První radikální sebereflexe rozumu – cesta za neidentickým

Po obecném výkladu Adornova pojetí moderny a osvícenství je zapotřebí prozkoumat, co je základem dialektiky osvícenství, tj. co způsobuje zvraty ve vývoji osvícenství. Pro Adorna a Horkheimera byl největším příkladem takových zvratů nacismus, který se objevuje v Evropě hrdé na svůj pokrok a osvícenost.  „Plně osvícená země však září ve znamení triumfálního neštěstí.“[1] Osvícenství, které s takovými zvraty nepočítá, je zapotřebí osvítit. Osvícené osvícenství poznává  a chápe to, co není bezprostředním obsahem jeho pojmů a projektů.  „Dialektiku osvícenství“ tedy prohlubuje „Negativní dialektika“, která hledá způsob, jak myslet to, co není identické s pojmovými systémy. Osvícení osvícenského rozumu tedy znamená, že rozum poznává to, co mu jakožto pojmově činnému rozumu uniká. Rozum tak provádí svou radikální sebereflexi, která ho osvěcuje.

„Negativní dialektika“ není pevný myšlenkový systém, nýbrž je to nepřetržitý tok myšlení, který obtéká filosofické pojmy, pojetí a systémy, aby je otevřel a vyjevila se jejich nepravdivost daná jejich povahou. Tato kniha zachycuje plynulý myšlenkový pohyb, při kterém se před námi vyvstává to, co je neidentické. My se ovšem pokusíme tento pohyb několikrát zastavit, abychom objevili jeho prameny, osvětlili jeho širší souvislosti, rozpoznali jeho motivy a pochopili význam Adornova neidentického.

Zastavení první: dvacáté století jako promeškaný kairos filosofie

Adorno se hned ve vstupní pasáži „Negativní dialektiky“ dotýká otázky, jaké je postavení filosofie v celku společenské dějinné skutečnosti a jaký je její vztah k dějinnému procesu. Jako vstupní pozoun „Negativní dialektiky“ se rozeznívá, že okamžik vhodný k uskutečnění filosofie byl promeškán.[2] A postavení filosofie 20. století je určeno právě tímto paradoxem – filosofii  je třeba myslet právě z hlediska tohoto promeškaného okamžiku. Filosofie žije dál, protože změna světa se nezdařila, třebaže se zdařit mohla.

Jakou filosofii má Adorno na mysli? Jaká filosofie může existovat po promeškané příležitosti uskutečnit filosofii, tj. společenskou skutečnost učinit rozumnou, aby lidské vědomí a myšlení mohlo určovat lidské bytí, nebo-li ovládnout dějiny, které nad lidmi vládnou jako osud. A jaký je vztah této filosofie k historickému procesu? Podle Adornových slov je to filosofie, která zapomněla na svou omezenost a ohraničenost – zapomněla na to, co „věděl už Hegel, přes nauku o absolutním duchu, jemuž upsal filosofii, že filosofie je pouhým momentem v realitě, […] a tím ji omezil.“[3] Je to filosofie, která se holedbá svou autonomií, aniž se stará o heteronomii, která zůstává mimo ni, a neklade si otázku, zdali jí tato heteronomie neukládá, aby byla ,autonomní‘. Adorno nazývá takovou filosofii idealismem. Ten se vyznačuje „disproporcí“ vzhledem k celku reality, neboť „celek reality vykazuje ven, co nejdále od sebe, jako něco cizího“ a nepoznává, že je „na něm závislý až do svých imanentních souvislostí, své imanentní pravdivosti.“[4]