Barčo, vyhmátla jste jedno z neuralgických míst větněčlenského systému nebo spíš určování. Jsou tady dvě roviny obtížnosti, které nějak zapadají do jednoho z celkových přístupů.
My teď jedeme na nižší rovinu. Tvrdíme, že to, co přímo rozvíjí podstatné jméno nebo zájmeno, které ho zastupuje, nebo číslovky se jmennou funkcí, je automaticky přívlastek. Shodný se pozná snadno a neshodný je prostě ten v přímé postpozici. Je to sjednocující princip na základě formálního kritéria, a to pozice. Pomáhá udržet jen omezené spektrum větných členů a redukuje sémantický náhled, protože ten je sice v jazyce to velmi zajímavé, ale taky dává prostor interpretacím. Tohle pravidlo se v případě deverbativ nadřazuje skutečnosti, že si deverbativa nesou valenci právě z verb.
Na syntaxi vás čeká vyšší rovina. V ní vycházíme z konceptu Pražského závislostního korpusu a jeho anotací jednotlivých uzlů a vztahů mezi nimi. Celý tento přístup je komplexnější a kombinuje striktně formální kroky s hodnoceními sémantičtějšími. Místo označení větný člen používá označení sémantická role a v konkrétní anotaci pak tzv. funktor. Tam se u každého jména podle kontextu dané struktury zvažuje, jakou funkci, jakou roli má jeho rozvíjející člen. A u přímých deverbativ se opravdu přenáší celá valenční struktura verba. Ale rozlišuje i to, jestli jde o doplnění subjektové nebo objektové, případně nějaké další. U spojení "naštvání prodavače" je prodavače ve funkci subjektu, v dané terminologie je aktorem. U spojení "natáčení filmu" je filmu ve funkci objektu, v dané terminologii pacienta. U spojení "pochválení prodavače" nebo třeba i "stříhání sestry" bez širšího kontextu prostě nevíme.
Pomohl můj výklad, prosím?
My teď jedeme na nižší rovinu. Tvrdíme, že to, co přímo rozvíjí podstatné jméno nebo zájmeno, které ho zastupuje, nebo číslovky se jmennou funkcí, je automaticky přívlastek. Shodný se pozná snadno a neshodný je prostě ten v přímé postpozici. Je to sjednocující princip na základě formálního kritéria, a to pozice. Pomáhá udržet jen omezené spektrum větných členů a redukuje sémantický náhled, protože ten je sice v jazyce to velmi zajímavé, ale taky dává prostor interpretacím. Tohle pravidlo se v případě deverbativ nadřazuje skutečnosti, že si deverbativa nesou valenci právě z verb.
Na syntaxi vás čeká vyšší rovina. V ní vycházíme z konceptu Pražského závislostního korpusu a jeho anotací jednotlivých uzlů a vztahů mezi nimi. Celý tento přístup je komplexnější a kombinuje striktně formální kroky s hodnoceními sémantičtějšími. Místo označení větný člen používá označení sémantická role a v konkrétní anotaci pak tzv. funktor. Tam se u každého jména podle kontextu dané struktury zvažuje, jakou funkci, jakou roli má jeho rozvíjející člen. A u přímých deverbativ se opravdu přenáší celá valenční struktura verba. Ale rozlišuje i to, jestli jde o doplnění subjektové nebo objektové, případně nějaké další. U spojení "naštvání prodavače" je prodavače ve funkci subjektu, v dané terminologie je aktorem. U spojení "natáčení filmu" je filmu ve funkci objektu, v dané terminologii pacienta. U spojení "pochválení prodavače" nebo třeba i "stříhání sestry" bez širšího kontextu prostě nevíme.
Pomohl můj výklad, prosím?