Příběh začíná vyprávět maminka, pro kterou je to velmi bolestivá zkušenost. Maminka se obrátila na terapeutku ve chvíli, kdy jí dcera odmítla chodit v 1. třídě do školy. Matka z toho byla hodně zničená, protože netušila, kde je problém a nevěděla, kde hledat řešení. Setkání proběhlo s holčičkou a její maminkou (zprvu nejprve v čekárně, kde se holčička "otrkávala"). Další 2 setkání probíhala už celkem rychle a holčička se svěřovala spontánně.
Ve škole probíhala šikana v takové míře, že to přecházelo do systematického týrání, která ale nebyla z pozice pedagogů a vedení řešena. V tomto ohledu vidím velké selhání pedagogického sboru. Měl by zde zafungovat třídní učitel/ka, která je s dítětem v 1. třídě takřka pořád, následně nějaký školní psycholog, metodik prevence, vedení školy. Aby práce pedagogů a školy byla přínosem, bylo by potřeba, aby se hned při prvním upozornění na šikanu škola k problému postavila čelem. Nesmí před tím zavírat oči. Ve spolupráci s maminkou by měla fungovat celá škola - výchovná poradkyně, třídní učitel, vedení školy. Překvapuje mě, že si toho nikdo ze zaměstnanců nevšimnul - i když maminka uvádí, že reakcí školy byla pouze odpověď "na naší škole se šikana nevyskytuje".
Pro zlepšení klimatu ve třídě by mohl zapůsobit metodik prevence s cíleným programem o šikaně. S dětmi je potřeba o tom mluvit, vysvětlovat jim situaci, pomoci určit hranice a vymezit pravidla.