Zarazila mě hned první věta textu, protože je pro mě těžko představitelné, že by systém měl vlastní (sebe)vědomí. Z poznámky pod čarou se dozvídám, že se jedná o vědomí autorů.
Připadá mi nedostatečné vymezení ambivalence. Autorka jej nejprve vymezuje tautologicky: „V naší studii má pojetí ambivalence v porovnání s tím, jež navrhl Lotman, užší rozsah a vztahuje se pouze na jeden specifický případ: texty, které si v dané době (avšak dynamicky, nikoliv staticky) udržují v literárním polysystému ambivalentní status.“ Následně ambivalentní texty vymezí jako texty čtené různými skupinami čtenářů s různými čtenářskými návyky. Tato charakterisika je pro mě až příliš nekonkrétní.
Nesouhlasím s tím, že by autor v případě ambivalentního textu jako implicitního čtenáře předpokládal elitního čtenáře, který by vyžadoval složitý text, protože jej je schopen pochopit v plné míře. Naprostá menšina dospělých čtenářů je elitních a žádný z nich není schopen pochopit jakýkoliv text v plné míře. K tomu se váže námitka, nebo spíše moje vlastní nejistota, ohledně existence dvou implicitních čtenářů jednoho textu. Autorka argumentuje existencí různých verzí textu pro různé (implicitní?) čtenáře. Ale to jsou potom dva různé texty. Důkaz pro ambivalenci textu to podle mě není.
„Když se Carroll rozhodl Alenku vydat (o čemž pojednáme níže), patrně přepsal první verzi poté, co usoudil, že byla příliš komplexní na to, aby byla přijata dětským systémem, a nedostatečně sofistikovaná na to, aby byla přijata systémem dospělým.“ (A následující pasáže.) Z čeho to autorka usuzuje?