Ludmilská hagiografie:

nejstarší je text Fuit in provincia Bohemorum z 1. poloviny 10. st., další pak následují.

Prokopská hagiografie:

legenda založena na pověsti o založení sázavského kláštera a vyorání čertovy brázdy.

Texty a výklad: V. Chaloupecký – B. Ryba (edd.), Středověké legendy prokopské. Jejich historický rozbor a texty, Praha 1953

Vojtěšská hagiografie...

… je druhou nejvýznamnější hagiografií, neboť se týká příslušníka rodu Slavníkovců, který se výrazně zapsal do českých dějin 10. století.

Slavníkovci – rod situovaný ve východních Čechách; jeho původ předmětem sporu: představitelé jednoho z kmenů osidlujících Čechy (návaznost na Charváty, zlická knížata), nebo Slavník jako správce území dosazený Boleslavem I.? Podle narážek u Kristiána se uvažuje o příbuzenských vztazích Vojtěcha a Slavníkovců k císaři Jindřichovi I., k Přemyslovcům, k Babenberkům. Kosmas jim přisuzuje velmi rozsáhlé území od Libice a Malína až do jižních Čech (viz ukázka). Nalezeny byly také mince, které byly identifikovány jako ražby slavníkovské, nikoli přemyslovské. Nabízí se otázka, o čem to vypovídá – porušení regálu vládnoucího knížete? Snaha vytlačit Přemyslovce?

Krize 80.-90. let v Čechách: po smrti Doubravky (†977, dcera Boleslava I., sestra Bol. II. a abatyše Mlady-Marie, žena polského Měška I.) končí spojenectví přemyslovského a piastovského státu, polský útok a ztráta slezského, malopolského a moravského území, proto problém s výživou vojska a družiny. S tím asi souvisí útok na Libici r. 995: byla dána v plen Boleslavovým družiníkům, nebo tito útočili sami bez podnětu nemocného knížete?

Z rodiny Slavníkovců přežil Vojtěch (byl na misijní cestě v Prusku) a jeho bratr Soběslav, který byl s císařem na tažení proti polabským Slovanům; stal se pak spojencem Piastovců a byl u Boleslava Chrabrého, s ním 1003-04 v Praze, kde zemřel 1004.

Vojtěch byl od dětství zaslíben bohu, dostal vyšší vzdělání (Magdeburg), byl stoupenec reformy, spolu s Otou III. rozvíjel plány na uspořádání Evropy; problémy s činností jako pražský biskup, cestoval a toužil po misijní práci; zabit na území pruských kmenů († 997).

Vojtěšská tradice má tři časové vrstvy:

I. nejstarší legendy vzniklé v souvislosti s iniciativou Oty III.:

Jan Canaparius, legenda Est locus (Vita prior = první život) – autor byl mnich římského aventinského kláštera, od 997 jeho opatem, stoupenec clunyjské reformy – propaguje kontemplativní variantu mnišství – „vita contemplativa“ – v tom duchu prezentuje i Vojtěcha). Ota III. inicioval vznik legendy jako podklad pro kanonizaci. Canaparius měl informace od Radima/Gaudentia, nevlastního bratra Vojtěcha, a od jeho probošta Wilika. Text vznikl asi r. 999. Další redakci zpracoval papež Silvestr II. v l. 1002-04.

Bruno z Querfurtu (974/5–9.3.1009), legenda Nascitur purpureus flos (Vita altera = Druhý život, Narodil se purpurový květ) – autor byl Vojtěchův spolužák z Magdeburku, skončil také jako mučedník v Prusku. Stoupenec reformy, ale orientovaný na centrum v Gorze – propagace „vita activa“ (aktivní reformní činnosti, tak i prezentuje Vojtěcha). Znal legendu Canapariovu, polemizuje s ním, měl informace od Vojtěchova vychovatele Radly; znal na rozdíl od Canaparia zaalpské prostředí. Vznik textu na přelomu tisíciletí.

II. druhá vrstva má polskou a českou větev:

1. Polsko: Boleslav Chrabrý vykoupil od Prusů Vojtěchovo tělo (vyvážil zlatem); ostatky využil při zřízení arcibiskupství v Hnězdně (r. 1000). Proto vznikla polská tradice: o Vojtěchovi píše kronikář Gallus Anonymus (kol. 1117) a polské anály (k r. 1127), kde se mluví o objevení hlavy sv. Vojtěcha v Hnězdně. Sv. Vojtěch se objevuje na mincích Boleslava II. Křivoústého 1133-38, vznikly i další texty legend (12.–13. stol.)…

2. Čechy: po smrti Vojtěcha nulová zájem; obnovuje se za Břetislava I., který podnikl 1039 výpravu do Hnězdna pro Vojtěchovy ostatky (o tom později). Kult ale ještě nevznikl, úcta přežívala v prostředí pražské kapituly (obraz Vojtěcha na pečeti); r. 1096 svěcema katedrála na společný titul sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Tehdy se začíná tvořit kult, kterému pomohl text kroniky, kterou sepsal Kosmas.

Kosmova kronika (před 1125) líčí Václava a Vojtěcha jako dvě zlaté olivy ze Zjevení sv. Jana (11,4); stírá antagonismy Přemyslovci – Slavníkovci, popisuje usmíření s Vojtěchem r. 1039 a translaci ostatků. Konstruuje spolupatronství obou světců nad českou zemí.

III. Od sklonku 13. století se Vojtěch vřazuje do celé řady zemských patronů: Ludmila, Prokop, Vít, Václav, Vojtěch, od 14. století se přidá sv. Zikmund (ostatek je akvizicí Karla IV.). Ve 13. a 14. stol. vznikají opisy nejstarších legend i nové texty… Byly zařazeny i do českého překladu sbírky Legenda aurea Jakuba de Voragine (český Passionál, 14. stol.)

Ukázky:

1. Canaparius a Bruno o sv. Vojtěchovi

2. Kosmas o sv. Vojtěchovi

3. Gallus Anonymus o zázraku sv. Vojtěcha: zázračné osvobození Poláků v hradě (polská varianta kultu sv. Vojtěcha)

4. Kronika Thietmara merseburského o pouti Oty III. do Hnězdna.