Vzpomínám si, že když jsem byl malý, cestoval jsem autobusem se mou babičkou. Bylo to ráno a musel jsem jet do školy. Tehdy skoro nic mě nezajímalo (až aj nyní — vy to vidíte...) a vůbec jsem nechapal vše té divné obrázky, které byly všude. Ale když jsem začal tušit o co se jedná, to bylo velké překvapení. Cítil jsem se jako zabit bleskem uprostřed slunečního dne. Netušil jsem, jak my lidi jsme vytvořili té malé obrázky, které z primavista nemají žádný význam, ale když se snažíš koukat ještě chvíle, vidíš celou větu, celý román, celý život... Tak jsem byl šťastný, když jsem uviděl, že je obrázek, který vyhlásí, že v autobusu člověk může sedět na křesle... ale křeslo nebylo. Všude byl tento piktogram, který zobrazoval člověk, který sedí pohodlně ve křesle. Strašně jsem chtěl sednout. Hledal jsem to křeslo v autobusu, před schodišti, v záchodech. To nikde nebylo, ale jeho oznamování bylo všude...a místo pro něj také... Jednou jsem se ptal mé babičky: "Proč, babičko, to křeslo není nikde"? Ona se rozesmála a řekla: "milý můj Mirku, to není symbol křesla, nýbrž symbol místa pro postižené".
Pěkné, děkuji!