Příběh vypráví maminka holčičky, která chodila do 1. třídy. Pro maminku je těžké o příběhu mluvit, je to pro ni bolestivé. Holčička každé ráno před tím než šla do školy plakala, nechtěla si hrát a odmítala komunikaci. Maminka se proto obrátila na terapeutku. Chtěla dceři pomoci. První schůzka probíhala jen v čekárně. Holčička si s sebou vzala hračku, skrz kterou komunikovala. Bála se, ale další setkání už bylo lepší. Maminka se styděla, že kontaktovala terapeutku, ale ve finále za ni byla ráda.
Nejdříve si myslela, že jde o šikanu, která se změnila postupně v týrání. Škola se vyjádřila tak, že o ničem neví. Ze strany pedagogů nebyla žádná iniciativa problém řešit. Především mě překvapilo, že nebyla žádná reakce od třídní učitelky/třídního učitele, který ve třídě s dětmi tráví spoustu času. Jelikož škola nezareagovala, tak jak by v tomto případě správně měla, i kdyby třídní učitel/ka šikanu ve třídě nezaregistroval/a, tak měl/a reagovat na popud rodiče a problém se měl začít řešit. Měl být informován metodik prevence, školní psycholog, nebo samotné vedení školy, v podstatně kdokoliv, kdo by měl možnost a pravomoc situaci řešit. Pokud se mohli žáci volně pohybovat po prostorách školy o přestávkách, měl by být na školách zaveden dozor pedagogických pracovníků, kteří by měli dbát na řádné chování žáků, pokud tak na škole už nebylo.
Přínosem by bylo především to, že by si třídní učitel/ka více všímal/a dění ve třídě a více komunikoval/a jak s dětmi, tak i s rodiči. U dětí v takto nízkém věku by přednášky o šikaně něměly očekáváný výsledek. Více přínosné by pro ně bylo, jak zmiňovala paní terapeutka, například terapie hrou. Především, jak jsem psala výše, by pomohla větší komunikace. Učitel by měl mít u dětí důvěru, aby neměly strach se mu s něčím svěřit. V tomto by mohl pomoci tzv. "ranní kruh", kde by měl každý možnost sdělit své myšlenky, pocity (nejen když se něco děje, "ranní kruhy" provozovat pravidelně).