Dimenze dialogu III.

Naznačme nyní aplikaci výše navrženého modelu teologie náboženství v oblasti mezináboženského dialogu. V zájmu přehlednosti nejprve představím jednotlivé typy a roviny mezináboženského dialogu, dále možnosti aplikace dialogického principu v kontextu jednotlivých mezináboženských rozhovorů, a nakonec důsledky plynoucí z navrhovaného pojetí pro vztah dialogu a zvěstování.

Z hlediska předmětu mezináboženského dialogu lze rozlišit dialog konceptuální (či diskursivní), dialog spirituální, a dialog eticko-praktický (případně ještě dialog komunální neboli tzv. dialog života, viz níže).
Konceptuální dialog se týká věroučných výpovědí. Tento typ dialogu musí dříve či později dojít k problematice konfliktních pravdivostních nároků jednotlivých náboženských tradic. Optimisté konceptuálního dialogu obvykle hledají společnou platformu či transkulturní a trans-kontextuální kritéria smyslu a pravdivosti. Stoupenci konceptuálního dialogu, vycházející z inkluzivistických a pluralistických východisek, kladou zpravidla důraz na univerzální struktury lidské religiozity. Pokoušejí se o alespoň dílčí vzájemný překlad základních výpovědí jednotlivých tradic. Zdůrazňují konvergence, paralely, analogie. Zároveň ovšem narážejí na nesmiřitelnost některých věroučných tezí. Zde potom odkazují k symboličnosti a neadekvátnosti náboženského jazyka ve vztahu k předjazykové niterné zkušenosti (což jim umožňuje jazykem vyjádřenou partikularitu jednotlivých tradic uzávorkovat resp. nebrat ji úplně vážně).

Stoupenci postpluralistického paradigmatu jsou ovšem vůči dialogu na konceptuálně-věroučné rovině do jisté míry zdrženliví. Nicméně i oni uznávají jeho legitimitu, protože otevírá možnost vzájemnému svědectví o partikularitě a jedinečnosti všech zůčastněných tradic. Z hlediska dialogického postpluralismu ovšem nejde o hledání společného metajazyka, ale o situační setkání, o ad hoc korelace (mezi jinak těžko souměřitelnými tradicemi), umožňující vzájemné obohacení a praktickou spolupráci.

Dialog na spirituální rovině není nebo nemusí být dialogem ve vlastním smyslu slova, jedná se spíše o společnou spirituální praxi, vzájemnou liturgickou participaci a o výměnu duchovních zkušeností. Proti této formě dialogu se ozývá silná teologická kritika: jaký má smysl, aby se společně sešli věřící různých tradic a každý adoroval "své" absolutno? Lze vůbec zabránit dojmu, že taková spirituální praxe implicitně zahrnuje předpoklad, že referentem všech modliteb a adorací je tatáž Poslední skutečnost, kterou někteří vzývají jako Alláha, jiní jako Brahma, jiní jako Hospodina, jiní jako Otce, Syna a Ducha svatého? Tento dojem je skutečně velmi častý.

Je-li společná adorace opravdu takto míněna, pak je samozřejmě nanejvýš problematická. Spirituální dialog může být ovšem účastníky chápán spíše jako vzájemné svědectví: ovšem nikoli formou zvěstování, ale formou přizvání druhých, aby byli tichými svědky modlitby a uctívání. Argument, že sdílení na rovině duchovní zkušenosti je nepřevoditelné do slov a tudíž nenahraditelné verbální interakcí, je jistě třeba brát vážně. Spirituální kázeň, usebrání resp. meditativně kontemplativní atmosféra dialogu rozhodně mohou přispět k hloubce a opravdovosti vzájemného naslouchání.

Dialog na rovině prakticko-etické se zaměřuje na zdroje etického učení jednotlivých tradic - na této rovině lze (jak zdůrazňuje např. H. Kung) vykázat mnohem větší konsensus než na rovině věroučné. Jednotlivá náboženství se do značné míry shodují na nejvyšších mravních ideálech lidského života resp. na pravidlech mezilidských vztahů. Zdůvodnění těchto pravidel jsou ovšem různá a často i konfliktní, zahrnují totiž nutně věroučnou rovinu, kterou nikdy nelze od roviny etické zcela oddělit. Pro praktické účely je ale do jisté míry možné tato věroučná zdůvodnění "uzávorkovat" a vytvořit společnou mezináboženskou platformu (a také společný akční program) na základě etického konsensu, tak se alespoň domnívají stoupenci tohoto třetího typu dialogu.

Jedná se vlastně o dialog nepřímý, protože jeho předmětem nejsou věroučné obsahy jednotlivých tradic a protože cílem tohoto typu dialogu není vytvoření synkretické syntézy či hledání téhož Absolutna v jednotlivých tradicích. Dialog na etické rovině naopak respektuje integritu a partikularitu zúčastněných náboženství, nezastírá konfliktní pravdivostní nároky a divergence mezi nimi. Stoupenci dialogu na etické rovině se ovšem těmito nepopiratelnými rozdíly nenechají odradit. Jejich cílem je spojit síly v boji za lepší svět, za spravedlnost a pokoj, za solidaritu mezi lidmi a mezi národy, proti bezpráví a násilí. Vzhledem k pojetí teologicko-etických předpokladů mezináboženského dialogu, které navrhuje tato práce, se tento typ dialogu jeví jako zvláště doporučeníhodný. Plně respektuje jinakost jiného, a zároveň umožňuje spolupráci na naléhavých úkolech dnešní doby.

Křesťanští teologové se v tomto typu dialogu nemusejí (nesmějí!) vzdávat svých partikulárních východisek a přecházet na platformu sekulárního humanismu. Vždyť spolupráce se všemi lidmi dobré vůle (věřícími i nevěřícími) v uplatňování spravedlnosti a pokoje znamená uvádět v praxi principy Božího království a tím zároveň připravovat jeho eschatologický příchod. Angažovanost v mezináboženském dialogu na etické rovině není žádným kompromisem či ztrátou vlastní identity, je to věrnost nejvnitřnějším imperativům křesťanské tradice.

Jsou-li náboženství zároveň potenciálními mírotvorci a zároveň potenciálními líhněmi fanatismu, xenofobie, terorismu a válek, a je-li dnešní rychle se globalizující svět stále více multikulturní a multináboženský, musí být křesťané nejen teoreticky připraveni, ale také prakticky vyzbrojeni k dialogu a spolupráci se stoupenci jiných věr a ideologií.

Dialog a spolupráce se ovšem nesmí týkat úzkého kruhu odborníků, musí mít naopak co nejširší základnu, jinak budou výsledky mizivé. Dialog a spolupráce se mohou a mají rozvíjet na lokální rovině, v otázkách komunální politiky, kultury a sociálních služeb (E. Sharpe v této souvislosti hovoří o čtvrtém typu dialogu - vedle diskursivního, spirituálního a etického - a sice o "dialogu života").

Dialog a spolupráce se mají rozvíjet také na národní úrovni, náboženství mají společně co říct k otázkám školství, zdravotnictví, legislativy. Mají se rozvíjet také na mezinárodní úrovni, v oblastech jako je hospodářská pomoc zemím třetího světa či oblastem postiženým katastrofami, předcházení válečným konfliktům, zmírňování mezikulturního napětí atd.

Z hlediska zúčastněných partnerů lze potom hovořit o bilaterálním dialogu, kdy křesťané hovoří s představiteli jedné další náboženské tradice, dále o trilaterálním dialogu - např. tří abrahamovských náboženství judaismu, křesťanství a islámu, či o multilaterálním dialogu resp. multináboženské konferenci.

Čím více zúčastněných stran, tím problematičtější je pochopitelně dorozumění a tím méně lze očekávat věcný konsensus. Proto někteří teologové navrhují specializované teologie náboženství a s tím související specifické platformy dialogu. Teologie židovsko-křesťanských vztahů má svá pochopitelná specifika vzhledem ke společným kořenům, komplikované společné historii a sdílení některých základních teologických nauk. Podobně teologie křesťansko-islámských vztahů tematizuje specifické okruhy otázek. Teologie křesťansko-buddhistických vztahů bude v některých bodech podobná teologii křesťansko-hinduistických vztahů, nicméně každá z těchto specializovaných teologií náboženství má dostatek vlastní agendy a specifické pracovní pole. Každá proto promýšlí teologicko-etické předpoklady dialogu s odpovídajícím partnerem odlišně, protože každá z nich se setkává s "jiným jiným".