) 1518–1526 (latin.), ed. FRB VI

 

Bratrská historiografie (autoři – členové Jednoty bratrské):

Tůma Přeloučský, Spis o původu Jednoty bratrské (1502): kritizuje Jiřího z Poděbrad a Jana Rokycanu za pronásledování Jednoty bratrské; spis má formu dopisu Albrechtovi ze Šternberka; ed. V. Sokol, Praha 1947; Tůma byl voleným biskupem Jednoty.

Lukáš Pražský, O původu jednoty (1527): autor je hlavním představitelem Jednoty bratrské v druhé generaci, která se proti zásadám zakladatele bratra Řehoře snažila prosadit vzdělanost v Jb a její otevření širšímu členstvu (vstup také některých šlechticů); Lukáš byl hlavním teologem Jednoty

Vavřinec Krasonický, O učených (1530): ve spise hájil Lukášův kladný postoj ke vzdělání

Spisy Lukáše a Vavřince a další dokumenty vydal:

Jaroslav Bidlo, Akty Jednoty bratrské, I-II, Brno 1915–1923 ==) hernhuttské folianty, kt. vznikaly v rámci druhé vlny bratrs. dějepisného spisování, resp. sbírání dokumentů po požáru r. 1546 v Litomyšli; iniciativa Jana Blahoslava; vznik Knihy úmrtí a Historia fratrum bohemicorum (vč. starších dějů před 1526).

 

S nástupem knihtisku se připojuje i tištěná produkce. První tři kroniky vydány až po horní časové hranici středověku, ale jsou svědectvím o konci středověku:

Bohuslav Bílejovský, Česká kronika (1537): církevně-náboženské dějiny z pozice starokališníka; dokazuje souvislost husitství s cyrilometodějstvím a pravoslavím, starobylost laického kalicha; naposledy vydal Ota Halama (ed.), Bohuslava Bílejovského Kronika česká (Studijní texty ETF v Praze), Praha 2011, 147 s.

Martin Kuthen ze Šprinsberku, Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejich (1539): měšťan kališník, ve výkladu se objevuje obrana měst; kronika 1585 přetištěna společně s Eneášem, aby korigovala u čtenářů Eneášovy názory na husity.

Václav Hájek z Libočan, Kronika česká (1541): konvertita, katolický prelát, materiál sbíral za pomoci katolických pánů, důraz na genealogii čes. rodů a počátky (smyšlené) měst – dle objednávek. Hodnocení problematického textu se vyvíjelo, současná historiografie se snaží pochopit, jak a proč kronikář postupoval při vytváření svého veledíla (viz Zdeněk Beneš, Petr Čornej, a další). Nejnovější, kritické kompletní vydání: Jan Linka – Petr Voit (edd.), Kronika česká Václava Hájka z Libočan, Praha 2013, 1447 s.

 

Další poučení:

Kutnar František – Marek Jaroslav, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, 2. přeprac. a dopl. vydání, Praha 1997

 

Literární díla ostatní

15. století přineslo velmi širokou škálu literárních děl, z nichž si můžeme představit jen několik charakteristických ukázek. Pro práci s literárními prameny je nutno si uvědomit, k jakému účelu byly sepsány, a podle toho vést pramennou kritiku. Díla často nehovoří přímou řečí o reáliích doby a historik musí hledat souvislosti a skryté významy napsaného.

Připomínám, co bylo řečeno u tématu 8 a 9 o šíři žánrů, které vyvolala v život neklidná husitská doba, resp. je aktualizovala podle potřeb dobové propagandy. Obliba publicistických textů, které měly polemický a propagační cíl, trvala i v následujícím období, po uzavření kompaktát.

 

Nábožensko-naučné texty

Petr Chelčický (asi 1390 – konec 50. let 15. st.), Síť víry, a další spisy: teologické výklady v českém jazyce (asi jihočeský zeman – Petr Záhorka (?), samouk nebo jen dílčí studium na UK; kritizoval nauku o trojím lidu; pacifista; stál mezi stranami – kritizoval pražany i tábority (životopis a edice jeho spisů: Jaroslav Boubín, Petr Chelčický, myslitel a reformátor, Praha 2005; atd.)

Jan Bechyňka († 1507), utrakvistický kněz u sv. Apolináře na Novém Městě pražském, vrstevník Václava Korandy ml. a bratra Lukáše Pražského, svérázný literát mysticky laděný. Narodil se v rodině krejčího, svěcen asi 1469 arménským biskupem – nejspíš ve Lvově; vzdělání a výchova ke kněžství u kněze Jakuba, faráře v Načeraci, kde sepsal i zkušební práci: „Knězi Jakubovi dva sajry“ (výklad o božích přikázáních a smrtelných hříších). Ukázka je z jiného díla, které popisuje Prahu alegoricky jako ztělesnění církevně-náboženské situace: Praga mystica.

          Rejchrtová Noemi, Bechyňkův traktát O pokoji církve v Čechách, Folia Historica Bohemica 15, 1991, s. 73–90;

          Rejchrtová Noemi, Korbelík duchovní bratru Ondřejovi. Příspěvek k dějinám reformačního hodnocení entuziastické zbožnosti, Historia docet: sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc., Praha 1992, s. 437–443;

Praga mystica. Praha mystica. Z dějin české reformace, Praha 1983 (Acta reformationem Bohemicam illustrantia III) = celý text

 

Publicistika

Jan z Rabštejna († 1473), Dialog (1469):

autor pocházel ze šlechtické rodiny Rabštejnů na Sychrově nad Střelou; jeho bratrem byl Prokop, kancléř v královské kanceláři. Studoval v Itálii, věnoval se svobodným uměním i medicíně (účastnil se pitvy člověka). Po návratu do Čech viděl, že se schyluje k válce a soudil, že to není dobré ani pro jeho zemi, ani že to není dobré řešení pro likvidaci kacířství. Rozhodl se informovat o tom papeže formou literární skladby stylizované do formy dopisu, který poslal svému učiteli do Pavie. V Dialogu vystupuje 5 reálných postav – vyšší šlechtici, zaujímající širší škálu politických názorů a komentují situaci v Čechách 1468. Rabštejn se tváří neinformovaně, neutrálně a nechává se poučit o motivacích jednotlivých osob – politiků.

Ed.: Palacký Frant. – Ryba Bohumil (edd.), Jana z Rabštejna Dialogus, Praha 1946;

Jan z Rabštejna je nejvýznamnějším představitelem počínajícího humanismu v Čechách.

 

Odborná próza

Prokop Písař novoměstský († 1482): viz téma 9 a o něm:

Jíšová Kateřina, Novoměstský písař Prokop, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou: věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu, Praha 2016, s. 538–544;

          Hrdina Jan – Jíšová Kateřina, Významní protonotáři pražských měst 15. století jako měšťané, úředníci a literáti, in: Úřední písemná kultura v čes. a morav. městech ve středověku a raném novověku, Praha 2018, s. 189–218 (Documenta Pragensia)

Pavel Žídek (1413–1471), Jiří(ho) správovna; Liber viginti atrium

Pavel se narodil v židovské rodině, byl prý unesen a vychován utrakvisticky. Za studií (vedle svobodných umění se vyznal v teologii a byl lékařem) konvertoval ke katolicismu. Byl učený a velmi ambiciózní, stále se snažil uplatnit na dvoře krále Jiřího. Ve svých dílech si stěžuje na zneuznání, připomíná i králi závazky vůči sobě, pomlouvá ostatní úspěšnější lékaře. Sepsal encyklopedii (Kniha dvaceti umění) a rady králi Jiřímu (jak se má spravovat).

Z. V. Tobolka (ed.), Jiří(ho) správovna, Praha 1908; ukázky: Výbor II (viz bibliogr.);

Hlaváček Petr, Praha jako centrum Evropy a křesťanstva?: M. Pavel Židek († 1471) a jeho představy o obnově rezidenční funkce hlavního města Českého království, in: Korunní země v dějinách českého státu III, Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14.-17. století (sborník příspěvků z mezinárodního kolokvia konaného ve dnech 29.-31. března 2006 v Clam-Gallasově paláci v Praze), Praha 2007, s. 113–125.

 

Poesie, písně a básně časové

POESIE – jako zástupce uvedeme

Hynek z Poděbrad (syn Jiřího z Poděbrad z 2. manželství), autor překladu některých novel z Dekameronu Giovanni Boccaccia. K nim připojil 1 novelu autorskou (česky vyšlo jako Boccacciovské rozprávky). Z Boccacciova díla vybírá látky kontroverzní, zejména erotické nebo kritické k římskokatolické církvi. Dále sepsal vlastní báseň Májový sen, která líčí erotické snění mladíka o jeho milé a končí mladíkovým probuzením. Dále je autorem traktátů (např. O štěstí), jež jak žánrem, tak zpracováním odkazují spíše ke středověku, a milostné poesie.

 

PÍSNĚ ČASOVÉ, tedy písně o událostech – např. o bitvě u Moháče:

Vzniklo jich více, různě hodnotily událost: v případě ukázky = Truchlivá píseň o zahynutí Ludvíka, krále českého, obsahuje kritiku uher. šlechty, pana Zdeňka Lva z Rožmitálu, Paška z Vratu a jeho spolupracovníka Zigy Vaníčkovic.

 

Cestopisy: viz téma 11

 

Ukázky textů a informace k nim:

Havránek Bohuslav – Hrabák Josef – Daňhelka Jiří, Výbor z české literatury husitské doby, I–II, Praha 1963, 1964

 

Beletrie jako historický pramen

Vedle pramenů úředních a historiografických (narativních) i dalších literárních žánrů může historik využít také dobovou „krásnou“ literaturu (beletrii), která ovšem nebyla skládána, aby se stala zdrojem informací o určité době, a proto je pramenem velmi specifickým.

Jestliže román vypráví určitý příběh, nemůžeme jej brát jako záznam reality. Přesto v něm můžeme hledat a najít odraz doby jeho vzniku, stopy myšlení příslušníků společnosti, která jej četla (nebo poslouchala), dobový morální a hodnotový kodex, zvyky atd. Podobně i ostatní literární žánry mají různé výpovědní schopnosti:

- pro dějiny literatury a jazyka = tj. první plán; v dalším plánu již jde o hledání hist. faktů:

- pro dobové myšlení (např. využití pro ideologii panovníka – Přemysl Otakar II. přirovnáván ke slavnému antickému vojevůdci Alexandru Makedonskému. Ten je ale předveden jako křesťan. rytíř, silný, hrdinský, šlechetný, laskavý, dvorný k dámám, v jehož družině působí čeští panoši). Stč. Alexandreida – epos z doby Václava II., stč. román v próze kon. 14. st. Vedle antických hrdinů byli oblíbeni rekové keltských bájí (Tristan) nebo germánských mýtů (Dětřich Veronský, počeštěný Štilfríd s Bruncvíkem) – i jejich osudy a povahy byly přizpůsobovány dobovým představám a souvislostem (aktualizovány). Vědomé aktualizace historických námětů, alegorie autorovy současnosti, u překladů úpravy zahraničních děl podle českých poměrů atd. – to vše vypovídá především o době, kdy díla vznikla, byla upravena nebo přeložena (tedy přizpůsobena novému prostředí svých předpokládaných konzumentů);

- pro reálie všedního dne: nabízejí „kouzlo nechtěného“ (co z nich vyčteme, aniž to bylo záměrem autora sdělit).

Některá literární díla vyjadřují názor na dobovou skutečnost přímějším způsobem: komentují ji, kritizují, nebo také idealizují (apologizují).

Na přelomu 13./14. stol. se objevuje náhle v českých zemích záplava rozmanité literatury. Je to spíše otázka dochování těchto textů, než zázračného počátku bohaté tvorby. Řada textů se totiž dochovala v mladších opisech, které signalizují, že se v 15. století vrátil zájem o ně, že zas „přišly do módy“. A právě tento obnovený zájem a dobový vkus rozhodly, co bude zachováno.

Literatura 14. století má na jedné straně charakteristické rysy společné většině děl (křesťanský pohled na svět, didaktičnost), na druhé straně se rozvíjí v celé řadě druhů a forem (lyrika – epika – drama – próza; literatura zábavná – poučná – naučná – meditativní – odborná). Přehled literární produkce 14. a 15. století najdete v některých syntézách dějin té doby, ale především v dějinách literatury. Účelem tohoto textu není literárně-vědný výklad, nýbrž má ukázat několik příkladů práce s literárním textem jako historickým pramenem.

Ve 14. stol. už je k dispozici široká škála žánrů, z nichž můžeme připomenout jen malý zlomek. Stranou ponecháme lyriku (duchovní i milostnou) i žákovskou poezii, pomineme i velikonoční hry a zábavnou četbu (romány, povídky a eposy), stejně jako počátky česky psaných katechetických děl (Tomáš Štítný ze Štítného) a další náběhy k odborné literatuře v různých oblastech (právnické, astronomii, teologii). Vybrala jsem didaktické básně, rozjímavé dialogy, satiru a ukázku naučné tvorby v oblasti jazykovědné. Další poučení najdete např. v těchto titulech:

Náměty ke studiu:

Jiří Spěváček, Karel IV., Praha 1979, s. 329–422; Václav IV., Praha 1986, s. 489–509

L. Bobková – M. Bartlová, Velké dějiny zemí Koruny české, IVb, Paseka 2003, s. 175–206 

Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury, I, (reed.) Praha 1951

Jan Vilikovský, Písemnictví českého středověku, Praha 1948

Josef Hrabák (red.), Dějiny české literatury, I, Praha 1959

Jan Lehár a kol., Česká literatura od počátku k dnešku, NJN Praha 1998

Jana Nechutová, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000

Anežka Vidmanová, Laborintus. Latinská literatura středověkých Čech, Praha 1994

Emil Pražák, Stati o české středověké literatuře, Praha 1996

Texty:

Jan Vilikovský (ed.), Próza z doby Karla IV., Praha 19482.

Anežka Vidmanová, Sestra múza. Světská poesie latinského středověku, Praha 1990

Bohuslav Havránek – Josef Hrabák (ed.), Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957

Bohuslav Havránek – Josef Hrabák – Jiří Daňhelka, Výbor z české literatury husitské doby, I–II, Praha 1963, 1964