Teorie ego identityDEFINICE: Psychoanalytik H. Erikson rozpracoval podrobně termín identita. Mezi Eriksonovy pojmy patří často užívané „ego identita“, „krize identity“ či „difuze identity“. Erikson rozlišuje Self identitu a Ego identitu. Ego identita se vymezuje jako psychologický mechanismus, který umožňuje narůstání jistoty, že vlastní schopnost udržet vnitřní stejnost se rovná schopnosti udržet vlastní smysl stejnosti.
1) KRIZE IDENTITY (výsledek vývoje v pozdější adolescenci – každý psychosociální vývojový stupeň obsahuje napětí) 2) INSTITUCIONALIZOVANÉ MORATORIUM (doba, kterou společnost poskytuje jedinci v období adolescence, pro vytvoření životaschopné identity) 3) BOJ MEZI EGEM A SUPEREGEM O DOMINANCI V OSOBNOSTI (čím je boj větší, tím obtížnější bude krize identity) 4) STUPNĚ HODNOTOVÉ ORIENTACE (celkem tři stupně, které jsou brány z hlediska morálního, ideologického, etického) SOUVISLOSTI: Stavy identity se zabýval J.E. Marcia – který definoval teoretické konstrukty Eriksonovy KRIZE a ZÁVAZEK – jeho cílem bylo ověření předpovídaných vzájemných vztahů.
VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan eds. Sociální psychologie. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8, s. 115,116. |
Teorie vývojového kontextualismu
TEORIE VÝVOJOVÉHO KONTEXTUALISMU Teorie vývojového kontextualismu je teorie, kterou vytvořil R. M. Lerner. Kořeny kontextualismu jsou jak v neredukcionistických systémových teoriích biologického vývoje, tak v teoriích, jež jsou orientovány sociologicky a zabývají se vlivem společenské a historické změny na lidský vývoj. Tato teorie je soustředěna do čtyř hlavních oblastí, kterými jsou: [1] - změna a relativní plasticita; lidé, jejich rodiny a společnosti se vyvíjejí a v průběhu času se systematicky mění, tyto změny jsou vzájemně závislé,
- vztahovost a integrace úrovní uspořádání; teorie považuje měnící se vztahy mezi vyvíjejícím se člověkem a různými úrovněmi měnícího se prostředí za klíčový prvek, příčinou vývoje jsou vztahy mezi člověkem a prostředím, [4] - historická zakotvenost a časovost; historické změny a zvláštnosti prostředí ovlivňují lidské vývojové trajektorie, historie je změna, která se objevuje v průběhu času, - hranice zobecnitelnosti, různorodosti a individuálních rozdílů; „Různorodost významně souvisí s plasticitou vývoje. Ta umožňuje, aby se různorodost projevila tím, že nabízí různé alternativní směry vývoje, jednání, chování atd.“ (Lerner, 1984) [5] Klíčovou myšlenkou teorie R. M. Lernera je neoddělitelnost organismu od prostředí. Jedinec a jeho prostředí jsou v průběhu života jedince i v průběhu historie vzájemně propojení. [6]
[1] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 66 [2] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 67 [3] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 68 [4] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 69 [5 ] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 70 [6] BLATNÝ, Marek. Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada, 2010. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3434-7, str. 192 Bc. Eleni Papazachariu |
TST= test dvaceti výroků |