Příběh, který vypráví maminka Pavla a terapeutka Lenka, je o malé Emičce, která začala chodit do školy. Její reakce však nebyly „normální“. Emička se do školy netěšila, naopak se bála a plakala. Maminka Pavla tedy začala situaci řešit a obávala se šikany. Ve škole ji však řekli, že se o šikanu určitě nejedná, že to není možné. Sama tedy vyhledala terapeutku a po několika sezeních se dozvěděla, že se děti ve škole navzájem až týrají.
Přijde mi absurdní, že škola nezasáhla. V první třídě by měli mít jednu paní učitelku, která je s dětmi pořád. Nechápu, jak se mohlo stát, že paní učitelka třídní šikanu mezi dětmi neviděla. Z podcastu jsem pochopila, že Emička nebyla přeřazena do jiné školy ani jiné třídy. Proto by mě zajímalo, jak je možné, že se vše zlepšilo i přes to, že zůstala ve stejné třídě, kde tedy nejspíš šikana pokračovala dál. Možná se na to nakonec škola opravdu zaměřila a situaci začala řešit.
V první třídě (a nejen tam) mi přijde velmi důležitý vztah dítěte s třídním učitelem. Děti by měly učiteli důvěřovat a svěřit se mu se svými problémy. Proto by se měl třídní dětem dostatečně věnovat a veškeré zvláštnosti prověřit. Právě on má totiž k dětem nejblíž a ví, jaké vztahy jsou ve třídě (převážně na prvním stupni, kde je s dětmi denně). Když se učitelka dozvěděla, jaké má Emička problémy, mohla také využít školního psychologa. Sama může situaci zlepšit např. skrze třídnické hodiny.