Sdílejte poznámky a komentáře k části o imediaci.
Imediace – bezprostřednost
- uzpůsobení, v němž divák nevnímá médium, ale jen zobrazované předměty
- VR (popření poč. interface), poč. animace místo kaskadérů, snaha i v obrazech
- snaha vytvořit UI „přirozeným“ – UI bez UI (pohyb uživatele prostorem bez ikon, oken atd.)
- obraz → fotografie (umělec mezi divákem a realitou obrazu mizí) → poč. grafika
- Alberti: O malbě – okno, jímž se má výjev vidět
- interaktivita (zvyšuje realismus), přirozenost lineár. perspektivy, automatičnost
- uzpůsobení, v němž divák nevnímá médium, ale jen zobrazované předměty
- VR (popření poč. interface), poč. animace místo kaskadérů, snaha i v obrazech
- snaha vytvořit UI „přirozeným“ – UI bez UI (pohyb uživatele prostorem bez ikon, oken atd.)
- obraz → fotografie (umělec mezi divákem a realitou obrazu mizí) → poč. grafika
- Alberti: O malbě – okno, jímž se má výjev vidět
- interaktivita (zvyšuje realismus), přirozenost lineár. perspektivy, automatičnost
Imediace - bezprostřednost reprezentace -> "cílem je učinit médium průhledným" a zdůraznit tak obsah na úkor zobrazení
Autoři hledají společnou logiku v technikách zobrazování a vizuální reprezentace médií ("logika transparentní imediace"). V porovnání se starými médii (malba, fotografie, film) ukazují, že i ta nová (virtuální realita, digitální animace, počítačová grafika) tíhnou ve vývoji a technologickém pokroku k vizuální reprezentaci, která se co nejvíce podobá běžné zkušenosti lidského oka.
Autor mluví o trendu desginerů dělat minimalistiké interfacy a dávat do popředí obsah. Text je napsaný před vydáním prvního iPhonu, který podle mě ztělesňuje hodně toho, o čem autor mluví. Byl to první masově rozšířený dotykový telefon, ale hlavně měl interface od základu postavený na tom dotyku, že nebyl jen adaptovaný z tlačítkových telefonů (jako třeba tenkrát u Nokie). Dnes jsou minimalistické interfacy celkem standardní, ale musíme si uvědomit, že text je vydaný v roce 2005, ve vrcholných letech Windows XP a dva roky než se objeví Windows Vista. Svým způsobem je pozoruhodné, že autor je schopen předpovědět éru minimalistických UI, když jeho realita je tlačítková Nokie a Windows XP, tedy opak minimalismu. To respektuju. (strana 9 v textu, tedy strana 3 v pdf)
Autor mluví o kombinaci fotografie a digitální grafiky. Ve hrách je teď čím dál častější, že mají fotografický mód, kde zmizí interface (v souladu s tím co říká autor, aby se upozadilo médium a upřednostnil obsah). Zároveň umožňuje ještě větší kontrolu než obyčejná fotografie. Hra zastaví čas, a umožní vám často volně létat prostorem, něco co fotografové omezení fyzickou realitou nemohou. Navíc často po zmáčknutí virtuální spouště hra ještě snímek vykreslí ve vyšší kvalitě, než v jaké by byla hra normálně schopna běžet plynule. Výsledek je pak “fotografie” krásnější než skutečná hra. (strana 15 v textu, tedy 6 v pdf) (Mimochodem o fotografii ve hrách píše i kolega ze StuNoMe Ondřej Trhoň v článku pro ČT Art.)
Text mě přivádí k zamyšlení se nad kontexty, v kterých lidé žili a jakými formami obrazu byli tehdy obklopováni. Způsob vnímání reality je z fyziologického hlediska neměnný, ale její reprezentace prochází neustálou renesancí.
Jak mohl pohled NA Masacciovu fresku vyvolat podobný prožitek jako současné pobývání VNĚ virtuální reality? Celé baroko si kladlo za cíl vtáhnout pozorovatele do děje obrazů, nechat ho prožít pocity světců a moralizovat jimi věřící. Jak je v textu zmíněno, barokní chrámy byly oknem do reality Boží, strop kostela se stával portálem do království nebeského. Podobně se vykresluje VR v knize (str. 15) „uživatel /…/ proskočil Albertiho oknem a ocitl se uvnitř zobrazeného prostoru“.
Stejně tak v Paříží, když na sklonku 19. století promítali bratři Lumiérové jeden ze svých prvních filmů Vlak přijíždějící do stanice, diváci z kina začali prchat ze sedadel s hrůzou v očích.
Imediace při které vnímání obrazu splyne s realitou a médium se stane průhledným je tu po staletí, zvyšuje se však míra otupělosti lidských bytostí na vnímání různých forem obrazu, které pro ně nejsou již tak imerzní?
Bylo by možné „očistit se“ od technologického pokroku a zažít stejně silnou imediaci při pohledu na Masacciovu Svatou trojici i ve 21. století?
Je také zajímavé, jak se spolu se vzrůstající interaktivitou obrazu mění pojem z diváka na jeho uživatele. V této době bychom slovo uživatel mohli nahradit tzv. zne-uživatelem a to například kvůli povaze deepfakes. Jak se budeme nazývat za dalších 10 let?
Zaujala mě myšlenka zcela "imediovaného" softwaru, který vytváří iluzi prostoru, ve kterém uživatel interaguje s předměty, jako by byly reálné. Myslím, že od 90. let, kdy Bolter s Grusinem text psali, se podařilo ukázat řadu slepých uliček. Nevím, čím přesně to je, že se imediovaná rozhraní operačních systémů neuchytila - viz třeba plány Facebooku využít Oculus brýle a nechat uživatele potkávat se se svými přáteli nikoliv na webové stránce modrého Facebooku, ale v imerzivním světě virtuální reality (). Ani osobně si ale nedovedu představit, že bych vyměnil plochu počítače s ikonkami, nabídkou programů a vyhledáváním za procházení se po budově, braní předmětů do ruky a místo vyhledávání bych se hrabal v truhle s poklady.
Na druhou stranu se některé ojedinělé úspěšné příklady imediace z oblasti uživatelských rozhraní najít dají - některé čtečky umožňují, aby do nich uživatelé psali atrapou pera vzkazy, které se pak převádí do strojového textu. Asi nejvíc se imediace osvědčuje na nižší úrovni: dobrým příkladem využití imediace jsou interaktivní články NY Times: ačkoliv jsem na webové stránce, můžu se procházet po palestinské osadě v pásmu Gazy (http://www.nytimes.com/interactive/2015/08/22/world/middleeast/gaza-israel-walk-war-anniversary.html) nebo sledovat výbuch skladu v libanonském Bejrútu (https://www.nytimes.com/interactive/2020/09/09/world/middleeast/beirut-explosion.html).
Na druhou stranu se některé ojedinělé úspěšné příklady imediace z oblasti uživatelských rozhraní najít dají - některé čtečky umožňují, aby do nich uživatelé psali atrapou pera vzkazy, které se pak převádí do strojového textu. Asi nejvíc se imediace osvědčuje na nižší úrovni: dobrým příkladem využití imediace jsou interaktivní články NY Times: ačkoliv jsem na webové stránce, můžu se procházet po palestinské osadě v pásmu Gazy (http://www.nytimes.com/interactive/2015/08/22/world/middleeast/gaza-israel-walk-war-anniversary.html) nebo sledovat výbuch skladu v libanonském Bejrútu (https://www.nytimes.com/interactive/2020/09/09/world/middleeast/beirut-explosion.html).
Díky za tipy v NY Times. Při tom jsem si vzpomněl na VR video z dílny MSF, kde člověk sedí v bombardované nemocnici - silný zážitek.
To je hezká zpětná vazba, že si někdo naše 360° videa pamatuje, máme jich celkem dost, celý seznam tady, i když bez VR brýlí je ta imediace trochu limitovaná: https://www.youtube.com/playlist?list=PLa-oDa0bl_LP8qjBGRt5r4yEZ7CleWt8c.
Při té zmínce jsem si ale vzpomněl na to, že nám jednou dělali prohlídku ve firmě XLAB, která se zabývá mj. vývojem aplikací pro virtuální realitu. Nejzajímavější věc, kterou jsme tam zkusili, byl tenhle experiment: na zem položili prkno (skutečné, dřevěné). Jeden ovladač VR navlíkli na plyšové koťátko, to položili na konec prkna. Pak jsem si stoupl na druhý konec prkna a nasadil VR brýle. Najednou jsem byl na kraji střechy mrakodrapu, ze které čnělo právě jen to prkno a na jeho konci koťátko. Mým úkolem tam bylo dojít a vzít ho. Zážitek to byl mimořádně silný - pod nohama jsem cítil skutečné dřevo, koťátko jsem taky nahmatal, zatímco mi do uší hučel vítr a hluboko pod sebou jsem viděl jezdit auta a chodit lidi. Největší legrace přišla ale ve chvíli, kdy jsem se vracel. Člověk nastavující program najednou spustil nějaké tlačítko na počítači a najednou se všechno kolem mě zhouplo. Celý svět. Okamžitě jsem šel k zemi, nedalo se udržet rovnováhu. Vývojáři pak říkali, že v první verzi aplikace nechávali možnost, že když člověk stoupl mimo prkno, začal skutečně padat. To ale lidem způsobovalo takové panické záchvaty, že to zase rychle odstranili. Po odstoupení z prkna do prázdného prostoru se tedy nedělo nic, ale imerzivní zážitek byl tak silný, že to byl fakt zvláštní pocit.
Mimochodem, vývojáři nám pak říkali, že VR má velký potenciál v léčbě psychických a psychiatrických onemocnění. Je prý prokázáno, že jak jsou ty VR zážitky silné a komplexní (zvlášť, když se k obrazu přidá zvuk a hmat), do mozku se to propisuje jako reálný zážitek. Lidé prožívající nějaké trauma se tak můžou díky VR vrátit do situací, které potřebují prožít znova.
Při té zmínce jsem si ale vzpomněl na to, že nám jednou dělali prohlídku ve firmě XLAB, která se zabývá mj. vývojem aplikací pro virtuální realitu. Nejzajímavější věc, kterou jsme tam zkusili, byl tenhle experiment: na zem položili prkno (skutečné, dřevěné). Jeden ovladač VR navlíkli na plyšové koťátko, to položili na konec prkna. Pak jsem si stoupl na druhý konec prkna a nasadil VR brýle. Najednou jsem byl na kraji střechy mrakodrapu, ze které čnělo právě jen to prkno a na jeho konci koťátko. Mým úkolem tam bylo dojít a vzít ho. Zážitek to byl mimořádně silný - pod nohama jsem cítil skutečné dřevo, koťátko jsem taky nahmatal, zatímco mi do uší hučel vítr a hluboko pod sebou jsem viděl jezdit auta a chodit lidi. Největší legrace přišla ale ve chvíli, kdy jsem se vracel. Člověk nastavující program najednou spustil nějaké tlačítko na počítači a najednou se všechno kolem mě zhouplo. Celý svět. Okamžitě jsem šel k zemi, nedalo se udržet rovnováhu. Vývojáři pak říkali, že v první verzi aplikace nechávali možnost, že když člověk stoupl mimo prkno, začal skutečně padat. To ale lidem způsobovalo takové panické záchvaty, že to zase rychle odstranili. Po odstoupení z prkna do prázdného prostoru se tedy nedělo nic, ale imerzivní zážitek byl tak silný, že to byl fakt zvláštní pocit.
Mimochodem, vývojáři nám pak říkali, že VR má velký potenciál v léčbě psychických a psychiatrických onemocnění. Je prý prokázáno, že jak jsou ty VR zážitky silné a komplexní (zvlášť, když se k obrazu přidá zvuk a hmat), do mozku se to propisuje jako reálný zážitek. Lidé prožívající nějaké trauma se tak můžou díky VR vrátit do situací, které potřebují prožít znova.
Při čtení kapitoli o imediaci mne zaujala jasně popsaná cesta malířu, umělců při cestě za dokonalostí ztvárnění a odstranění média. Popsaný vývoj od maleb, přes fotografie a počítačovou grafiku až k virtuální realitě mi připomněl stálou expozici v muzeu výtvarného umění v Hamburku, která také ukazovala postupný vývoj v čase, akorát pouze malířství. Samozřejmě se malířství již hodně posunulo/ vyvinulo od realistických až hyper-realistických maleb (imediace?) k modernitě a abstrakci, stejně tak fotografie a možná snad i počítačová grafika. Bude zajímavé vidět, kam se následně posune virtuální realita, až také dosáhne vysoké nebo absolutní (pokud je to vůbec teoreticky možné u jakékoliv formy) imediace (třeba pomocí čapky SQUID).
Také mne zaujala analogie počítače jako kanceláře - představoval jsem si totálně imediovaný pracovní počítač a popravdě moc nevím jak by to mohlo fungovat. Snad jen, kdybych s již zmíněnou čapkou SQUID mohl rovnou "myslet" emaily a vykonávat podobnou mentalní práci bez nutnosti klikat myší a ťukat do klávesnice.
Nakonec mne zaujalo odvážné tvrzení, že počítače překonávají a završují dějiny médii - připomnělo mi to Konec civilizace od F. Fukuyami, který to nakonec taky uplně neodhadl.
Také mne zaujala analogie počítače jako kanceláře - představoval jsem si totálně imediovaný pracovní počítač a popravdě moc nevím jak by to mohlo fungovat. Snad jen, kdybych s již zmíněnou čapkou SQUID mohl rovnou "myslet" emaily a vykonávat podobnou mentalní práci bez nutnosti klikat myší a ťukat do klávesnice.
Nakonec mne zaujalo odvážné tvrzení, že počítače překonávají a završují dějiny médii - připomnělo mi to Konec civilizace od F. Fukuyami, který to nakonec taky uplně neodhadl.
Charakteristikou imediace je snaha o co největší bezprostřední zážitek ze zobrazovaného obsahu. Jde především o co největší transparentnost média, aby měl uživatel pocit, že médium skoro neexistuje. Řekla bych, že v dnešním světě se tomuto zážitku nejvíce blíží VR a AR. Fascinují mě formy imediace, které již dnes můžeme nalézt ve vzdělávání a které se začínají pomalu využívat. Například na lékařských fakultách k demonstraci různých operací, ale také stavby našeho těla a fungování různých tělesných funkcí. Myslím si, že při těchto aktivitách student snadno zapomene, že pracuje s médiem a vše co dělá je jen simulace. Určitě lze říci, že snaha o co největší imediaci je zde již od počátku vývoje technologií. Osobně by mě zajímalo, zda je jen otázkou času, kdy se stanou technologie dostatečně kvalitní a my budeme jen těžko rozlišovat, zda jsme v "naší realitě" nebo v "přenesené realitě".
Imendiace se snaží skrze lineární perspektivu navodit bezprostřednost a reálnost obrazů. Samotné médium má být v tomto případě překryto a do pozadí je odsunut také jeho autor. Snaží se o to umělci již od realismu a podle některých dochází k završení těchto snah ve fotografii.
Bezprostřední kontakt s obrazem pociťuje divák také u počítačové grafiky, přičemž zde je zajímavé, že ten realismus se nezakládá jen na obraze, ale i na interaktivnosti daného interface (vtažení hráče do graficky nedokonalých her).
Bezprostřední kontakt s obrazem pociťuje divák také u počítačové grafiky, přičemž zde je zajímavé, že ten realismus se nezakládá jen na obraze, ale i na interaktivnosti daného interface (vtažení hráče do graficky nedokonalých her).